V dávných dobách tvořily převážnou část užitku člověka základní životní potřeby, tedy dostatek potravy a nějaký ten bezpečný příbytek, a patrně i tehdy dobré vztahy s okolím. Tomu také lidi museli věnovat prakticky všechen svůj čas a úsilí. S tím, jak nám civilizační pokrok usnadňuje obstarávání těchto základních potřeb, objevují se další a další (s)potřeby, které již nejsou životně důležité a souvisejí s tím, že člověk potřebuje vyplnit stále větší množství volného času. Ty se mnohem více liší, co člověk, to jiné spektrum potřeb a preferencí. Lidé mají mnohem větší volbu, jedno ze základních rozhodnutí na základě svých preferencí (užitkové funkce) je, zda budu více pracovat a spotřebovávat, nebo naopak vydělám méně peněz a budu spotřebovávat méně klasických statků. Tento optimalizační problém (aniž by si to přímo uvědomoval) řeší každý jedinec, omezením jsou pak jeho schopnosti, prostředí a podmínky, ve kterých se narodil a ve kterých žije.

V souvislosti s kapitálem je zajímavý ještě jeden problém, který ekonomie neumí moc uchopit, a to je otázka, proč (někteří) lidé "chtějí" umřít bohatí. Tento jev je totiž v rozporu s racionálním principem "sobecké" maximalizace užitku jednotlivce v kapitalistické ekonomice. Snad to souvisí s pudovou snahou člověka o přežití jeho rodu. Rodiče jsou zřejmě přesvědčeni, že zbude-li po nich více materiálních prostředků, přežijí jejich potomci snáze. To však může platit pouze do určité míry. Relativně si takto může jedna rodina vybudovat lepší postavení oproti druhé či jedna země vůči druhé. Nemůže to platit univerzálně. Kdyby například v minulém režimu měl každý rudou knížku, neznamenalo by členství ve straně žádnou výhodu. Stejně tak pokud by našetřili svým dětem všichni, tak by přebytek kapitálu vedl pouze k jeho znehodnocení. (Druhým vysvětlením, proč tolik lidí umírá bohatých, je nejistota, kdy vlastně člověk umře. Snaha o to, abych měl prostředky až do konce života, a jistá dávka opatrnosti, mají za následek, že nespotřebuji vše, co jsem si naplánoval utratit).

Nyní k podobám kapitálu. Většina závěrů pana Zeleného je platná pouze a právě tehdy, jestliže zahrneme pod pojem "kapitál" pouze (fyzické, hmotné) výrobní prostředky. Hledal jsem chvíli na internetu nějakou definici, ale asi nejbližší mému vnímání je definice kapitálu z hlediska jeho vzniku ("kapitál z hlediska jeho vzniku se jeví jak úspora přeměněná na investici"). Takto nadefinovaný pojem se dá již uchopit, a to hned několika způsoby. Předně, bez úspor není kapitálu (stejně tak jako bez investování -- to je ten pytel peněz v článku pana Zeleného). Samotná zahraniční investice tudíž sama o sobě celkové množství kapitálu ani nezvyšuje, ani nesnižuje. Pokud je to tzv. "přímá zahraniční investice", spojená se vznikem nové výrobní kapacity na území ČR, znamená přeměnu finančního kapitálu na fyzický, případně přesun fyzického kapitálu z jedné země do jiné. Vznik nové výrobní kapacity může být financován buď z úspor domácího obyvatelstva, nebo ze zahraničních úspor. Jejich dostupnost se do určité míry odráží v ceně těchto úspor. Země, která má nedostatek fyzického kapitálu má typicky vysokou poptávku po úsporách a nabízí za ně vyšší cenu (úrok). Podnikatelské subjekty se pak rozhodují podle ceny, zda si půjčí doma, či v zahraničí (s určitým kurzovým rizikem, které je na efektivním trhu již v ceně započítáno).

Je třeba mít na paměti, že výrobní prostředky samy o sobě neslouží k uspokojování lidských potřeb, jsou jen prostředkem, který toto uspokojování umožňuje. Hmotné investice jsou součástí HDP (hrubého domácího produktu), a proto mnoho ekonomů s uspokojením sleduje jejich růst a odvozuje o něho dobrý stav ekonomiky a životní úrovně. To však platí pouze do té míry, do jaké jsou hmotné investice schopny najít pro své zboží poptávku. Pokud se jim to nepodaří a stávají se z nich nadbytečné výrobní kapacity, jedná se o kapitál prodělečný. Tuto širokou odbočku jsem udělal jen pro to, abych demonstroval, že hromadit fyzický kapitál jen pro kapitál je věc nanejvýše nevýhodná.

Zahraniční kapitál má oproti tuzemskému jednu nezanedbatelnou výhodu. On si většinou spolu s investicí přináší do Česka i zajištěnou (zahraniční) poptávku. Je-li tato investice navíc financovaná z domácích úspor, tím lépe, o to více z této investice zůstane v tuzemsku na úrocích. Zahraniční podnikatel se tak o svou investici nedělí se zahraničními střadateli, ale s tuzemskými, zvyšuje poptávku po jejich úsporách a cenu, kterou za ně mohou inkasovat. To samé by jistě mohl dělat i český podnikatel (a spousta úspěšných to i dělá), jenže ten má právě tu velkou nevýhodu, že ač mnohdy dokáže vyrobit srovnatelný výrobek, neumí ho prodat. Toto je objektivní omezení českých podnikatelů, kteří teprve pronikají na nové (a stále více i na staré -- opuštěné - východní) trhy.

Není tedy pravda, že půjčujeme-li "své peníze zahraničním investorům na to, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál .... tím úspěšně likvidují podniky místní". Místní podniky (a ještě více západní) likviduje zejména levná pracovní síla z východu s tím, jak její cena zaostává za jejím potenciálem. Zahraniční investor pochopitelně neinvestuje do nás, ale to vůbec nebrání české pracovní síle, aby z toho maximálně profitovala.

Z pohledu makro ekonoma je podle mě diskutabilní i tvrzení, že "... z hlediska přínosu nejde o to, kde je geograficky ta či ona výroba umístěna, ale komu ta či ona výroba patří". Odliv výrobních kapacit ze západní Evropy a Ameriky totiž možná nezpůsobuje chudnutí tamějších ekonomik jako celku, ale o co více ze zahraniční investice získají tamní investoři, o to více ztratí na svých platech tamní dělníci. A pokud se nejedná o jedny a tytéž osoby, pak se v takové společnosti prohlubují sociální rozdíly, což společnost jako celek rozhodně poškozuje.

Toto téma by se dalo rozvíjet do mnohem větší šířky i hloubky, ale asi na úkor čtivosti. Raději se proto pokusím závěrem spíše nalít českému čtenáři více optimismu, než mohl získat z článku pana Zeleného. Zahraniční kapitál (přesněji podnikatel) vůbec není pro převážnou část české populace prokletím. Obyčejnému českému pracujícímu totiž umožňuje produkovat více (díky vyššímu zahraničnímu odbytu a novým technologiím a managementu), a tím využívat lépe jeho lidský kapitál.

Bohatství české společnosti pak nezávisí na množství českých nebo zahraničních podnikatelů u nás, ale na míře úspor a schopnostech české pracovní síly. Pro většinu obyčejných lidí pak není investice do vlastní továrny tím nejdůležitějším v jejich užitkové funkci (natož pak počet českých kapitalistů). Investovat do vzdělání, vlastního bydlení, životního prostředí, infrastruktury atd. totiž může být nakonec výnosnější, než investovat do vlastní "české" továrny, která je v konkurenci s levnou čínskou továrnou stejně nakonec odsouzena ke krachu. No a pokud i po uskutečnění zmíněných investic zbývají českému človíčkovi peníze ve slamníku, může si za ně koupit akcie či dluhopisy (tedy finanční kapitál) doma i v zahraničí, čímž se z něj stává regulérní kapitalista, jen s tím rozdílem, že jeho výnos je potenciálně nižší, než kdyby sám podnikal, ale stojí ho to i méně práce a podstupuje též menší riziko ztráty.