Z dnešního hlediska se zdá, že Vladimír Páral prostě definoval základní potřeby většiny obyvatelstva na této planetě: mít kde bydlet, mít co jíst a mít pravidelný přístup k sexu. A doplnil to trockistickou myšlenkou permanentní revoluce: na světě neustále zuří boj mezi "rudými" a "modrými".

Podle Párala je lidským údělem, že paradoxně, je-li člověk mladý, plný sexuální i všeobecné jiné energie, je bezmocný, bez vlivu a nemajetný: snaží se dosáhnout pravidelného sexu, majetku a postavení. Patří mezi revolucionářské "rudé" - jenže během středního věku se většinou všeho domůže a zbaví se existenční i vztahové (sexuální) nejistoty. Přejde od revolucionářů do establishmentu, k utlačovatelům, k "modrým". Mezitím, paradoxně, "vstanou noví bojovníci" další mladí lidé, plní sexuální i pracovní energie, kteří chtějí vzdorně rebelovat proti unaveným "starcům v establishmentu".

Překvapivě z Páralova díla po letech vyvstává, že je to zároveň dílo o pomíjivosti a o smrti. A tento obsah má i Polesného filmová verze. Veškeré snažení, ať už jde u někoho o "vysoké cíle", anebo u jiných (většiny?) jen o ten žvanec, místo, kde bydlet, a sex, velmi rychle končí - život je krátký. Pokud byl v mládí člověk posedlý bojem proti nejistotě a vedl zuřivou válku proti "zazobaným starcům" (tímto působí Páralovo dílo na české poměry poněkud nepřesvědčivě: ani mladí Češi, plní energie, nebývají zuřivými revolucionáři, spíš si svého společenského postavení dobývají nenápadně bokem), jakmile se "revolucionáři, plní mladých šťav, stanou sami zazobanými starci, začnou bojovat stejně zuřivě a manicky proti přízraku blížící se smrti: dokazují si milostným poměrem se stále mladšími partnery či partnerkami, že na to "pořád ještě mají", že jsou stejní jako kdysi - ale nejsou - čas je neúprosný. Hlavní hrdina Páralových Milenců a vrahů Borek Trojan umírá ve středním věku na infarkt při sexu s mladou sekretářkou - přesto, že ho kolegyně lékařka varovala, aby se tomu vyhnul. V Páralově díle jsou - možná neobvykle - i stárnoucí ženské postavy, které se manicky zoufale snaží zastavit čas milostnými aférami s muži, podstatně mladšími, než jsou ony. Je to přesvědčivé?

(Problematiky stárnutí se kupodivu dotkl nedávno i Michal Viewegh: i na něho už, zjevně, doléhá vědomí smrtelnosti. Hlavní myšlenkou Vieweghovy nejnovější knihy Vybíjená je uvědomění, že pokud zredukuje člověk smysl života jen na sex - což je většinou - jistě především z komerčních důvodů - hlavním námětem Vieweghových předchozích románů - , s nezadržitelným postupem do středního věku a do stáří takto redukovaný život pozbývá smyslu.)

Páralova analýza lidského hemžení na úrovni poživačného hmyzu má pozoruhodně nadčasový a všeobecný význam.

Ovšem zejména ona skutečnost, že Páralovi Milenci a vrazi obsahují onu dost (určitě pro české prostředí) neživotnou, apriorní tezi o trockistické permanentní revoluci, o mladých, zuřivých bezmocných, sexuálně potentních revolucionářích, připravila režiséru Viktoru Polesnému dost perné chvíle. V důsledku této schematické apodiktičnosti Páralovy literární předlohy mají jeho postavy zejména v první části Polesného filmu tendenci působit papírově. Pro Párala totiž - obdobně jako pro Milana Kunderu - jsou jeho literární hrdinové spíš zosobněním ideje, typu, než skutečně přesvědčivé postavy z masa a kostí. Musím říci, že se Polesný s tímto problémem vyrovnal velmi kompetentně, i když v určitých chvílích, zejména v úvodních částech filmu, působí některé postavy svou nekompromisní křečovitostí jako karikatura.

Víme například, že Julek Serafin je pro Párala v Milencích a vrazích zosobněním ideálního dobra, v kontrastu s nímž má vyvstávat obsesivní sobectví, brutalita a živočišnost všech ostatních postav. To je sice krásné a Ondřej Vetchý dobrotivého Julka, snažícího se pomáhat a odstraňovat nezištně všechny problémy jiných lidí, hraje velmi pěkně, jenže tato postava, i její biblické výroky, stojí opravdu na hranici uvěřitelnosti. Obdobně je nepřesvědčivé, když Julka v knize i ve filmu zavraždí nožem mladý zhrzený Roman Graf (Jakub Prachař), jen proto, že mu jeho bývalá milenka Madda, nově posedlá živočišným sexem se skupinou drsňáků montérů, namluví, že s ním už nebude souložit, protože jí sex s ním "svatý křesťan Julek Serafin zakázal". Udělal by to skutečně normální mladík v takové situaci?

Stejně nepřesvědčivá je pak například i postava Julkova bratra Alexe Serafina (hraje ho Mako Igonda) mondénního svůdce stárnoucí lékařky. Je-li Alex takový erotický symbol, proč se tak zajímá o starou, ošklivou lékařku? Jen proto, aby ji mohl terorizovat?

Tuto počáteční nepřevědčivost, tato rozevlátá, až přehnaně dramatická gesta v ostře nastříhané mozaice několika rozvíjejících se dějů dokáže docela úspěšně integrovat ono trvalé, zpočátku nenaplněné "erotické dusno", jímž se Páralův klasický román přiřazuje k explicitně sexuální atmosféře dneška (v médiích) a mnohým divákům bude jistě touto až obsedantní expozicí sexu - jistě neférově, protože v tomto kontextu nejde o komerční manipulaci - připomínat Michaela Viewegha.

Režiséru Polesnému slouží ke cti, že se mu podařilo, jak film pokračuje, docela úspěšně zvítězit v boji nad všemi nedostatky a spornými místy Páralovy literární předlohy, které se vyjeví, když ji člověk začne měnit ve filmový scénář. Někdy tak v druhé třetině vrcholí Polesného filmový přepis skutečně intenzivní atmosférou. Vzniká až závratně děsivá spirála bezvýchodných, manických mezilidských vztahů.

Polesný dost úspěšně vyřešil i jiné úskalí Páralova textu: Páralův román, vydaný v roce 1969, pokračuje se svým dějem daleko do budoucnosti, bezvýchodná spirála ukájení a poživačnosti a opakujících se bojů mezi rudými a modrými pokračuje dál a dál. Ve filmové inscenaci z roku 2004 nebylo přirozeně možno předstírat Páralovu "budoucnostní" utopii, příběh musel být veden podle milníků skutečné historie, která se mezitím odehrála. A tak poté, co se většina základního děje ve filmu i v knize odehrála v roce 1965, film pak pokračuje v další etapě "bojů o moc", v konkrétní historické době, na sklonku reálného socialismu, v roce 1985, kdy někdejší nemajetní bouřliváci, zejména někdejší mladý "bojovník o byt" pro svou těhotnou manželku, Bogdan Tušl (Marek Taclík), z něhož se stal obtloustlý pražský komunistický papaláš, i někdejší amibiciózní inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer) jsou sice nyní zazobanými členy establishmentu, ale stojí na pokraji smrti.

A pak film obsahuje ještě jedno zastavení v další konkrétní situaci, těsně před pádem komunismu, v létě 1989, kdy se z vězení po letech vrací někdejší mladistvý vrah Julka Serafina Roman Graf, s rozhodnutím, že převezme jeho někdejší nezištnou práci v místním ústavu pro choromyslné. Film končí jemně, když Romanovi zdravotní sestra předá dvě tři osobní věci, které v ústavu zůstaly po smrti jeho matky, někdejší mocné manželky ředitele velké ústecké továrny. Celý film je vlastně ve stínu smrti - skoro barokním způsobem nám připomíná naši pomíjivost.

Film vcelku přesvědčivě evokuje dobovou atmosféru šedesátých let, především tím, že používá jako hudební doprovod dobové pop hity a známí čeští zpěváci se objevují i dobové televizi - v dnes absurdně vyhlížejících černobílých klipech ze šedesátých let. Avšak písně ze šedesátých let se v ČR dodnes hrají - i zdůrazňování této vazby (v šedesátých letech se pop muzika nehrála v televizi tak často a třeba i během dne, jak to ukazuje tento film) je jen dalším způsobem, jíž režisér aktualizuje Páralovo hlavní téma a spojuje ho s dneškem.

Rušivé jsou některé podružné aspekty reálií: údajně v roce 1965 kdesi na pláži u rybníka poslouchají místní krasavice hudbu z ruského tranzistorového rádia tuším značky Orbita, které se ale v Československu začalo prodávat až někdy kolem roku 1975. Když si kupuje Borek Trojan u kiosku noviny, žádá o "Právo a Hospodářky". Nejsem si jist, zda se už v šedesátých létech říkalo Hospodářským novinám "Hospodářky", ale Rudému právu se zcela určitě říkalo Ruďas.

V létě 1989 říká ve filmu Romanovi jeho bývalá milenka Madda, že "tenhle režim je na spadnutí, do půl roku to skončí" a vysvětluje, že s manželem plánují dům číslo 2000, kde se odehrály všechny pohnuté děje románu, koupit a zřejmě z něj udělat bordel. To je ahistorické. Nikdo v Československu v létě 1989 netušil, že se režim do půl roku rozloží a většina lidí ještě mnoho měsíců po pádu komunismu neměla představu, že bude možné zahájit něco jako soukromé podnikání.

oficiální stránky filmu ZDE