Raketová obrana není v diplomacii novým pojmem, ale vždy byla spojována ani ne tak s technickou funkčností (nakonec není ještě ani dnes spolehlivá), jako s podstatným aktivním vlivem na stav bezpečnostního prostředí. Realizace projektu zahájená ještě v dobách bipolárního světa byla i v těchto podmínkách zastavena jako nefunkční a nerozpoznhodná pro další pozitivní vývoj. Po ústupu SSSR od jeho ideologických zásad byly plány "hvězdných válek" odmítnuty jako nenávratná minulost. A nastoupilo období spolupráce a hledání konsensu jako jediné metody řízení mezinárodních vztahů.

Z těchto důvodů se zdálo, že Německem propagované rozšíření NATO již na počátku devadesátých let (původně o pět postkomunistických států) je beznadějné a nemůže projít, neboť by se tím zásadně změnila atmosféra fungující a posilující spolupráce hlavně mezi USA a Ruskem. Proto také tyto země zaujaly společně zásadně negativní stanovisko k rozšiřování NATO a naopak podporovaly jeho univerzalizaci prostřednictvím "Partnerství pro mír". Tato organizace, dnes již prakticky všech evropských států včetně Ruska, je zaměřena na  vojenskou kooperaci -- a to jak v oblasti plánování, výzbroje, ale i praktických vojenských cvičení. Není třeba připomínat, že za této situace došlo k odzbrojování, které v době míru historie nepoznala. Rušení základen ne na základě složitých negociačních tlaků, ale hlavně cestou podstatného snižování již nepotřebných vojenských rozpočtů samotnými národními parlamenty.

Kampaňovitý tlak Německa (Německo samo hledalo svoji vlastní mocenskou orientaci v nové situaci) poskytoval oporu novým vládním uskupením v postkomunistických zemích, které hledaly svoji identitu a často také důkaz nového odklonu od vlastní minulosti. Působení (hlavně polských a maďarských) menšin v USA plus "české" ministryně Albrigtové vedlo k postupnému ústupu a k změně amerického postoje.

Již v této fázi, kdy se zvažovaly i náklady spojené s rozšířením NATO, se objevily rozbory, (sám jsem je měl možnost prezentovat na tiskové konferenci ve Washingtonu), že hlavní cenou za rozšíření nebudou transformační náklady znovuvyzbrojení a harmonizaci nově přistupujících armád, ale narušení dosavadního pozitivního vývoje. Vládly také obavy, že by se svět mohl vrátit ke koncepci "hvězdných válek" a tím pochopitelně i k novému horečnému zbrojení spojenému s podstatně zvyšovanými náklady, navíc v době, kdy reálná hrozba neexistuje.

Byla to skutečně nepřiměřená cena, kterou nakonec nesly Spojené státy nejenom enormním zatížením svého rozpočtu, ale bohužel i ztrátou možnosti spolupráce s jinými zeměmi v oblasti zpravodajských služeb a oslabením své vlastní obrany, což se projevilo 11. září 2001. To byl důsledek prvé fáze rozšiřování NATO -- nakonec ne o pět, ale jen o tři státy, které však jednotlivě samy svoji bezpečnost nezvýšily. Dohodnutý pakt NATO-Rusko sice nabízel jistou formu spolupráce, ale její univerzálnost byla narušena. Další vývoj se dal velmi nebezpečným směrem.

Útok na Jugoslávii vedený NATO byl akcí "mimo vlastní území" a tak byl v rozporu s Washingtonskou smlouvou, o nerespektování Charty OSN ani nemluvě. NATO, které se stalo agresorem v závěrečné fázi balkánské krize, však v jejím počátku po období dvou let vůbec neexistovalo. Nikdy se jistou nestabilitou v oblasti nezabývalo a Německo, jako iniciátor neuznalo za vhodné (a jistě účelově) respektovat článek 4 washingtonské smlouvy, zavazující ke konzultacím. Prostě NATO nebylo v  době před válkou v Jugoslávii funkční. Nemělo zájem zajistit podmínky pokojného rozchodu, které se nabízely, a to dokonce i při uspořádání v Kosovu. USA, které dlouho i po vypuknutí nepokojů trvaly na jednotné Jugoslávii a podporovaly v podstatě Bělehrad, si rovněž neuvědomily možnou účelnost regionální bezpečnostní organizace. Prostě NATO nebylo a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) byla demotivována a ochromena jako nefunkční.

Tendence vedoucí k nutnosti rozšíření neměla nic společného se zajištěním klidu nově přistupujících států, ale naopak byla záminkou pro změnu pozitivního vývoje nejenom v Evropě, ale ve světě. Další rozšíření NATO včetně pobaltských zemí, teroristický útok na New York, akce v Afganistánu, Iráku a i současné bezvýchodné vojensko-politické zaměření republikánské administrativy USA vedou k znovuzvážení a hledání "nových" východisek. Ta jsou ve znovuobnovení váhy OSN a mezinárodně právních ustanovení.

Rozbor této, dnes velmi závažné situace se však musí, pokud vychází z pochopení všech souvislostí, zabývat možnými pozitivními alternativami. Ty existují, stejně tak jako aktivní úloha relativně malých zemí při formování zásad pro další směřování mezinárodně politického vývoje.

Postoj České republiky v současné situaci

Zahraniční politika má dva hlavní cíle. Předně zajistit bezpečnost své země (to má v koncepci) a dále podporovat vytváření pozitivního globálního bezpečnostního prostředí. Tento neméně důležitý cíl vyžaduje odbornou erudici a odvahu stanovit samostatnou roli ve společenském zájmu. Je to velmi nesnadný úkol. Předpokládá dialog, střed názorů za podmínek vzájemné důvěry a hledání souhlasného přístupu. Dnešní profesionální (nadnesený termín) instituce -- MZV a zpravodajské služby -- ani akademická komunita tomu neodpovídají. To bohužel násobí i mediální prostředí, které vlivem svých majetkových závazků či přežívající pseudoideologizace jakékoliv podnětné diskusi brání. Pozadím je stále se rentující servilita, která omezuje jakékoliv kreativní myšlení.

Prvým krokem ke změně celkového přístupu musí být analýza těch kroků české zahraniční politiky, které nebyly zcela oprávněny, ale podařilo se jim ovlivňovat vývoj -- ne zrovna pozitivním směrem. K pochopení nové tendence, kterou vyjadřovala celospolečenská transformace, je nutná nejenom důvěrná znalost, nejlépe přímou účastí, ale i vlastní nasměrování na pozitivní prvky společenského vývoje, zahraniční politiku nevyjímaje.

Zkušenosti lidí z disentu, které do tohoto prostředí byly přenášeny, nebyly zcela fundované, neboť hlavní aktér všech jednání se zahraničními partnery, kontaktů a koncepčního přístupu v disentu, profesor Jiří Hájek, byl z praktického formování zahraniční politiky brzy vypuštěn. Měl styky před revolucí nejenom se západními představiteli (o tom jsme dnes seznámeni dostatečně), ale i s Gorbačovovou Moskvou, která byla již v pozvolném, ale důsledném transformačním procesu od roku 1985. Tato jednání byla vedena několikráte zprostředkovaně přímo v Moskvě. Tam nakonec v roce 1988 v Izvestii Hájek i publikoval, tak jako další člen disentu Hanzelka. Jednání byla vedena i se sovětskými vojenskými představiteli v Čechách, a to mnoho měsíců před revolucí. Jednoho jednání se účastnil i Havel. Dle jeho nedávného vyjádření si však již na smysl nevzpomíná.

Není těžké připomenout. Jednalo se o zajištění klidného přechodu moci u nás. Do rukou Havla.

Tato historizující poznámka je velice důležitá pro pochopení kupodivu protiruských tendencí, které krátce po revoluci v Československu následovaly. Diensbierův poradce Jaroslav Šedivý a následně ministr Tošovského vlády byl původně neznalý věcí. Jiří Šedivý je jeho syn. Později jsem ho o všem informoval a to raději i písemně, přesto jako prvořadý úkol MZV stanovil odchod vojsk, aniž by si uvědomil, že je to věc již ne politická, ale technická. Pseudo-politickou se však tímto přístupem opět stala. K tomu se přidal Michael Kocáb, který neměl ani potuchy o dřívějších jednáních a politické situaci a naivně svůj poslanecký mandát spojil se záslužným cílem -- odchodem vojsk. Tuto prostotu potvrdil např. sám v roce 1997 v televizním pořadu "21" u příležitosti výročí 17. listopadu, když na dotaz: Čeho jste se v době revoluce nejvíce obával?, odpověděl: "vojenské intervence Sovětského svazu". Rád bych přiznal neznalost či hloupost, ale jednalo se již o cílenou neodpovědnost.

Tyto politické kampaně otevřely prostor pro cestu, na níž si mnozí mohou co nejlépe převléci kabát. A dokonce se v české propagandě začínala používat jakešovská argumentace, terminologie i jistá forma zastrašování každého jiného názoru. Protigorbačovské a protiruské stranická tendence nám byla z doby předrevoluční důvěrně známy. V nových podmínkách se kupodivu rychle zabydlely a velmi dobře hodily. Dokonce přežívají dodnes. Statečně připojuje další propagandistické argumenty kdekdo. Česká republika se jimi snažila působit i navenek -- ve směru k zahraničí.

Opět velmi závažná ilustrace. Když navštívíte Informační centrum NATO v Praze, nabídnou Vám (asi v rámci vnímání posilování spolupráce s Ruskem v boji proti terorismu, jak je psáno v Dohodě "NATO -- Rusko") "vědeckou" publikaci pod hlavičkou Asociace pro bezpečnost, obranu a ochranu společnosti a státu BOOSS, ze které stojí za to citovat, abychom se dozvěděli, s kým že to ti naivní Američané chtějí spolupracovat.

Jedná se o neschopnost (asi rádoby) braných sil Ruské federace. "Ze 150 000 ročně povolaných branců jich bylo v devadesátých letech odvedeno pouze 9 000. Zbytek se snažil pomocí vysokých úplatků vyhnout výkonu vojenské služby. Takové úsilí je pochopitelné ve světle toho, že každoročně zahynulo ve vojenské službě až 3 000 mladých mužů -- většina z nich spáchala ze zoufalství sebevraždu, neboť již nemohli vydržet brutální šikanování ze strany starších vojáků." A tak podobně.

To, že to psal hlupák, je nabíledni, že to je ale dobrá metoda k převlékání kabátu, se nabízí.

Bohužel autorem je aktivní funkcionář citované organizace, která je osobně podporována vedením české zpravodajské služby, ale také zaměstnanec zahraničně politického oddělení ústředí sociální demokracie, kde svým postojem a vlivem působí. Jeho bývalý kolega se stal nyní náměstkem ministra zahraničí za ČSSD...

Vykonný výbor BOOSS pracuje ve složení: pplk. PhDr. Miloš Balabán, Ph.D., Mgr. Pavel Bílek, JUDr. Josef Černý, Ing. Karel Pezl -- předseda čestného výboru, doc. PhDr. Lenka Rovná, CSc. , Ing. Bc. Jiří Zlámal, a jako výkonný tajemník BOOSS působí Ing. Jaroslav Vítek. S tímto privátním občanským (sic!) sdružením spolupracuje a podporuje je Rada obrany státu, Kancelář prezidenta republiky, ministerstva zahraničních věcí, obrany a vnitra, Generální štáb Armády České republiky, Vojenská akademie v Brně a Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově. Zřizovatelem Informačního centra o NATO je sice Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, ale realizátorem tohoto projektu je Asociace pro bezpečnost, obranu a ochranu společnosti a státu -- BOOSS... Činí tak ve spolupráci s Centrem pro demokracii a svobodné podnikání, které je napojeno na americkou nadaci The Sabre Foundation, East-East Open Society Fund, nadaci Freedom House a udržovalo styky i s Ford Foundation a Charles Stewart Mott Foundation.

Tím se stává mnohé jasnějším.

Přízemní česká protiruská agitace, která měla v sobě pochopitelně i protiamerický náboj, jehož smyslem bylo narušení vzájemné spolupráce, však dostávala i jakoby teoretický základ. Jednalo se o nově formulovanou koncepci hodnocení nově vzniklé situace po rozpadu bipolárního světa. V hlavách politikářů vznikla teorie o "bezpečnostním vakuu".

Chod dějin je často určován nepochopitelnými faktory, které nejenom že nerespektují realitu, ale jsou s ní v přímém protikladu. Atmosféra spolupráce a důvěry na mezinárodním základě dostávala dokonce operativní charakter a začínala se stávat určující. Byl to nový faktor, náročný na pochopení a jak se ukázalo velmi nesnadno zapojitelný do operativní praxe při formování nové zahraniční politiky.

Rozpadem bipolárního světa se změnily i dosavadní jistoty, které sice byly udržovány mocenskou či raději atomovou rovnováhou, ale byly. Nic jiného jsme ve své omezené kapacitě nebyli schopni akceptovat. Potřebovali jsme nového nepřítele, abychom mohli opět obnovit gardovou společnost spolehlivých, věrných, ale hlavně poslušných. Někdo nepřítele viděl jemně jenom za obzorem.

V balkánském prostředí nastoupil nacionalismus jako spolehlivá berla zásadovosti a zapomenutí před nástupem za novými prioritami. V  situaci České republiky bylo použito zvláště rafinované metody. "Hoši kteří spolu mluví" kolem Hradu zpracovali poctivě dobráckého hradního pána, aby převzal teorii bezpečnostního vakua a začal ji šířit se svojí zaslouženým image po světě. Řešení v této situaci bylo jednoduché. Pro aktivizaci protiruské fronty z postkomunistických zemí (dnešní Novou Evropu -- to už s americkou nálepkou) se našla jediná účinná metoda. NATO je osvědčenou protiruskou organizací. Je třeba ji podpořit. Nemylme se prvotním nadšením Havla pro zrušení NATO. Velmi brzy byl svými poradci usměrněn. A to dokonce tak, že se snažil zpochybnit integritu samotných USA a jejich politiky spolupráce s Ruskem projevenou i v jejich odmítavém postoji vůči německé tendenci po rozšíření NATO.

Před připravovaným příjezdem Clintona do Prahy označil ve Varšavě, že Spojené státy zrazují země východní Evropy stejně, jako bylo Československo zrazeno v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě v roce 1945. Jeho kolega Walesa byl rozhodnut do Prahy na setkání ani nejet a jak řekl, Clintonovi ruku nepodá. Nutno podotknout, že američtí Demokraté se stali součástí globální sítě Socialistické internacionály. Samozřejmě, že porovnání Mnichova a současného postoje USA bylo velmi ahistorické, ale jeho zaměření bylo srozumitelné v souvislosti s dosud převládající  politickou atmosférou. Ta neodpovídala černobílému vidění světa, které jedině umožňuje prostor a funkční zařazení lidem s netolerancí a bez erudice. O společenské odpovědnosti ani nemluvě.

Spojené státy se do určité míry dostaly pod tlak. Jistý vývoj jejich změny postoje v balkánské krizi je již podrobně knižně zdokumentován. Jedná se o nastražený útok v tržnici, či na frontu na chleba a následná neoprávněná mediální kampaň proti Srbům v této souvislosti. Došlo k podpoře kosovských teroristů bombardováním. Nakonec sice s odstoupením od požadavků, které zapříčinily agresi (okupace celé Jugoslávie a do tří let referendum v Kosovu o osamostatnění). Důsledného vyvraždění všech Židů v oblasti jako jediného výsledku agrese však teroristé dosáhli.

Pokud opomeneme původní impuls, který vyšel z Německa, negativní roli hrálo také Maďarsko přes svou vlivnou lobby v USA, ale i Polsko, jehož motivace by stála za úvahu. Oživování protiruských nálad potlačováním rozhodujícího podílu Rusů, vedoucího k politické transformaci a to i v samotném Polsku se stalo cestou Poláků k budoucnosti po boku USA. Polsko však mělo i trochu zvláštní vlastní historický vývoj v Evropě, o čemž svědčí i české moderní dějiny. Svědčí o tom historie Těšínska v roce 1918, polofašistický režim mezi válkami, s Hitlerem analogický požadavek na odstoupení území před Mnichovem 1938, účast na invazi v roce 1968 a okupace celých východních Čech až k Jihlavě.

Dnešní participace Polska v Iráku, neodůvodněná a v rozporu s mezinárodním právem,   je předmětem širšího hodnocení, které probíhá a promítá se do politické světové atmosféry. Promítne se i do vztahů Polska a Evropské unie. Kredit dostává prostý Polák, svým přirozeným citlivým postojem, ne však jeho velice "post" komunistická vláda, pro kterou je polský přístup spíše snahou po novém služebním a novém ideovém zařazení.

Dnešní pochybení, které se dává do souvislosti s neuváženým rozhodnutím Bushovy administrativy a pochopitelně nedostatečnou prací jeho 15ti různých zpravodajských služeb nebo raději 3 000 analytiků CIA, 1 600 analytiků Pentagonu a 300 ze State departmentu se vysvětluje špatným politickým vyhodnocením, které mají být zaviněny "opožďováním" politické transformace zpravodajských systémů, které nebyly schopny správně zhodnotit změněnou situaci po rozpadu bipolárního světa a tím i vyhodnotit nová nebezpečí, která již nejsou ve vztahu k Rusku.

Není to pravda.

Americká společnost, včetně politické representace a administrativy, přivítala změny a také podle toho jednala. O tom svědčí rozsáhlé odzbrojování a neomezená spolupráce právě s Ruskem. Nejedná se tedy o opožďování, ale o jistou náchylnost ke zvratu prostřednictvím kampaní kolem rozšiřování NATO a dalšími akcemi (Jugoslávie). Ty vedly k závěrům o unilaterálním světě, ve kterém stojí USA jako jediný mocný a vítěz. Za této situace se omezují tendence po komunikaci, toleranci i vzájemné spolupráci a samozřejmě schopnost objektivního hodnocení.

Do tohoto období je možno zařadit i hledání teoretického zdůvodnění pro tuto unikátní pozici a její přirozenou akceschopnost. Jedná se o nový pohled na mezinárodní právo, které prý již nemůže odpovídat novým podmínkám. Není nutno respektovat zásadu suverenity států, která je pokládána za překonanou a pro globalizovaný svět neadekvátní. Národní zájem rovněž neodpovídá moderní době a vlastně patří do předminulého století. Ustavené mezinárodní organizace, dokonce v univerzální podobě (OSN) jsou neoperativní, neschopné řešit nové úkoly a je nutno je reorganizovat, nebo raději zcela ignorovat.

Nastupuje nové kriterium -- jedinec a jeho lidská práva. Prostě humanitární hledisko. Jedině toto by mělo být určujícím pro jakékoliv mezinárodně politické rozhodnutí. V podstatě se jedná o mocenské zneužívání lidských práv.

Samostatně myslící pánové na to upozornili dávno. Jen pro ilustraci. Eduard Goldstücker napsal, že "Klasický kolonializmus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci....kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu." A prezident Klaus podotkl "Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept.....vidím v ní politickou doktrinu".

Tito dva, jinak velmi rozdílní pánové, se shodli. Podívejme se, zda obavy tak jednoznačně vyjádřené mají oporu v nedávné historii. Jde však nejen o obavy, ale skutečnosti s tragickými důsledky. Je možné se zamyslet nad (pro nás tak blízkou) otázkou Mnichova. I v Mnichově nešlo o nic jiného, než o lidská práva -- práva německé menšiny, kterou terorizovala československá soldateska.

Stačí jen sledovat dobová západní média. Zodpovědné evropské velmoci i jejich veřejnost nebyla ochotna tato bezpráví nadále snášet a v Mnichově proto byla přijata ujednání, která byla veřejností nadšeně uvítána v Londýně i v Paříži. Ano, v Mnichově se jednalo o lidských právech, respektive jejich zneužití. To, že realita byla v té době již jiná a svět si to uvědomil až za rok, není důležité.

Obdobným příkladem byla Jugoslávie. Tam jsme došli až k absurdní definici "humanitárního bombardování", termínu ptydepe, vyřčeného vášnivým obhajovatelem lidských práv -- absurdním dramatikem a politikem Václavem Havlem. Jugoslávie však není jen věcí našeho svědomí, ale i naší přímé agresivní účasti. Navíc násobeno skutečností, že to byla reprezentace České republiky, která arogantně a nezodpovědně odmítla naléhavé žádosti Ibrahima Rugovy, umírněného představitele kosovských Albánců o důvěrné zprostředkování dohody se Srby k zabránění konfliktu. (Černý, zpravodajská služba a Havel). Politický audit, který byl o této službě inzerován, tuto otázku nesměl projednat a v podstatě se nekonal. Toto selhání České republiky není dosud vysvětleno.

Akademická komunita běžně studenty vyučuje, že mezinárodní právo je nevyhovující, ve svých základech překonané... Může se legálně zasahovat i do konfliktů, které jsou sice vnitřní záležitostí... ... a budeme muset akceptovat, že některé mocnosti budou řešit konflikty dle své vlastní režie.

K těmto závěrům servility jsou vedeny studenti speciálními katedrami mezinárodních vztahů. Mladí lidé se však neradi nechávají odpoutávat od přirozeného chápání věcí a v obhajování agrese proti Jugoslávii vidí snahu po zdůvodňování oprávněnosti Mnichova a mnozí to dovedou i vyjádřit.

Uvedené tendence mají snížit naše vlastní mezinárodní postavení. Jsou nám prezentovány poctivě a "na rovinu" s tím, že neexistuje ve světě spravedlnost a pravidla určuje mocnější. To nám prezentuje s velkou vehemencí například Petr Robejšek z Hamburku v  v hlavních mediích, ke kterým má přístup, aniž by vzpomenul cokoliv o mezinárodním právu, suverenitě nebo mezinárodních organizacích. Stejně tak sekundoval i Libor Lukášek z pozice poradce místopředsedy vlády Rychetského pro legislativu (kupodivu tedy i ze sociálně demokratické kuchyně), že je nutno zásadně přeměnit mezinárodní právo, kde dominuje dnes již překonaná vize nedotknutelnosti suverenity státu.

Obraťme se však na dnešní autority. Autoritou by měl být jistojistě sám ministr zahraničí Svoboda. Ten přímo cítí s Bushem, když nám tvrdí o perspektivách české zahraniční politiky "chceme vždy vyčerpat veškeré prostředky mezinárodního práva. Dojde-li ale k jejich vyčerpání, a nebo pokud tyto prostředky selžou, musíme najít v našem společenství odvahu, že se rozhodneme jít cestou preventivních akcí... ... Když všecko selže, nemůžeme lomit rukama jenom proto, že jeden stát v Radě bezpečnosti uplatní právo veta." Mimochodem -- právo veta v Radě bezpečnosti OSN uplatňují nyní pouze USA ve věci Izraele.

Nevím, kde a proti komu křesťanský ministr zahraničí Svoboda a "jeho" Česká republika budou provádět své preventivní akce. Nevím ani, zda samostatně, nebo jenom jako úsluhu. V koncepci zahraniční politiky to však uvedeno není a koaliční dohoda to rovněž neumožňuje. Nevím, jestli si Svoboda uvědomuje jako křesťan dodržující mojžíšovská přikázání, že při těchto "akcích" se také zabíjí.

V této souvislosti je třeba i připomenout, že ve svém bojovém odhodlání ve vládě nebyl sám. Ministr obrany Tvrdík, když nedostal od parlamentu peníze na stíhačky, prostě vykřikl v pozici jakešovského kadeta něco o možné válce s Ruskem. Naše média tuto přípravu na třetí světovou válku raději přešla a urychlený vyhazov Tvrdíka z postu se snažila vysvětlovat jinak.

Jeho zásadovostí a péčí o armádu.

Problematika práva a moci je základní otázkou, která se váže nejenom k Jugoslávii, ale i k Iráku. Není třeba uvádět motivy, důvody a nakonec realitu. Zůstaňme u teorie mezinárodních vztahů a práva, které naši politici, akademici a publicisté tak snadno a v podstatě bez oponentury obhajují. Ve světě, včetně USA, to nemají politici tak jednoduché, jako u nás.

Při příležitosti světového Dne míru vydal papež Jan Pavel II. zprávu, která reagovala na nový závažný problém pro budoucnost lidstva -- nutnou obranu mezinárodního práva. Vyzývá světové představitele, aby znovu obnovili systém mezinárodního práva, tak jak se vyvinul během minulých staletí. Přímo říká: "Mír a mezinárodní právo jsou úzce spolu propojeny, zákon je na straně míru.... Porušením těchto zásad je cesta k bezpráví... ...právě nyní jsme v situaci, kdy musíme čelit pokusům o upřednostňování zákona síly před silou zákona". Připomíná dále, za jakých okolností a proč vznikla OSN. "Rozhodujícím motivem byl zákaz použití síly mimo přirozené právo sebeobrany a mimo systém kolektivní bezpečnosti, který dává pravomoc Radě bezpečnosti". A dále "svět se musí stavět k terorismu prostřednictvím odpovídajících právních prostředků, nikoliv pouze represí. Bezpráví vede lidi k násilným činům."

Škoda, že čeští křesťané v čele s ministrem Svobodou mají jiný přístup, než Vatikán. Ten válku v Iráku jednoznačně odmítá a důsledně obhajuje mezinárodně právní koncepci. Přímo se nabízí úvaha, že nevyřešené problémy s Vatikánem nemá ani tak český stát, ale česká katolická církev v čele s kardinálem Vlkem, neboť co může být v životě i víře důležitější než přístup k otázkám života a smrti. Možná to, že Vlk přišel o klíče od kaple sv. Petra už před časem.

Není od věci upozornit také na závažné stanovisko generálního tajemníka OSN Kofi Annana, který uvádí, že "od doby, kdy byla OSN založena, vždy se snažila vyhýbat se válce a dávat přednost  řešení na základě systému kolektivní bezpečnosti. Jde o výlučné oprávnění OSN... ...nyní někteří tvrdí, že vzhledem k situaci, kdy útok zbraněmi hromadného ničení může být zahájen každým okamžikem, bez varování... ...mají právo a povinnost použít sílu preventivně dokonce na území jiných států... ...tato logika představuje zásadní protiklad principům světového míru a stability. Bojím se, že pokud bude takováto nová zásada přijata, může se stát precedentem, který by vyústil v rozšíření jednostranného a bezprávného použití síly..."

Citace těchto dvou autorit, i když rozdílných, dává prostor k uvažování i člověku v právu neznalém, ale lidsky odpovědném.

Nejde o právo, ale o celkovou bezpečnostní atmosféru, která by byla svévolným postupem narušena. Poslanci s jiným myšlením (Titz ze sociální demokracie. a Nečas z demokracie "občanské") dle tisku nemají problémy s NATO, jejich akcemi a vůbec ne s republikánskou administrativou USA. Neboť tak je možno chápat jejich vyjádření k mezikontinentálním raketovým základnám v ČR. S Titzem měli nejdříve hovořit, než něco provedli... Aby byl v obraze. Každý závažný akt vojenského charakteru má pochopitelně vliv na celkové bezpečnostní prostředí. Plán "hvězdných válek" a tím nepochybně i požadavek na rozmístnění raket na cizím území do této kategorie patří.

K ozřejmění našeho přístupu a rozhodování by bylo dobré se vrátit k atmosféře před teroristickým útokem na USA a zamyslet se nad skutečností, zda bylo možno této akci zabránit, jakým způsobem a zda i naše působení na ovlivňování mezinárodního prostředí nenese také určitou odpovědnost. Jsem přesvědčen a existují podklady k závěru, že tomu tak bylo a na rozdíl od názoru jiných hodnotitelů jsem přesvědčen, že je konečně načase celou věc prošetřit a i v České republice a stanovit míru odpovědnosti.

New York City, 11. září 2001

Dle amerického datování a dle názvu hutné analytické zprávy "9/ll". Týž den jsem napsal pro Právo v jistém emotivním rozpoložení článek o příčinách, ale i jediné možné obraně proti terorismu pod názvem "I my neseme odpovědnost" . Opatrnická redakce změnila nadpis na "Šancí je bezpečnostní spolupráce". Bylo by vhodné snad připomenout a citovat krátký text: "Jedinou účinnou cestou je totiž společný koordinační zpravodajský systém pracující ve vzájemné důvěře" ...a dále: "porozumění bylo opuštěno ve snaze po hledání nového nepřítele, čehož se podle mého názoru trestuhodně aktivně zúčastnili i čeští představitelé ....".

Zhodnoťme však situaci před teroristickým útokem. A postupujme způsobem, který se ani nyní "nehodí" objektivní komisi bývalého republikánského guvernéra státu New Jersey Thomase Keana. Ta v průběhu vyšetřování prostudovala kolem dvou milionů dokumentů a vyslechla přes tisíc svědků. Opomenula však zásadní věci, které k zanedbání obrany vedly, pokud nejsou v utajené části zprávy.

Tendence a příčiny narušení spolupráce a atmosféry z počátku devadesátých let a manko v politické transformaci zpravodajských služeb po ukončení bipolárního světa.

Nejedná se jen o "setrvačnost", ale o návrat. O různých příčinách jsem psal již výše. Bylo jich ale daleko více. Vzpomeňme na podporu Talibanu v Afganistánu, ve veřejnoprávní České televizi "oslavovaném" v hodinové relaci ještě krátce před útokem, aniž by dosud kdo za takováto pochybení a protiruské masírování nesl odpovědnost. Ctili přece  linii narušování spolupráce -- zvláště s Ruskem.

Podpora USA Iráku v letité válce s Iránem. A nakonec jako akt nového směřování Bushovy administrativy, vedoucí k aktivizaci nepřátelství -- symbolické vyhoštění padesáti ruských špionů z Washingtonu, rovněž krátce před teroristickým útokem. Jednalo se o politický akt (50 špiónů nelze chytit při činu "red handed"), prokazující nový a velmi nebezpečný trend ve vztahu k Rusku. Posuzování těchto okolností se stále opomíjí.

Důležitější však je, že krátce po útoku již představitelé CIA byli v Moskvě ("kolenačky") s omluvou a hlavně s žádostí o účinnou spolupráci. Ta se realizovala v Afghánistánu v plném a rozhodujícím rozsahu útokem znovuvyzbrojených proruských sil ze severu země. Bylo to zákonité společenství, stejně tak jako nabízená pomoc zemí NATO byla zcela logicky odmítnuta jako neúčinná a omezující operativní rozhodování. Operativa se děla již ve spolupráci s Ruskem.

Američané se před útokem dostali do situace, která nejenom neodpovídala zaměření na skutečného nepřítele, ale jejich politika byla směřována nezodpovědně zcela jinam.

V prosinci roku 2000, což není tak dlouho před útokem, zpracovala CIA závažný dokument o hlavních trendech a úkolech směřování americké zahraniční politiky a obrany. Nebylo to "dílo" (66 stran) jenom CIA, ale jak dokument uvádí, veškeré zpravodajské komunity v USA. Materiál je z mnoha hledisek velice zajímavý, ale také velmi problematický. Nejzávažnější a nejpodstatnější je jeho politické směřování, které určuje priority.

Global trends 2015: A Dialogue About The Future With Non Government Experts

Plný text bezpečnostní studie CIA - v angličtině ARCHIV BL

Dnes je ale snaha vytvořit situaci, jako by tento velmi závažný dokument, ke kterému se vyjádřil osobně i George J. Tenet a ředitel National Intelligence Council John Gannon, ani neexistoval. Světe div se. V jeho úvodní, určující části není nic o nebezpečí terorismu ani o způsobu obrany proti němu. Jako by neexistoval závěr tisíců analytiků, rozpracovaný v dalším textu... Jako nejzávažnější jsou zmíněny asymetrické hrozby, strategické hrozby zbraněmi hromadného ničení a regionální vojenské hrozby.

Toto pochybení není z neznalosti, ale je výrazem politického trendu, který byl, jak sám dokument dokazuje, velmi nebezpečný a právě ten by zasluhoval podrobný rozbor. Bohužel u nás není instituce a dosud ani vůle, která je schopna ho provést a tak napomoci napravit i svá vlastní pochybení, která naše politická reprezentace dnešní Americe dluží.

Sám jsem již v roce 1993 v rámci přednášek na National Defence University ve Washingtonu byl pozván k řediteli CIA Woolseyovi do Langley a během jednání mu předal osobní memorandum k zaměření zpravodajských služeb v nových politických podmínkách. Memorandum vyjadřovalo nebezpečí proliferace zbraní hromadného ničení, upozorňovalo na nebezpečí fundamentalizmu a terorismu. Jako jediný způsob obrany byla uvedena nutnost vytvoření podmínek pro spolupráci a důvěru, předně se zpravodajskou službou Ruska a sondovat stejnou možnost s Čínou.

Obdobné memorandum "O současných cílech a odpovídající struktuře zpravodajské služby" vzhledem k znepokojujícímu vývoji na mezinárodně politické scéně jsem zpracoval a převzal jej ode mne ministr Bašta v roce 1998. Byl v té době odpovědný za zpravodajské služby ČR. Reakce žádná. Tento dokument neztratil na aktuálnosti a proto by nebylo od věci, aby byl publikován již jenom jako důkaz, že existovaly již v této době dokumenty upozorňující na nebezpečí terorismu. Byl zpracován soukromou osobou a udržovat jej v utajení dnes již nemá smysl.

Vraťme se však k dokumentu CIA, který charakterizuje buď politické zadání, nebo alespoň uvažování a směr ovlivňování americké administrativy zpravodajskou komunitou USA.

V kapitole o budoucích konfliktech se předpokládá,že až do roku 2015, USA budou čelit následujícím třem typům hrozeb:

• asymetrickým hrozbám, které mají minimalizovat sílu Spojených států
• strategickým hrozbám zbraní hromadného ničení, včetně nukleárních nosičů, kterými jsou (- a nyní pozor, pozn. aut.) Rusko, Čína, pravděpodobně Severní Korea, Irán, snad Irák a mají schopnost zaútočit (capability to strike) na Spojené státy.
• regionální vojenské hrozby.

Výše uvedené závěry by ani nebylo nutno komentovat. Stačí jen jejich časové zařazení -- prosinec 2000. Snadno jsme si všimli, že terorismus, který se stal nyní hlavní hrozbou, ale i příčinou válečných operací, není vůbec zmiňován. Necháme na Američanech ať se v tom rozeberou. Zde tak jednoduché uvažování, jak uvedeno výše, nebylo. Vyšetřující komise USA však tato podstatná fakta raději opomíjí.

Daleko závažnější je však závěr o "schopnosti Ruska a Číny zaútočit na USA". Technicky možná. Kapacita tohoto druhu zde vždy byla a to i v nejhorších dobách studené války. Nyní však chybí politická schopnost a vůle, neboť Rusko, a CIA by to měla vědět, bylo iniciátorem prakticky globálních ideologických a politických přeměn a současná tendence v Číně rovněž jakémukoliv útoku neodpovídá.

Závažná chyba a to velmi nebezpečná je v podstatě ve vytváření falešného obrazu uměle vyrobeného republikánskou administrativou, která jak se nakonec prokázalo má sama anti-americký náboj. Neumožnila vytvořit ani základní podmínky pro obranu své země a obyvatelstva proti terorismu (ani s tím nepočítala). Ty jsou, jak již bylo uvedeno, v možnostech zpravodajských služeb. O ruské, specielně v oblasti muslimského fundamentalizmu, není třeba pochybovat. Přestože nejsme Američané, byla to i naše věc a proto jsem se snažil v tomto rozboru vysledovat hlavně naše vlastní pochybení, které není zanedbatelné.

Na závěr této části je třeba uvést, že teroristický útok na USA byl katastrofou pro americké politické uvažování a důkazem selhání i naší politické reprezentace, která se svého času soustřeďovala kolem Hradu a měla za cíl narušit nadějnou atmosféru spolupráce počátkem devadesátých let. Spojené státy se nechaly zmanipulovat a zaplatily za to nepřiměřenou cenu. Doufejme jen, že poučení bude nyní trvalé a že naši a jim podobní "světoví" čecháčkové podruhé šanci nedostanou.

Předvolební dilema prezidenta Bushe

V USA jsou v předvolebním období. Zahraničně politické otázky nebývají zpravidla volebním tématem. Nyní tomu bude pravděpodobně jinak. Současná administrativa svými rozhodnutími v protikladu s mezinárodním právem, vedla nejenom k jisté isolaci i od svých tradičních partnerů (věrni mimo Anglie zůstávají v podstatě jen státy bývalé Varšavské smlouvy, kde podpora ale nemá základ ve věrnosti, ČR se trochu cuká).

Zkušenost z americké vnitropolitické historie napovídá, že v krizových obdobích, ať jsou původně vyvolána jakkoliv, Američan se semkne za svoji vládou a rozhodným vůdcem s tvrdou rukou k akci. To je do jisté míry nebezpečná perspektiva a aktivizace "hvězdných válek" k ní patří. Proto i naše rozhodování v tomto směru je dosti významné a vyjádření pánů Titze nebo Nečase alarmující. Měli by si uvědomit mizící roli NATO, jak z amerického strategického plánování, tak jeho operativní schopnosti utopené ve snaze po bezbřehém rozšíření a politické rozplizlosti. (Baltici ale i Slovensko začínají nyní zase vyhošťovat ruské špiony. Pozdě. Tato metoda pseudoidologické věrnosti se neosvědčila).

Doufám, že nutná spolupráce dnes stanovená "9/11" je trvalou premisou stejně tak, jako vazba USA na Rusko z důvodu vlastní bezpečnosti, ale dnes i ekonomického zájmu, vzhledem k počátku využívání energetických zdrojů a omezením závislosti na Blízkém a Středním východě.

Případná tendence po raketovém deštníku, roztaženém přes střední Evropu nebude tím správným řešením. Máme tu již závažnou reakci Francie. Ministr obrany Michle Alliot-Marie již stačil v červenci prohlásit, že jeho vláda je schopna zajistit obranu Německa před útokem nukleárních, chemických nebo biologických zbraní hromadného ničení. S tím, že ujišťuje o účinné vojenské francouzské kapacitě.

Hledat při přípravě "hvězdných válek" opět protiruskou ideologii je velmi nesnadné. Jak známo, americké rakety používají ruské motory, vývoj stíhačky páté generace pro francouzské letectvo se realizuje nikoliv se zeměmi NATO ani USA, ale s Ruskem. Co je pro naše "bojovníky za demokracii" nejhorší, je fakt, že se jedná o jediný základ stability. Od naší zpravodajské služby, pokud věcně existuje, ani od analytického odboru MZV nelze očekávat návrhy, které by byly založeny na rozborech nejenom faktů, ale i perspektivních trendů.

Akademická pracoviště či odborné ústavy nejsou vybaveny. Ne personálně, ale odpovídající pracovní atmosférou otevřené kritiky, která je naopak direktivně potlačována a přímo vykazována, která by jim umožňovala samostatný badatelský přístup. Ten jedině může dovést k pozitivním operativním závěrům. Nejsme malí a zanedbatelní, ale náš konvenující se přístup je myšlenkově sterilní. Jedině v tom je naše bezmocnost. Regresivní síly jsme však nedávno našli dost.

Alternativy perspektivního vývoje bezpečnostního prostředí

Spojené státy nyní čelí dvojímu ohrožení. Terorismu, kterému trochu z vnitropolitických důvodů propagandisticky vyhlásili válku, snad také pro využití příslušného paragrafu Charty OSN. Nepřítel se však těžko definuje a určuje. Navíc operuje "bez hranic" a proto osvědčenými válečnickými prostředky nemůže být poražen. Asymetrický konflikt se nedá vyhrát, i když si to premiér Špidla myslel a veřejně to i řekl.

Druhým problémem je limitace schopností "neposlušných" států. Sem patří hlavní téma našeho rozboru.

Terorismus je globální fenomén a jeho řešení vyžaduje proto globální přístup. Nemůže být proto tento přístup veden jednotlivým, jakkoli mocným státem, který nemá a nikdy mít nebude vzhledem k zvláštním formám boje nutnou univerzální kapacitu. Zbývá tudíž jediná cesta, cesta spolupráce s cílem nejenom čelit, ale proniknout do teroristických struktur.

K tomu jsou zvláštní služby. Jsou to však instituce s mimořádným režimem utajení, který je nutno za jistých okolností překročit. Podmínkou může být jedině důvěra, která tím  přechází z psychologické oblasti a nabývá funkci operativní kapacity. Realizace není snadná, ale jedině možná. K vytvoření těchto podmínek musejí spolupracovat všichni, včetně "malých" států.

V době bipolárního světa byl prostor pro spolupráci i pro českou diplomacii či zpravodajskou službu. Vedla se utajená jednání vedoucí k ukončení vietnamské války, iniciativní akce k překonání hluboké krize po šestidenní válce vedoucí nakonec k vrcholové schůzce v Glassboro a následné stabilně trvale se zlepšujících vztahů mezi oběma mocnostmi. Zde všude byla československá zpravodajská služba i československá diskrétní diplomacie. Byly i další možnosti, některé díky tehdejšímu politickému vedení státu trestuhodně nevyužité -- předejití konfliktům v Jugoslávii, zvláště v Kosovu. To vše byla role Československa, respektive ČR. Zúčastnily se i jiné "malé" státy jako Norsko a jeho akce pro stabilizaci Blízkého a Středního východu.

Prostě nejsme bezmocní. Jsme nyní jenom neschopní. Nelze se nechat odradit útoky a primitivismy, které znovu dnes dostávají mediační prostor, kdy pod rouškou atlantismu v podstatě preferují znovu silová válečnická řešení pánové Svoboda, Vondra a další. To jsou řešení svými důsledky v podstatě protiamerickými, ale i protievropskými.

Příčiny terorismu však mohou mít i některé objektivní podmínky. I těm se musí čelit (chudoba -- zoufalství, netolerance -- fundamentalizmus a řada jiných). I zde musí být cesta k řešení zvažována na globální úrovni.

Generální tajemník OSN Kofi Annan se snažil ukázat cestu. Vidí ji ve zvýšené roli OSN, ale může být i v působení regionálních organizací jako je OBSE, případně jeho Conflict Prevention Center. Obě organizace mají svá vojenská oddělení i mechanizmus operativních struktur. Je třeba je oživit. To se v zájmu existence NATO upozaďovalo. Role EU nemusí být rovněž zanedbatelná.

Monitorovací a raketové základny ve střední Evropě proti Severní Koreji, případně Iránu postrádají logiku. Jak z hlediska geografického, tak reálně obraného. Proto není od věci úvaha o jiném směrování podobných aktivit. Otázka konsensu či alespoň konzultací se zainteresovanými stranami je podmínkou. To nejsou jen USA, ale v podstatě všechny strany na "trase". Jednání v tomto rozsahu je nutné pro jakékoliv rozhodování. Snaha po utajení, pokud tomu tak skutečně bylo dokonce před odpovědnými státními a zastupitelskými orgány je nepřípustná a nevzbuzuje důvěru o dobré vůli a v deklarovaný účel celé operace. Zainteresovaná internetová media projevila již v tomto stádiu odvahu a zasluhují ocenění.

Několikrát upozorňuji na nutnost spolupráce s Ruskem. Nemuselo by tomu tak být, kdyby Smlouva NATO-Rusko, která je veřejnou listinou, byla také listinou přístupnou. Je to velice závažný a v podstatě všeobsahující dokument o vojenské spolupráci. Nepochybuji, že vzhledem k zvýšené odpovědnosti USA i Ruska, vzhledem k jejich kapacitám, existují mezi nimi i jistá další ujednání prohlubující tyto vojensko-politické vztahy mezi oběma subjekty.

Nutnost pozitivního přístupu ve vzájemných vztazích analyzovali v souvislosti se zasedáním NATO v Turecku (které bylo mimochodem bez většího významu) američtí velvyslanci v Moskvě (Vershbow) a při NATO v Bruselu (Burns) s důrazem na nutnost spojenectví s Ruskem. Akcentovali společná protiteroristická cvičení (Kaliningrad), kupodivu i společné aktivity v raketové obraně, které společně testovali v Coloradu. Ocenili rovněž dokončení vyhodnocení společného postupu proti Al Kajdě a islámským extremistickým skupinám ve Střední Asii.

Připravuje se rozšíření smlouvy "Partnerství pro mír", která má být podepsána do konce roku. Dále předpokládají vytvoření vojenské brigády k vedení společných operací. Uvedené úvahy a popsané skutečnosti dávají jiný pohled na bezpečnostní prostředí, než jsme zvyklí chápat prostřednictvím českých medií, nebo díky "analytikům", kteří do těchto médií mají přístup.

Problematika terorismu dostává nyní -- právě z amerického hlediska -- novou bezpečnostní náplň. Jedná se o závažnou změnu, vyžadující nejenom pochopení, ale hlavně už konečně změnu také v našem politickém i mediálním prostředí.

Jedná se o mimořádnou nebezpečnost čečenských teroristů a to nejvíce ve vztahu ke Spojeným státům. Prozatím převládal názor, zvláště v České republice, že tento druh terorismu má omezené zaměření -- pouze na Rusko. U čečenských teroristů jsou však prokázané vazby na Taliban, Kosovo, ale i přímo na Al Kajdu. Jedině čečenští teroristé mají dobrou znalost dřívějšího Sovětského svazu a dnešního Ruska. Je to velice závažná okolnost. Mohou uspět v přístupu k nukleární technologii a tuto, vzhledem k existující kooperaci, postoupit dál k zapojení i do protiamerických akcí. Problém Čečny je dnes nejvíce palčivým problémem americkým , nejvíce palčivým problémem globálním. Prvé varování přišlo již v roce 1995, když bylo uloženo Cesium-137 v Izmailovském parku v Moskvě.

Pod dojmem těchto závažných skutečností není snaha Putina po stabilizaci Čečny jenom ruským zájmem. Je problémem světovým, ale z jiného hlediska, než si dosavadní protagonisté "svobody" představovali. Naléhavost urychleného operativního řešení je otázkou existenční. Teroristické akce z možných čečenských zdrojů již nemusí být mířeny jenom proti Rusku -- a to s nepředstavitelnými důsledky. Jakýkoliv oprávněný či emotivní negativní poměr k Rusku nyní musí jít stranou. Stejně tak ruská strana by měla chápat nebezpečnou internacionalizaci čečenského problému a kooperovat s každým, a zvláště s USA, o možnosti široké pomoci při znovuvýstavbě a stabilizaci této části jejich země. Měli by si uvědomit, že i zde je prostor pro OSN.

Tato úvaha by měla vyprovokovat i "malou" českou stranu k aktivitě. Pokud si myslíme, že můžeme něco udělat pro Američany, rozumíme jejich problémům a i oni sami je chápou (sám pochybuji o jejich hlubším sofistikovaném přístupu dokonce k vlastním životním zájmům), ponořme se do nastíněného problému. Prostoru pro operativní pomoc je dostatek. Jenže MZV a pánové kolem dřívějšího Hradu mají stále na praporu vzdálenou Kubu a ještě vzdálenější Tibet a ustanovují pro to i zvláštní útvary. V dnešní nepředvídatelné době se jedná o nebezpečnou ignoranci -- o ignorování reality.

Tato studie byla vyprovokována utajenou prioritou zájmu o umístnění raketové základny na českém území. Snažila se dokázat, že globální problém je jinde. K jeho řešení je třeba rovněž použít jiných metod. I ty byly už podrobně popsány. Byla -- doufám že ne marná -- snaha nasměrovat i možný operativní přístup skutečného přispění české strany. Námětů, na jejichž formulaci je možno dále pracovat, je celá řada.

Dnešní svět není jednoduchý a každé rozhodnutí -- tak jako naše současné -- vyžaduje podrobný rozbor. Jakékoliv kvalifikované diskusi bylo dosud programově bráněno. A to až násilným způsobem. Stejně tak by se měl znovu otevřít prostor pro dávno ohlášený "politický audit" naší zpravodajské služby, která nesla zásadní odpovědnost a zklamala právě v krizové době.

Přístup může být, a také by být měl velmi kritický. Jenom to je základ pro hledání pozitivního řešení. Uznávám, že tato studie má i své nedostatky, nepřesnosti a jistě není dokonalá. Má však nepochybně i hodnotu návodu k dalšímu jednání. Na což je třeba se soustředit, hledat a rozšířit možnosti využití.