Jen pro Poláky a pro Němce začala válka 1. září 1939. Pro Brity a pro Francouze začala sice válka oficiálně o dva dny později, ale ve skutečnosti až 8. dubna 1940, jako pro Dány a pro Nory. Pro Rusy začala 21. června 1941 (sovětská invaze do Polska ze 17. září 1939 a studená válka Ruska s Finskem se nepočítají jako součást druhé světové války). Pro Američny začala druhá světová válka 7. prosince 1941 a pro Bulhary až v roce 1944.

Mezi vítěznými mocnostmi pouze Británie a USA nepřešly během druhé světové války na druhou stranu. S výjimkou Polska přešla většina zemí během druhé světové války na druhou stranu fronty, především Francie, která za vichystické vlády z války odešla a výrazně posílila německé vojenské schopnosti. Do roku 1941 byl Sovětský svaz spojencem Německa, do určité míry byli spojenci Německa i Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Slovensko, Rumunsko a Finsko.

V dnešní Evropě jsou státy, které vděčí za svůj vznik Adolfu Hitlerovi, mimo jiné Slovensko a Chorvatsko, a pak jiné, které v důsledku Ribbentropova-Molotovoa paktu přišly dlouhodobě o nezávislost, jako Litva, Lotyšsko a Estonsko. A pak existovaly některé neutrální země - Švédsko, Švýcarsko a Španělsko - které do určité míry spolupracovaly s nacistickým Německem i se Spojenci, byly hrdé na svůj odpor, ale zároveň se styděly či byly iritovány v důsledku obvinění, že se zmocnily ukradeného majetku anebo předaly Hitlerovi uprchlíky.

Už z toho všeho je zjevné, píše autor, že společná evropská verze druhé světové války není pravděpodobná. Každý národ má své vlastní válečné mýty. Dominovala ovšem verze, kterou šířili oba hlavní vítězové. Supervelmoci nejenže vyhrály válku a diktovaly podmínky míru, ale měly i sdělovací prostředky, které šířily jejich triumf.

Teprve na pozadí těchto hlavních mýtů vítězů mohly vznikat mýty jednotlivých zemí. Například fotografie generála de Gaulla, jak stojí v čele nadšeného davu pod Vítězným obloukem, měla vymazat fotografie wehrmachtu, pochodujícího na témže místě o pouhé čtyři roky předtím. Fotografie polské vlajky, vztyčené na několik hodin na vítězném sloupu v Berlíně měla svědčit o polské účasti na porážce Německa a zamlžit poválečnou závislost Polska na SSSR.

V zemích, kde bylo osvobozovacímu mýtu zvlášť obtížné věřit, jako v Maďarsku, byl tento mýtus nahrazen mýtem nadšených davů, vítajících sovětská vojska jako osvoboditele. Obdobným klasickým obrazem v tomto duchu byl pomník sovětskému osvoboditeli v berlínském parku Treptow, na němž sovětský voják drží v levé ruce dítě a pravou rukou mečem rozbíjí hákový kříž, ležící na zemi. Tato metafora, umístěná v Berlíně, umožnila Němcům, poslušným vůči vítězovi, aby se přitulili k svému ochránci jako holčička, která přišla o rodiče a která se může přihřívat u posvátné svatozáře. Východní Německo se tak rychle stalo "prvním dělnicko-rolnickým státem na německé půdě", "realizací toho, zač bojovali antifašisté".

V západním Německu pomáhaly tamějším obyvatelů přejít do poválečného období zase jiné mýty. Poté, co Spojenci odsoudili zločince a denacifikovali nevinné strany, bylo možno začít se znovuvýstavbou Německa a začít se sebelitovat. Malý gang nacistů zatáhl v podstatě dobré Němce do propasti: Němci trpěli za války a po válce znovu - děsivým vyháněním z východu a pomstou od vítězů. Naštěstí si Britové a Američané uvědomili, jak důležité je Německo jako přehrada proti komunismu, a tak Němcům dovolili vytvořit si v Západním Německu demokracii.

Válka také dlouho fungovala jako rodinný vzdělávací mýtus. Děti, vnoučata a pravnoučata válečné generace byly zformovány vzpomínkami na válku.

První podvracení heroických mýtů o válce asi začalo nejdříve v Polsku, míní autor. Cynický realismus povídek od Tadeusze Borowského o životě v Osvětimi, které vznikly ve čtyřicátých letech, byl zjevením: tyto povídky líčily, jak se vězni v Osvětimi navzájem vraždili, aby přežili. V evropské koncentráčnické literatuře se jim nic nevyrovnalo - proto vyvolávaly tak velký odpor od těch, kteří vytvořili "čistý mýtus o hrdinském morálním odporu antifašistů".

Mýty o národech, sjednocených v odporu vůči nacistickému agresorovi, se začaly jinde v Evropě rozkládat až o deset let později, nejprve v Irálii po Stalinově smrti (1953) a na Západě až po procesu s Adolfem Eichmannem (1961). POdvracení tajemství a lží stalinské propagandy začalo nejdříve v Polsku, nejprve v rámci kritické vlny polského filmu, a pak v absurdistické a satirické literatuře. Filmy Andrzeje Wajdy Popel a démant a Kanál byly na jedné straně oživením utajovaného mýtu polské Armády Krajowej a na zároveň i polemikou s ním. V románech Jerzyho Krzysztoně se začalo mluvit o osudu Poláků, deportovaných od r. 1939 do Kazachstánu a na Sibiř.

Koncem sedmdesátých let zahájil slavný esej Jana Józefa Lipského revizi oficiální gierkovské teze o morální a politické jednotě polského národa a také diskusi o utajovaných stránkách polské historie, včetně stalinských zločinů proti Polákům, včetně polského antisemitismu, vyhnání Němců a paternalistických postojů vůči Ukrajincům, Bělorusům a Litevcům. Tento proces přehodnocování se zintenzivnil po roce 1989 a dosáhl vrcholu v roce 2001 v deb atě o masakru v městečku Jedwabne, kde dne 10. července 1941 místní polští obyvatelé vyvraždili asi 900 - 1600 židů, žijících v tomto městě. V reakci na to následoval návrat k hrdinským nacionalistickým polským mýtům i návrat ke konfrontační politice vůči sousedům v období druhé světové války.

V Sovětském svazu období tání oslabilo stalinské mýty, ale nikdy je úplně nezničilo. V Brežněvově éře vyrostla postava Matky Rusi do obřích rozměrů a stala se bohyní vítězství v druhé světové válce.

Do velké míry se Sovětský svaz rozpadl v důsledku historie. V osmdesátých letech totiž konečně praskla bublina "Velké vlastenecké války", a to nejen v pobaltských zemích, které začaly zdokumentovávat svou vlastní národní historii od sovětské okupace v roce 1940 přes německé osvboození? okupaci? až k další anexi Sovětským svazem.

Ve svobodném Lotyšsku se používají státní peníze na obnovení a opravu hřbitovů, kde jsou pohřbeni lotyšští příslušníci SS. Také se vzpomíná na 70 000 židů, kteří byli v Lotyšsku zavražděni za pomoci lotyšských kolaborantů.

Na Západní Ukrajině se uctívají haličské divize SS, zatímco na východě ještě přetrvává starý mýtus "vlastenecké válkyů. Od vítězství oranžové revoluce je tento základní konflikt ukrajinské národní paměti odhalen plnou silou. V Rusku vzniklo dilema, do jaké míry bylo vítězství za druhé světové války vítězstvím sovětským a do jaké míry ruským. A jestliže bylo vítězstvím ruským, to jaké míry jsou i Stalinovy zločiny závazným dědictvím a co si počít s Rusy, kteří spolupracovali s Hitlerem, i když to byli jen oni vojáci, co je vedl generál Vlasov? A na nadcházejících oslavách ke dní 9. května chce prezident Putin obnovit sovětské mýty a spojit je s mýty o sovětském impériu, bez odpovědnosti za minulé zločiny.

V západní Evropě se začal mýtus národa, sjednoceného v odporu vůči nacismu, rozpadat po roce 1968. Pozornost se soustředila na kolaboraci s nacisty, nejprve ve Francii a pak v ostatních okupovaných zemích - v Belgii, v Holandsku, v Norsku, v Dánsku - a pak i na neutrální země. Od sedmdesátých let, v důsledku vzniku amerického televizního seriálu Holocaust je ve veřejné paměti druhá světová válka zastoupena vědomím o průmuslově organizované genocidě, plánované vůdci Třetí říše a realizované do značné míry jimi i jejich spolupracovníky.

Od října 2004 do února 2005 se v berlínském Historickém muzeu konala výstava pod názvem "Mýty národů. 1945 - aréna paměti". Autoři výstavy výmluvně dokázali zmatek národních mýtů v Evropě, v USA i v Izraeli.

Výstava začínala slavnou fotografií velké trojky - Roosevelta, Churchilla a Stalina. Pak následovaly sovětské a americké symbolické fotografie vítězství - například fotografie od Jevjenie Chaldeje, na níž umisťuje rudoarmějec sovětskou vlajku na střechu Reichstagu v Berlíně. Dnes však víme, že Chaldej musel vyretušovat z fotografie jedny ze dvou náramkových hodinek, které měl rudoarmějec na zápěstí.

Ve stínu velkých mýtů vládly mýty menších národů: Teze byla jednoduchá: jen hrstka zrádců jednala proti vlastnímu národu. Po válce byli potrestání a nyní, sjednocený při znovuvýstavbě, a při vědomí svého hrdinského válečného boje mohl celý národ radostně a optimisticky pohlížet do budoucnosti.

Oficiální vzpomínky na válku měly pro evropské národy stabilizující význam a tato hrdinská verze událostí byla přijata i v zemích, které přestaly být spojenci nacistického Německa velmi pozdě, anebo které, jako Rakousko, byly přímou součástí nacistické Třetí říše. Rakousko po roce 1945 šířilo mýtus, že bylo první obětí nacistické agrese, jako kdyby Hitler nebyl Rakušan a jako kdyby ho davy Rakušanů v roce 1938 nadšeně nevzývaly. NDR se také sama považovala na "nové, lepší" Německo, jemuž prý vládli antifašisté, kteří údajně přežili Třetí říši v exilu anebo v koncentračních táborech. Německé masy byly jen svedeny nacistickou klikou.

V neutrálních zemích hovořil mýtus o údajné vojenské neutralitě a zároveň o humanitární pomoci.

Mýty o vítězství byly důležité, ale dlouho nevydržely. Jak ukázala berlínská výstava, všechny národy, včetně Němců, začaly brzo šířit mýtus o vlastních obětech a o vlastním odporu vůči nacismu. Někdy dokonce byly po určité době zcela zaměněny oběti za pachatele a obráceně. Titova partyzánská armáda, Slovenské národní povstání, bulharští partyzáni, v Polsku Lidová armáda, atd. měly legitimovat komunistickou moc. Rakousko se světu prezentovalo jako první oběť nacistické agrese. Odhalování nacistické minulosti Rakouska začalo až v sedmdesátých letech, když vznikl skandál kolem Kurta Waldheima, generálního tajemníka OSN, o němž vyšlo najevo, že byl důstojníkem wehrmachtu.

I v západních zemích, okupovaných Třetí říší, se mýtus usilovného protinacistického odporu začal brzo rozkládat. Byl belgický král, který v roce 1940 zůstal ve své okupované zemi, kolaborantem s nacisty? Podobná diskuse nyní probíhá v Bulharsku, v Rumunsku, v Maďarsku a na Slovensku. Byl král Boris III. kolaborant nebo hrdina? Jak bychom měli hodnotit politiku faráře Hlinky na Slovensku? Jak by se například měl hodnotit postoj finské vlády? Ta se obrátila o pomoc k Hitlerovi, ve snaze znovudobýt území, o které Finsko připravil sovětský svaz v roce 1940, a předalo některé finské židy gestapu, zatímco jiní finští židé bojovali na frontě na straně wehrmachtu. Později Finsko odstoupilo od aliance s Německem a začalo vyjednávat se Stalinem.

Druhá světová válka radikálně Evropu proměnila, dodnes však neexistuje jednotná evropská verze těchto historických událostí.

Kompletní článek v angličtině ZDE, v polštině ZDE a v němčině ZDE