Možná nejvýznamnější, byť povýtce jen málo a navíc sporně propagovanou, událostí Febiofestu bylo uvedení vítězného dokumentárního filmu z letošního amerického festivalu nezávislých snímků Sundance - filmu Eugena Jareckiho Proč bojujeme, který hledá motivy negativních rysů současné zahraniční politiky a zkoumá její reflexi samotnými Američany.

Mezi příčinami agresivní zahraniční politiky USA zdůrazňuje především vliv vojensko-průmyslového komplexu (tvůrce pojmu, kupodivu prezident D. D. Eisenhower, původně uváděl "vojensko-průmyslově-kongresový komplex"... Jarecki v jednom rozhovoru uvádí, že je to s militarismem Spojených států opravdu těžké, když zde před přílišným vlivem armády varují i válečníci, jak učinil před koncem svého prezidentství právě Eisenhower). Snímek Proč bojujeme, záměrně používající název série propagandistických filmů Franka Capry z doby 2. sv. války Why We Fight, se zabývá též selháváním masmédií a jejich politickou instrumentalizací a ukazuje to, o čem se světová veřejnost příliš nedozvídá: manipulace veřejného mínění a utrpení civilistů v "postmoderních" válečných konfliktech, především aktuálně v Iráku.

Proč bojujeme je formálně klasickým dokumentem: rozhovory s politiky, neokonzervativními architekty "preventivní války" a "nového amerického století" (např. Richardem Perlem a Williamem Kristolem), kritickými intelektuály (např. Gorem Vidalem, který vyslovuje mj. podstatný motiv celého dokumentu: "We live in the United States of Amnesia..."), vojáky (též letci, kteří na Bagdád shodili první bomby, tzv. bunker bustery) i prostými Američany se střídají s archivními záznamy. Jakkoli lidé zajímající se o dané téma soustavně a do hloubky většinu z šokujících fakt víceméně znají nebo jimi nebudou překvapeni, pro většinu diváků je Jareckiho film objevný i faktograficky.

Vždyť mnoho skutečností daného tématu je všeobecně zamlčováno, v českých médiích ještě více než v těch západních (stačí srovnat Český rozhlas s materiály BBC publikovanými i v jejím českém vysílání; Jareckiho film Proč bojujeme byl natočen právě s podporou BBC). Cožpak k naší veřejnosti s příslušnou vážností pronikly záznamy, jak G. W. Bush polovičatě a zajíkavě připouští, že mezi iráckým režimem a útokem z 11. září neexistuje souvislost (tedy pravý opak svých nesčetných nedávných tvrzení)?

Jak ojedinělí kritici způsobu iráckého tažení promlouvali na Kapitolu kvůli opovržlivému postoji přesvědčené většiny amerických zákonodárců do prázdného jednacího sálu? Dozvídá se - popř. kde a jakou formou - česká veřejnost, že USA v Iráku budují velký počet svých stálých vojenských základen? Že jsou "chirurgicky přesné" zásahy nejmodernějších zbraní propagandistickým mýtem? Připomeňme zde také, že odhady britského lékařského časopisu Lancet hovořící o 100 000 iráckých obětích sporného iráckého tažení USA a "ochotných" našly důstojné místo a především ohlas jen ve zlomečku našich médií. V Jareckiho filmu vidíme také záběry márnice plné civilistů po zmíněných "přesných útocích" a slyšíme svědectví iráckých lékařů, tedy to, co se mocní tohoto světa a jejich mediální pomocníci ukazovat bojí: že v místě dopadu střel byli nadmíru často nevinní lidé. Rozhovory s vojáky i "obyčejnými Američany" v Proč bojujeme naopak většinou ukazují, jak pevně je doktrína "amerického světového pořádku" a především přesvědčení o "americké vyvolenosti" zakódována v (nepřímých) voličích "světových vůdců nr. 1". Na vracející se otázku "Proč bojujeme?" v dokumentu jedna roztomile blahobytná čtyřicátnice filmařům prostě odpovídá "Někdy je třeba zaútočit" a vystihuje tak bezděky mínění nevzdělané, informačně zmanipulované a stejně občansky pasivní jako "patriotistické" většiny svých spoluobčanů.

Nad Jareckiho filmem zřejmě mnohé napadne otázka po jeho srovnání s dokumenty Michaela Moora. Také Jareckiho tvorbu část zainteresované české veřejnosti již zná: na LFŠ v Uherském Hradišti byl pohotově uveden jeho podobně laděný dokument Procesy Henryho Kissingera z roku 2002 (nazván podle knihy Christophera Hitchense; viz též ZDE nebo ZDE a ZDE); poslední ročník karlovarského festivalu uvedl jeho film Všechno o Friedmanových (Capturing the Friedmans, 2003), který také zvítězil mezi dokumenty festivalu Sundance.

Ke srovnání s Moorem: Jarecki nenatáčí burcující pamflety a nechce být jako Moore politickým aktivistou přiznaně využívajícím prvky specificky amerického populismu. Pokud se tyto a také podstané žánrové rozdíly mezi oběma dokumentaristy nezohlední, je nespravedlivé vyzdvihovat Jareckiho na Moorův účet jako toho "serióznějšího" režiséra, tento velmi talentovaný mladý tvůrce taková srovnání navíc vůbec nepotřebuje. Bohužel jsou ale velmi častá a snažila se o ně i dramaturgie a hlavně tiskové oddělení Febiofestu. Velmi zavádějící byla již anotace v katalogu, psalo se v ní: "Jarecki zaujímá autorský postoj, ale jeho film není propagandistickým snímkem americké levice...".

Kritická Jareckiho politická analýza je zde tak nejdříve relativizována jako "autorský postoj", aby se záhy implicitně učinilo rovnítko mezi autorským postojem a "propagandistickým snímkem americké levice" - Michael Moore jak vidno straší i české konformisty. I to ukazuje, že jsou jeho filmy závažnější, než jak je hodnotí lidé zaujatí vůči němu politicky nebo kritici mající příliš úzkou představu o etice a žánrových možnostech filmového dokumentu. Ale zpět k Jareckimu: zdůraznění "autorského postoje", které s narážkou na autorské hrané filmy implikuje subjektivnost přístupu a tedy zřejmě i faktografickou nevěrohodnost, je v katalogu pořádnou "chybou oslího můstku": Jarecki vykonal rozsáhlé a přesné rešerše a ve faktech i zacházení s nimi je velice spolehlivý, vůbec ne "autorský" v onom sugestivně negativním smyslu.

Zavádějící katalogový popisek, který ale mohl být i překladem a svědčí možná o předpojatosti někoho jiného (pochází-li z materiálů producentů filmu, pak by dokládal výmluvnou opatrnost, s níž jsou dnes podobné filmy prezentovány) než českých pořadatelů, je však maličkostí proti tomu, jak se k filmu postavil Febiofest dalšími aktivitami. V programu obě pražské projekce doprovodil uspořádáním diskusí, což je skvělý nápad - hosty té první ale byli zástupce amerického velvyslanectví a nekriticky proamerický český diplomat Alexander Vondra, což je to samé, jako kdybyste si na večeři pozvali dráče se dvěma hlavami. Jak ukážu níže, mělo navíc povedenou třetí hlavičku, Michala Sedláčka - moderátora debaty a tiskového mluvčího Febiofestu, prezentovaného rovněž jako dramaturg sekce amerického kina.

Na diskusi po první projekci filmu Proč bojujeme jsem bohužel nebyl, podle bohužel jen kusého vyprávění, kterého se mi dostalo, se na ní děly pěkné věci: mladí Američané se prý amerického diplomata ptali, proč USA konečně nezaútočí proti Íránu nebo Severní Koreji, když má prokazatelně atomové zbraně. Americký úředník se v odpovědi prý obrátil k Čechům se slovy, že by to bylo dobré, ale že na to Spojené státy samy nestačí a že je zapotřebí také nás, abychom jako přátelé pomohli... Pokud se někdo ze čtenářů Britských listů debaty zúčastnil, nechť nám ji tady prosím popíše celou.

Sám jsem navštívil druhou projekci snímku Proč bojujeme a nestačil jsem se divit. Před diváky předstoupil výše zmíněný tiskový mluvčí Febiofestu Michal Sedláček a otázal se, jaké jsou naše dojmy. Diskusi si však očividně představoval jako vtisknutí jediné správné interpretace právě viděného do myslí diváků, neboť ihned po své řečnické otázce pravil (veškeré následující citace se opírají o pouhou paměť): "Jestli jste si všimli, tak ty úvodní záběry ukazovaly americkou armádu v zemích před rokem 1989, kde bojovala proti komunismu" a poté se vyjádřil i v tom smyslu, že Jareckiho film není úplně seriózní či korektní.

Zmíněné záběry se ale týkaly konfliktů, v nichž Američané přímo či nepřímo páchali mnohé závažné zločiny proti lidskosti, Sedláčkův pokus je relativizovat "bojem proti komunismu" předznamenal jeho další snahy Jareckiho znepokojující film snížit. Pokoušel se o to přímo či nepřímo i navzdory mé opakované kritice jeho tendenčnosti a způsobu vedení "diskuse po projekci". Dokonce prohlásil, že by mohl vyvrátit více Jareckiho tvrzení, "kdybychom si film mohli pustit ještě jednou". Přitom se i za kratičký čas debaty dopouštěl zkreslení - např. při své výtce, že film z neokonzervativních "think tanks" ukázal zástupce jen jednoho z nich (což není pravda, snímek se navíc zabýval právě neokonzervativními politology a poradci amerických prezidentů, a nikoliv mapováním amerických politických nadací, takže byla námitka zcela od věci), Sedláček jmenoval jako příklad těch odlišných think tanks Heritage Foundation, čímž ale uvedl právě jedno z center "neokonů"...

Za takové situace ani nepřekvapilo, že Sedláček s kladnou konotací letmo zmínil odsouzeníhodné svržení chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Pozoruhodné bylo, že se tiskový mluvčí americké zahraniční politiky navzdory mé kritice jeho způsobu vedení diskuse i jednotlivých tvrzení, s níž očividně souhlasila řada přítomných, ani trochu neodchýlil ze svých myšlenkových stereotypů a ani se je nepokusil trochu zjemnit.

Na - zřemě ironickou - otázku jednoho z diváků (ti si celkově nechali vnutit Sedláčkovu představu diskuse na způsob "ptejte se, já budu odpovídat, byl jsem 10 let ve Státech"), kde podle jeho názoru USA vyvolají další válku, bezelstně odpověděl s podivuhodným zdůvodněním: "Asi v Íránu, to je taková hrozně uzavřená země".

A tak dále - Sedláčkův zjev, chování i způsob debaty se vlastně do prostředí multiplexu hodily: sebevědomý, dobře vypadající výřečný mladý muž s milým chováním - ale ta povrchnost a jednostrannost... Kdyby byl pochybný obsah vystupování moderátora jen excesem tiskového mluvčího festivalu, asi bych o tom zde nepsal, věc je ale znepokojivější: Michal Sedláček, střídavě označován za novináře, publicistu a politologa, hojně - a ve stejném duchu jako na oné diskusi - publikuje v zavedených českých (resp. jazykově českých) médiích: v Respektu, Lidových novinách, MF Dnes, Reflexu atd.

Poznat "živě" jednoho z těch, z nichž činí domácí média opion makery, bylo velmi poučné. Febiofest tak napověděl, že použití takových konformních yuppies skýtá ještě širší možnosti, než papá Big brother a mamá Matrix dosud tušili.

Obecněji k podobným diskusím: nechopnost připravit debaty, kde se setkají hosté s odlišnými názory, či spíše obava z rozdílných postojů, doslova strach z polemiky, jsou u nás bohužel zcela běžné. Negativní příklady lze uvést jak z jiných filmových festivalů - Jednoho světa (ZDE) i např. Letní filmové školy (velmi jednosměrná diskuse při návštěvě válečného reportéra Petera Arnetta předminulý rok), tak především z médií.

Zrovna tuto sobotu (tedy 9. 4.) v diskusním pořadu Svět kolem nás české redakce BBC o pontifikátu a odkazu papeže Jana Pavla II. hovořili s moderátorem Janem Rozkošným dva kněží (královéhradecký biskup Dominik Duka a evangelický teolog Pavel Filipi, děkan ETF UK), jeden konzervativec (Alexander Tomský) a jeden křesťanský intelektuál, prý postmoderní (Martin C. Putna) -- srov. ZDE. Tedy žádný liberál, ateista a především: žádná žena!!!

A přitom nás celý týden masírují více či méně povrchní a zkreslená tvrzení o tom, jak byl papež nesmírně důležitý pro nás všechny. Navíc právě od žen - ani to nemusejí být proklamované feministky - zaznívá velice zajímavá a kvalitně argumentovaná kritika zesnulého papeže -- srov. např. ZDE. Kritiku ale českojazyčná média, bohužel ani ta kvalitnější, obecně nerada (nejedná-li se zrovna o barnumské kampaně proti sociální demokracii...), a tak je i v jinak zajímavých diskusních pořadech nejčastěji slýchanou větou některá z variací sdělení: úplně s vámi souhlasím...

Jednobarevné diskuse bohužel pořádají i mladí lidé, u nichž by člověk očekával osvěžující jinakost - samozřejmě nikoliv třeba od Mladých konzervativců, kteří na FF UK 9. 3. 2004 připravili diskusi o ochraně nenarozeného života a pozvali na ni poslance Petra Plevu z ODS (jednoho z předkladatelů tzv. protipotratového zákona) a předsedu křesťansky fundamentalistické organizace Hnutí Pro život v České republice Radima Ucháče (tedy mimo jiné opět exemplárně "o ženách bez žen", viz ZDE). Ve středu 13. 4. pořádá na FF UK studentské sdružení Polis od 17 hodin v místn. č. 200 diskusi o českých médiích: pozvaní čtyři hosté - šéfredaktoři Hospodářských novin a MF Dnes, mediální analytik TV NOVA a novinář české redakce BBC - příliš neslibují, že panel nabídne zajímavě odlišné názory, uvidíme, vždy záleží také na aktivitě z publika.

Závěrem se ale vraťme k Febiofestu: jeho katalog v miniportrétu dokumentaristy Eugena Jareckiho uvádí, že film Procesy Henryho Kissingera z roku 2002 získal výroční cenu Amnesty International a že se vysílal v televizích více než 30 zemí světa. Česká republika mezi nimi pokud vím bohužel nebyla. Měřit kulturní vyspělost jednotlivých zemí je jistě těžké, ale nikoliv nemožné. Také toto je jedno z možných měřítek. Škoda... - Česká republika, řekněme to sportovně, na "první třicítku" jistě má.

Snad nalezne česká veřejnoprávní televize dost rozhledu a odvahy k tomu, aby tak, jak nedávno uvedla zajímavý a pro občanskou výchovu v tom nejlepším smyslu slova přínosný dokument Občan Berlusconi, nabídne divákům také Jareckiho film Proč bojujeme (i jeho starší snímky Všechno o Friedmanových a Procesy Henryho Kissingera). Ve vyjmenovávání závažných restů České televize v uvádění podobně vynikajících zahraničních dokumentů by se dalo pokračovat: seriál The Power of Nightmares Adama Curtise o fundamentalistech islámských i křesťanských amerických (ZDE a vůbec celý oddíl věnovaný v Blistech A. Curtisovi, česky též ZDE), This Ain't No Heartland Andrease Horvatha o postojích venkovských Američanů ze středozápadu ke své zemi a "boji proti terorismu", Síť Lutze Dammbecka (Das Netz, 2003) o politické instrumentalizaci kybernetiky atd.

Zprostředkování těchto závažných - a zdůrazňuji velmi kvalitních a seriózních - snímků českým televizním divákám by v situaci, kdy u daných témat selhává profesně, občansky i eticky spousta domácích expertů i publicistů, byla veřejná služba par excellence.