Nehledě na názvy -ismů, kterých někteří používají při snaze všechno a všechny nějak onálepkovat, lze účastníky veřejných diskusí, jako je tato, rozdělit v podstatě na dva tábory: Na ty, kdo se snaží o věcech poctivě přemýšlet, a na ty, kdo jen agresivně útočí na oponenty nebo tupě omílají jedny a tytéž cizí názory pořád dokola. S těmi poctivými nemusím vždy souhlasit (viz moje předchozí polemiky s Borisem Cvekem nebo Marianem Kechlibarem), přesto si jich mohu vážit. Na druhé straně (nechť mi pan šéfredaktor tuto jedovatost promine) takového Jana Bláhu kdyby Jan Čulík neměl, nejspíš by si ho jako virtuální identitu musel vymyslet, aby občas vyprovokoval polemiku na obzvlášť kontroverzní téma.

Ale dost útoků ad hominem, pojďme zpět k meritu věci. Není nic jednoduššího než se zaklínat knižními definicemi, zejména když se jejich apologeti ohánějí autory i autoritami ze stále téže strany názorového spektra. Chtěl bych jim proto připomenout, že to, co se čte a memoruje na obou stranách kateder v posluchárnách VŠE, zdaleka není jedinou relevantní literaturou použitelnou pro podobné diskuse. Nejsou jen Samuelson, Friedman, Hayek nebo Klaus. My, intelektuálové-amatéři, živelní a hospodští filosofové, plebs - bez formálního vzdělání, považte! - který je tak drzý a dovoluje si těmto monumentům světového myšlení oponovat, čteme i jiné autory a rádi je našim katedrovým národohospodářům i jejich studentům doporučíme. Ulrich Beck, Immanuel Wallerstein, Noreena Hertzová, John Gray, Jan Keller - výčet toho, co se v českém mainstreamu zamlčuje a do češtiny překládá jen občas, zdaleka není úplný - to nejsou zplozenci levicového pekla.

Někteří z nich dokonce důvěrně znají WTO, IMF a jiné podobné instituce zevnitř a o to zběsileji jsou pak nositeli jediných pravd napadáni. Možná by se u nich naši oponenti dočetli, že existují i jiná měřítka kvality života normálních lidí, než je HDP, hodnoty nějakých akcií nebo kursy měn. Třeba by zjistili, že svět ve stadiu nadcházejícího globálního deficitu zdrojů je nutno řídit pomocí jiných nástrojů než jsou úrokové míry nebo procenta zdanění - i když, pravda, oni nám předkládají, že svět není nutno řídit vůbec, ale přitom se nesnaží o nic jiného než ho řídit v zájmu svých bankovních kont, ať to nás ostatní, kdo na tom nemáme podíl, stojí cokoli.

Až se otočí Golfský proud, až se začne válčit o pitnou vodu a potraviny, těžko se pánové najedí svých opcí, derivátů nebo vládních dluhopisů. Lidé jako je J. Vít nebo autor těchto řádků chtějí zkrátka žít způsobem, který je pro ekonomiku a ekonomy zdivočelého globálního růstu nepřijatelný.

My totiž za základní hodnoty, podle nichž má být uspořádána společnost, považujeme zcela jiné věci než zběsilý konzum a deregulovaný "trh". Díkybohu nás existuje dost - nás lidí, kteří si pod pojmem demokracie představujeme něco zcela jiného než rozhodování o našich životech a osudech v kancelářích šéfů a šéfíků nadnárodních firem. Svobody si chceme užívat i jinak než jen výběrem ze šestadevadesáti druhů jogurtů nebo televizních programů. A do množiny lidských práv řadíme na prvním místě práva sociální.

Znovu zdůrazňuji: I když možná neumíme přišpendlit na prezentace svých názorů ty správné štítky s učebnicově přesnými názvy a definicemi škatulek, kam by podle teoretiků měly patřit, jako občané si důrazně osobujeme právo mluvit do toho, co se nám nelíbí na způsobu, jak se nám někteří pokoušejí šafářovat, a hlasitě sdělovat, jak jinak si to představujeme. A jestli nám tohle právo kdokoli chce upírat, ať to řekne na plná ústa. Ať víme, jak se máme zařídit. Ještě jsme zdaleka neřekli své poslední slovo. Moc bezmocných je stále v našich rukách, i když si její sílu možná příliš často neuvědomujeme. Kdokoli nám bude chtít vládnout bez ohledu na nás, bude s ní nakonec stejně muset počítat.