Milí zelení,

posílám vám článek, který dnes vychází jako úvodní sloupek v Literárních novinách.

Ten myslím osvětluje dostatečně vše, co se týká Literárních novin a Strany zelených, z hlediska Literárek, ale chci pro vás připojit ještě pár poznámek z pozice člena Strany zelených.

1. Představa, že by Literární noviny jakkoli závisely na Straně zelených, je absurdní. Ačkoli jsem já i někteří mí kolegové členy SZ, mé/naše politické aktivity byly vždy širší. Ve svém životě jsem byl v dobrém i ve zlém označován za spojence Václava Havla, Cyrila Svobody, Hany Marvanové, Vladimíra Špidly, Petra Pitharta či Lubomíra Zaorálka. S každým z nich jsem skutečně ve větší či menší míře spolupracoval a snad s výjimkou Hany Marvanové jsou jak mně osobně, tak Literárním novinám všichni dodnes politicky bližší než některé skupiny ve Straně zelených.

2. Rozumím tomu, proč se do kampaně proti Literárkám i mně osobně, zapojují Lidové noviny (aka KlausZeitung), Reflex (dodnes infikovaný virem Ivana Breziny) či Britské listy (Jan Čulík je přímo posedlý touhou po pomstě od chvíle, kdy jsem s ním ukončil pravidelnou spolupráci pro LtN, neboť nepravdivými výroky urazil jiného tehdejšího kmenového autora Literárek Jaromíra Štětinu). Navíc pokud se uskuteční reformy, které vydavatel společnosti schválil, můžeme se stát pro Reflex i Blisty nepříjemnou konkurencí.

Nad čím ale žasnu, je urputnost, s níž někteří členové, kteří o podstatě případu nevědí nic než to, co si přečetli v zaujatých médiích, a Literární noviny nejspíše ke své škodě ani nečtou, naléhají na to, aby se Strana zelených ode mne veřejně distancovala. Prakticky bez výjimky se jedná o lidi, kteří za svou éru v SZ nenavrhli ani jednu tiskovou zprávu k ničemu z toho, čemu rozumí a čím by mohli Straně zelených prospět. Ani tentokrát asi nechtějí Straně zelených prospět, protože není jasné, jak by cokoli, co se objeví pod titulkem "Strana zelených popírá, že by byla propojena s Literárními novinami", mohlo být zeleným k užitku.

Ostatně jsou to více méně titíž naši podaření členové, kteří poškozovali -- i tehdy za asistence Blistů, Lidových novin a Reflexu - - Stranu zelených v evropské kampani. Každý z představitelů Strany zelených, komu by snad mohla být položena zlomyslná otázka po vazbě SZ a LtN, nejlépe učiní, když stručně odpoví, že představa jakéhokoli vlivu Strany zelených na obsah LtN je absurdní a že žádný zákon u nás novinářům členství v politické straně nezapovídá.

Maximum, čeho mohou svou přičinlivostí naši kolegové dosáhnout, je zvláštní výsledek, že Literární noviny, aby obstály před zrakem svých čtenářů, nyní ještě o několik stupňů citlivějším, budou muset vůči Straně zelených přitvrdit a psát o ní ještě méně než dosud; i když třeba už v době evropské kampaně Literárky Stranu zelených kvůli mé kandidatuře prakticky ignorovaly.

Pokud byste si chtěli Literárky předplatit, kontaktní mailovou adresu najdete níže.

Komu se nelení...

Literární noviny jsou svobodné noviny

Jakub Patočka

Minulý týden se opět po různých médiích začalo psát, že se stáváme věstníkem Strany zelených. Je to sice nesmysl, což vidí každý, kdo Literární noviny čte, ale vyslovován může být pouze díky skutečnosti, že několik lidí, kteří pro noviny pracují, opravdu členskou legitimaci Strany zelených vlastní.

Literární noviny se od roku 1999 pokoušejí proměnit v týdeník, který programově naváže na tradici humanitně demokratického novinářství. O něm nelze říci, zda přeje levici či pravici, natožpak té či oné straně, jeho základním rysem je přijetí spoluodpovědnosti za celek společnosti a snaha o jeho zlepšování.

K tomu se snažíme Literární noviny vést. S touto motivací jsme se v době tzv. opoziční smlouvy pokoušeli napomoci jejímu zániku. Přimlouvali jsme se za vznik současné koaliční vlády a dodnes ji obhajujeme čistě proto, že pokládáme parlamentní opozici zleva i zprava v čele s prezidentem za alternativy horší z hlediska zájmu o zvyšování kvality demokracie.

Naše rozlišování kladů a záporů vede napříč všemi stranami. Mezi kmenové autory Literárních novin patří vlivné osobnosti v sociálně demokratickém prostředí Jaroslav Šabata a Lukáš Jelínek (oba jsou členy redakční rady), zřejmě nejvýraznější politický myslitel současné KDU-ČSL Petr Pithart či stěžejní osobnost české liberální žurnalistiky Jiří Pehe. Naopak mezi kritiky současné podoby novin i jejich politického profilu jsou i známí členové Strany zelených. Literární noviny na základě srozumitelně definovaných, nikdy ne osobně, nýbrž vždy obecně definovaných kritérií, posuzují jednotlivé jevy i politické osobnosti, a to včetně dějů ve Straně zelených. Tak se může stát, že Literární noviny někdy pochválí třeba i Jana Kavana, Jiřího Dolejše, Jana Zahradila či Václava Klause.

Pravidelně kritizujeme většinu českých médií pro jejich politickou zaujatost. Dokazujeme, že Lidové noviny vedou nečestnou kampaň proti sociální demokracii či proti současné koalici, naopak průhledně vedou kampaň za zvýšení popularity čestného předsedy ODS. Pracovní a politická kultura Lidových novin dovolovala, aby jejich redaktor napsal pornografický článek s úmyslem zdiskreditovat důležitou konkurentku ODS. Nyní by nám chtěly vysvětlovat, jak máme být politicky nezávislí?

Svoboda novin není ohrožována jen politickými tlaky, ale dnes zřejmě ještě ve větší míře tlaky ekonomickými. Literární noviny patří v tomto ohledu k nejsvobodnějším, neboť skutečně žádný článek v nich nikdy nevyšel proto, abychom splnili přání některého z našich inzerentů. Není žádným tajemstvím, že za tuto svobodu platíme soustavnou a vleklou hospodářskou tísní.

Je trapné, že spor vydavatele, jehož podstata spočívá v otázce, jak noviny hospodárněji a přitažlivěji uspořádat, se některými zaměstnanci, kteří se rozhodli noviny opustit, nyní vykládá jako spor politický. Žádný článek v Literárních novinách se nikdy neposuzoval podle toho, zda prospívá té či oné straně, a to dokonce ani v době, kdy dva z šesti členů výboru byli členy sociální demokracie. Ukazuje se nicméně, že členství novinářů v politické straně může být proti nim zneužitelné.

Z toho plynou dvě obecně zajímavé otázky. Lze skloubit poctivé novinářství s politickou angažovaností? Kladná odpověď na tuto otázku patří přímo k rodokmenu jak českého humanitně-demokratického novinářství, tak Literárních novin. Karel Havlíček Borovský byl poslancem říšského sněmu, Ferdinand Peroutka spolu s Karlem Čapkem stáli v roce 1926 u zrodu Československé strany práce, o jejich dalším politickém angažmá nemluvě. Ludvík Vaculík, muž, který stanovil Literárním novinám charakter, byl jednou z nejvýraznějších politických postav jara 1968. Jiří Pelikán, který řídil Listy hlásící se k tradici Literárek v posrpnovém exilu, byl prvním českým poslancem Evropského parlamentu. A novinářská osobnost, která řídila publicistiku v Literárních novinách po celá devadesátá léta, Ondřej Vaculík byl členem ODS.

Druhá otázka je zapeklitější: jak lze čelit tomu, aby se politická angažovanost novináře proti němu mohla zneužít? Částečně jistě kvalitou práce. To samo o sobě ovšem, zvláště pod tíhou soustavných útoků na obecně nepohodlný kurs Literárních novin, veškeré pochybnosti nezaplaší. Uvědomujeme si, že je naším úkolem dát ještě nespornější záruky naší politické svobody, aniž bychom se jí přitom vzdali.