Václav Moravec říká, že politici vydírají ČT, protože ji považují za "svoji" televizi. Činí tak prý proto, že jsou vůči ČT v nepřímo nadřízené pozici -- rozhodují o jejím financování. Stanislav Gross zase jinde skutečně upřímně apeluje, aby jeho strana udržovala "mediální disciplínu" a aby našla "dostatečné množství mediátorů". Pesimistický obraz Václava Moravce o vztahu mezi ČT a politikou mají s vůdcovskou výzvou Stanislava Grosse mnoho společného.

Václav Moravec doložil několik konkrétních situací, kdy se politik snažil vyjednávat o podmínkách vysílání (např. Stanislav Gross) nebo se pokusil o flagrantní manipulaci přímo během něj (např. Vlastimil Tlustý). A Stanislav Gross zase volá po tom, aby jeho strana dělala to, o co se snaží i ty ostatní: po efektivním využívání médií. A jistě mu nejde jen o štábní morálku uvnitř strany. Jde také o to, že nabízí-li se dobrá příležitost v podobě ČT, musí toho straničtí "mediátoři" využít. ČT zde vystupuje jako médium veřejné služky.

Jestli jsem dobře pochopil banální termín médium veřejné služby (tedy ne služky), pak má médium, které takto definujeme, sloužit veřejnosti. Pod pojmem veřejnost si dále banálně představuji nejšířeji myslitelný společenský celek tohoto státu. To znamená, že médium veřejné služby má být zdrojem informací všem, nikoli určité skupině, notabene politické elitě společnosti. Je to banální a přitom tomu tak není.

Podle Kodexu ČT o sobě tato televize dost sebevědomě prohlašuje, že "poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře". Zákon o ČT zase žádá "poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa...". Jak se to slučuje s popisovaným stavem, nevím. Všem to ale patrně přijde banální.

Jak ale zbavit ČT dost neblahého vlivu politiků? Možnost by tu byla -- zbavit je moci nad rozhodnutím o existenčních záležitostech televize veřejné služby. Nemá-li politika dostatečný respekt vůči zákonem požadované nezávislosti ČT, pak tím ohrožuje samotnou podstatu její funkce veřejné služby. Je tedy potřeba přistoupit na takové podmínky, které by politickou scénu donutily si tento respekt vytvořit. Pokud by o koncesionářských poplatcích nerozhodoval parlament, ale přímo veřejnost, která zakládá samotný statut ČT, pak by politici neměli žádný prostředek, jak na veřejnoprávní médium vytvářet nátlak a ČT by tak třeba klidně mohla odvysílat prázdnou židli místo nepřítomného politika a tvrdě ho k tomu zkritizovat jeho oponentem. Adekvátní reakcí veřejnosti by byla odměna.

Otázka médií veřejné služby je velice citlivá. Médium veřejné služby by mělo být dostatečně chráněno před snahami různých zájmových skupin, např. politických stran, o zneužívání, manipulaci, ale třeba i privatizaci. Možnost, jak by toho mohli dosáhnout, by tedy měla být minimalizována. A řešení? Jedno referendum máme za dveřmi a snad už pak zůstane tento ryze demokratický prostředek součástí našeho ústavního pořádku trvale.