Zlopověstné dítě je jedním z nejvýraznějších českých dokumentárních filmů poslední doby. Ačkoliv právem získal Cenu za nejlepší český dokumentární film na MFDF Jihlava v roce 2003 a zvláštní ocenění na tehdejším FAMUFESTU a pozornost si získal i v zahraničí, domácí filmovou kritikou je víceméně opomíjen. Přehlídkou "Vzpomínky a zapomínání" nyní snímek Zlopověstné dítě zahajuje svou opožděnou distribuci v českých a slovenských kinech a tento článek je pokusem o splacení zmíněného kritického dluhu.

Film je portrétem jedenadvacetiletého dělníka Michala, který se velmi intenzivně, ba obsedantně zabývá nacistickým holocaustem. Jeho zájem dalece překračuje častý jev velkého laického interesu o historii (dobové uniformy, inscenace bitev, historický šerm atd.) plnícího rekreační i escapistické funkce v podobě více či méně měšťáckého koníčku. Michal nejenže samostudiem nabyl velikých faktografických znalostí, ale navštěvuje někdejší koncentrační tábory, staví si doma jejich modely (velmi povedené - pracuje ostatně jako dřevomodelář), přiváží si z dnešních památníků holocaustu "suvenýry" - a zdobí jimi svůj pokoj; nade dveřmi má známý strašlivý nápis "Arbeit macht frei". Michal je přímo posedlý oním Zlem a tato jeho posedlost má také velmi bizarní rysy - v jeho pokoji se úlomky plotů z táborů smrti setkávají s obludami a lebkami z plakátů holywoodských thillerů. A především: Michal napsal román "Predátor holocaustu", v němž dochází, jak napovídá název i úryvky čtené v dokumentu, k podobné fúzi či spíše konfuzi závažného s banálním. Dokument Michalovu rozporuplnost nijak neskrývá: v jednu chvíli třeba autodidakt (podle informace tvůrců filmu se kvůli svému zájmu naučil 5 jazyků; ve filmu slyšíme, že umí velmi dobře polsky), který osobně navštívil několik bývalých koncentračních táborů, odhalí chatrnost svého myšlenkového světa, když řekne cosi jako "Vlastně nevíme, jak to všechno bylo, kdyby někdo přišel s tím, že ty tábory ve skutečnosti neexistovaly, tak se zamyslíš, a řekneš, no jo, tak nebyly..." Není ovšem tato nedůslednost a podivná roztěkanost zásadních postojů a soudů vlastní "lidovému rozumu"? Michalova literární i jiná tvorba upomíná na tzv. písmáky: i u nich jsou známy projevy podivné bájivosti i nejrůznější svérázné argumentační lapsy, také u Michala je většina z nich spíše poetická. Mladíkova zvláštnost i nepochybná omezenost (to nemíním zle) plodí zkratů a neudržitelných "úletů" celou řadu, přesto je Michal velice zajímavou osobností. Někde v jejích základech jsou nepochybně i pohyblivé písky obsesí a snad i pomatení (kdo je tam však nemá...). Film nabízí jejich biografická vysvětlení skrze zážitky z dětství (sebevražda matky, spatření bezprostředního násilí) a postavu dominantního otce, moudře je ale neabsolutizuje. Opravdu zvláštní je, že si Michal pro svůj román zvolil pseudonym Michael Weckerle - Hilmar Wäckerle byl ukrutným velitelem koncentračního tábora v Dachau. Podle úryvků předčítaných v dokumentu se zdá, že byl Michalův jistě autobiografický hrdina románu ve svém minulém životě právě touto lidskou zrůdou. Michal tedy podle všeho ono Zlo zakouší nesmírně intenzivně - přímo uvnitř sebe sama.

Režiséři Lucie Králová a Miloslav Novák podali v osmatřicetiminutovém filmu velmi plastický portrét Michalovy osobnosti. Jeho komplexnost zahrnující jak výstižné reference (seznámení s postavou, jejím okolím atd.), tak především pasáže imaginativně rozvíjející podstatné motivy Michalova života a jeho hlavního zájmu v autorském dialogu s tímto pozoruhodným mladíkem i jeho tvorbou, je vzhledem k nevelké délce filmu obdivuhodná. U Zlopověstného dítěte si obzvlášť naléhavě uvědomíme, jak je i dokumentární film především myšlením v obrazech a skrze obrazy. Tvůrci hodně pracovali se stylizací: Michal na kameru někdy promlouvá s páskou na ruce v černém oděvu, o němž nevíme jistě, zda je "kostýmem", mladíkovým oblíbeným oblečením či pracovním oděvem z jeho továrny; jindy stojí polonahý před zrcadlem nebo sedí na nehostinném poli u stolu, na němž si v plechovém umyvadle myje ruce velkým mýdlem (podobných obrazových asociací k lágrům je ve filmu celá řada). V jiné scéně kreslí v soumračné krajině na asfalt křídou čtverec životního prostoru heftlingů a s vlastním komentářem svého úkonu předvede "postoj vězně".

O spojení s Michalovou temnou imaginací se tvůrci pokusili i natočením některých scén v ohradě se stádem pštrosů představujících "stymfalské ptáky" zmiňované Gastonem Bachelardem v knize Voda s sny, z níž se ve filmu kratičce a případně cituje, jako bytosti "zjevující se ve scénách soudu nad zemřelými". Atmosféra těchto sekvencí je přízračná;symbolicky zvětšená rozbitá vejce nyní již mytických ptáků se ve filmu zjevují i nadále, mimo jiné v animovaných pasážích, jako hnízda zlovolných džinů - psychických i historických. Přeludné konotace holocaustu jako násilí vymykajícího se lidskému chápání, jako prostoru brutální fantasmagorie v dokumentu navozují i úryvky z filmu Adrzeje Munka Pasažérka (bude jak uvedeno k zhlédnutí taktéž na přehlídce "Vzpomínky a zapomínání"), podobně působí i vybrané archivní materiály z koncentračního tábora Dachau a táborová hymna Treblinky.

Z uvedeného by se mohlo zdát, že je snímek veden monotónně ve vypjaté poloze. Tak tomu ale není a vzhledem k době vzniku a hlavně svému hrdinovi by to nebylo na místě: Michal není představen jako nadčasový "svědek", naopak - jeho svérázné cesty k pochopení Zla se mísí s postižením jeho reálné situace: jako trpká ironie osudu působí skutečnost, že pracuje v Siemensu, o němž ví, že za druhé světové války "dodával moderní větráky do Birkenau", zvláštní háček mají i zdánlivě banální Michalovy výroky typu "Můžeme bejt rádi, že jsme tady v Čechách. No jo, ale zase tu máme ty Němce..." a jeho popis chování jednoho německého manažera Siemensu, který dělníkům nadával do "českých sviní" a říkal jim, že když "naučil makat za 5 000 černochy", že to naučí i je... Otázku na lásku k ženám, kterou Michal zřejmě dosud nepoznal, vytěsní mladík lidovým moudrem přirovnávajícím ji k nemoci - že prý když to na člověka spadne... Možná i jako projev takové sympatie Lucii Králové daruje - varovný nápis z koncentračního tábora.

Lze čekat, že si někteří diváci pomyslí cosi o manipulaci prostého mládence dvěma pražskými intelektuály (tuto většinou falešně používanou figuru hodně rozšířily negativní kritické reakce na film Český sen). Ve Zlopověstném dítěti byl Michal zřejmě se vším srozuměn, snímek jej každopádně nijak nezesměšňuje ani jinak nesnižuje. Mnohé snad napovídá scéna, kdy mladík jako komentář tuším animované sekvence, v níž poráží ikonu Zla - komandanta Treblinky, řekne Lucii Králové: "Jsem rád, že jsi konečně šla do hloubky, že mě opravdu chceš pochopit."

Mladá režisérská dvojice s respektem k Michalově individualitě spojila postižení jeho nitra se zobecněním jeho velkého tématu i syndromu. Vzpomínka na koncentrační tábory je samozřejmě významným tématem kolektivních "míst paměti" - Michalem jakoby protékala kalná řeka traumatických evropských vzpomínek. Film to obrazově zdůrazňuje vracejími se obrazy vody a v komentářích zmíněnými pasážemi z knihy Gastona Bachelarda Voda a sny: Michal se v působivých černobílých sekvencích noří do opuštěného rybníka a v závěru filmu odlétá do Izraele, aby hovořil s dalšími svědky holocaustu i zažil jejich pocit osvobození při nalezní nového domova.

Zlopověstné dítě je inscenačně odvážné i v práci se zvukem: např. do pasáží zachycujících Michala tančícího u venkovské vatry při (zřejmě) pálení čarodějnic zní hudba a jásot nacistických slavností, jindy tvůrci vytvářejí ironickým užitím hudby odstup od Michalovy postavy (hlavně skladbou Enrica Morriconeho z filmu Tenkrát na Západě). Jakkoliv někoho mohou takové postupy v určitých případech až pobuřovat (při jedné Michalově výpovědi o koncentrácích v pozadí Michalův otec - kameník - vypomáhající v jedné škole jako učitel tělocviku komanduje žáky pochodující v útvarech, jindy vidíme u podobného rozhovoru v dalším plánu sportovní tábor), jsou v daném kontextu funkční: tanec v extázi kolem ohně se dotýká zasutých vrstev naší psýché, jež využili právě nacisté a i dnes k ohňům, pochodním a podobným věcem či symbolům i davové iracionalitě příznačně tíhnou hlavně podivné osoby a organizace; sportovní tábor v pozadí zase říká: Michalovi vrstevníci tráví čas sportem, zatímco on... (ovšem soudobá přehnaná a zideologizovaná Körperkultur a kult zdraví někdy právem vyvolávají příslušné historické reminiscence...). Zmíněné scény s Michalovým otcem (jinde drtí palicí kusy kamene) nabízejí výklad, že je Michal tak divný (také) proto, že má strohého, tvrdého otce - cenné ovšem je, že to v daném kontextu působí jen jako jedna z možných a jen dílčích interpretací, tento odstup je vytvářen humorem a stylizační nadsázkou. Na druhou stranu zřejmě není náhodou, když v jedné scéně, v níž zní Michalovy úvahy o ohrožení, ba o dominanci zla nad dobrem, režisérka Lucie Králová vyjde na ulici - Národní třídu - a div nevrazí do zásahového policejního oddílu.

Zlopověstné dítě je filmem neobyčejně hutným a intenzivním, skvěle zkomponovaným. Ačkoliv šlo původně o školní film FAMU, je po všech stránkách výborně zvládnutý - dokonce ani lehká exhibice zjevně velmi talentovaného kameramana Dalibora Fencla nepůsobí např. ve scéně, kdy hrdina dokumentu přechází v dáli po horizontu pole a místy je vidět i skrze sklenice stojící na blízkém stole, nijak rušivě (podobné "předvádění se" jednotlivých filmových profesí běžně bývá nešvarem studentských filmů). Brilantní, mocně výtvarné obrazy ke zvolenému uchopení tématu přirozeně patří a sdělení filmu i jeho výjimečnou, místy nadreálnou atmosféru jen umocňují.

K dosavadnímu přijetí filmu: setkal se s kritikou některých členů domácí židovské obce - prý znevažuje holocaust a jeho oběti. Jaký omyl a nebezpečný projev zneužívání "historické hypotéky" (tak s kulturou vzpomínání na holocaust bohužel zacházejí některé vlivové skupiny)! Zlopověstné dítě umělecky poctivě zachycuje mnohem autentičtější podobu prožitku holocaustu než jakou nabízí spousta oficiálních vzpomínkových akcí atd. A že je to podoba rozporuplná až fantasmagorická? Cožpak nemá rozměr nacistického holocaustu navzdory tomu, že faktograficky i interpretačně o něm víme stále více, tento rozměr také? Téměř by se dalo říci, že ve snaze jej myšlenkově obsáhnout se iracionality dotkne snad každý. Dělník Michal je ve své autentičnosti důstojným partnerem všech duchovních velikánů typu Adorna, Améryho a dalších., kteří se kdy vyjádřili o nemožnosti plně pochopit holocaust. Je trapné slyšet od těch, kteří všelijak využívají těchto elitních reflexí holocaustu, předpojatou kritiku filmu Zlopověstné dítě. Nejenže je výjimečný svou referenční rolí jako médium zachycující výjimečný zjev dnešního mladého člověka opravdově se trápícího holocaustem, je především suverénním uměleckým dílem. V oblasti filmového dokumentu je to obzvlášť pozoruhodný případ svrchovanosti - zvláště u tak mladých tvůrců - : film realitu přiznaně zčásti stylizuje, různě ji napíná a načíná, a přece ji nepřekrucuje, ale naopak: dostává z ní tresť podstatného.

Závěrem dobrou zprávu a tip zároveň: výše zmíněná trojice snímků - Vzpoura hraček, Pasažérka a Zlopověstné dítě - se promítá v jednom bloku v úterý 10. 5. od 17 hodin v kině Ponrepo, zájemci v krajích by se o dalších projekcích měli dozvědět na adrese www.12opic.cz.