Janu Černou do Divokého vína přivedla Johana Kohnová, za což téhle prazvláštní znalkyni pražského literárního světa i uměleckého podsvětí vzdávám čest a chválu. Janu jsem poznal v roce 1968 jako životem hodně ztrápenou nicméně nezlomenou ženu. Ani si nemyslím, že by její texty byly světobornou literaturou a asi mě ani neokouzlila tolik, jako Egona Bondyho, Iva Vodseďálka či Bohumila Hrabala.

Její matku Milenu Jesenskou Němci zatkli 11. listopadu 1939, když Janě bylo jedenáct. Jestli ji někdo vychovával, tak to byl asi dědeček profesor Jan Jesenský, známý pražský zubař. Milena Jesenská zemřela v Ravensbrücku a dědeček Jesenský zemřel brzy po ní, dva roky po válce v roce 1947. Jana jeho nemalé jmění rychle rozpustila s přáteli bohémy a během jediného roku se ocitla v bídě. Oslnila zřejmě mnohé muže. V prosinci 1948 poznala v pražské kavárně Slavie Egona Bondyho, vlastním jménem Zbyňka Fišera, později PhDr. CSc. Vzpomíná na ni:

Nevím, zda bych neurazil váš jemnocit, milí čtenáři, kdybych přepsal i pár řádků z pozdějšího milostného dopisu Jany Černé Egonu Bondymu. Předpokládám, že o milostných praktikách, jež Jana popisuje, jste slyšeli a většině slov byste rozuměli, leč možná ne všichni, ne o všech a ne zcela všemu...

Jana se ovšem v roce 1949 provdala za jiného muže, s nímž se po roce rozešli. Vzala si Miloše Černého, měli čtyři děti, z nichž pravděpodobně jen tři byly jeho. Manželství s Černým se brzy rozpadlo. Jana Černá píše, dokonce publikuje v časopisech a vydala dvě knihy, jejichž literární úroveň nemohu posoudit (povídky Nebyly to moje děti a Hrdinství je povinné). Páté dítě porodila počátkem šedesátých let a pravděpodobně to se jí stalo osudným. Za špatnou péči o děti byla odsouzena a v roce 1963 a 1964 strávila dvanáct měsíců v ženské věznici v Pardubicích.

A právě Otisky duší, její literární reportáž o pobytu ve věznici, jsem otiskl v Divokém víně 1-2/68. Tehdy nám text připadal šokující. Možná i byl.

Dal jsem si práci s přepsáním celé reportáže Otisky duší, je-li to ovšem vůbec reportáž. Nu, snad si ji někdo z vás, čtenáři milí, ve 14. čísle www.divokevino.cz přečte. Vím, že Otisky duší nikde jinde k mání nejsou, a tak jsem Janě Černé prokázal posmrtnou službu. Texty Jany Černé vycházely i v následujících číslech Divokého vína a nakonec jsem vydal i její knihu vzpomínek na maminku pod názvem Adresát Milena Jesenská. Kniha vzbudila velký zájem i ve světě, ostatně jako všechno, co se nějak dotklo Franze Kafky. Vyšla později v překladech i v dalších českých vydáních. Na Milenu Jesenskou ve svých knihách vzpomínají i její německá spoluvězenkyně Margareta Buber - Neumannová a Jaroslava Vondráčková, která byla s Milenou Jesenskou také vězněna v Rawensbrücku. Proslulé jsou samozřejmě Kafkovy Dopisy Mileně.

V Divokém víně 1-2/68 byly otištěny tři básničky Václava Hraběte na dvojstránce s ilustracemi Jana Šmejkala, jehož surrealistické kresby prolínají celým číslem. Další dvojstránku zaplnila svými verši Vladimíra Čerepková, představitelka pražské beat generation. Přepsal jsem pro vás i básničku manželky Jardy Hutky Zory Růžové přezdívané Myš a pár veršů Lubora Jeníka, Jany Oličové, Václava Špoka a Petra Cincibucha. Dvojstránku Divokého vína zaplnily obrázky Honzy Vyčítala, i ty jsou v právě vycházejícím www.divokevino.cz .

Samostatnou kapitolou je polemika kolem Krhútské kroniky, knihy Ervína Hrycha vydané v roce 1967 v Československém spisovateli. Hrych si do jisté míry přisvojil nápady stařičkého zakladatele Prakršna T. R. Fielda neboli Bohdana Šumavanského a Divoké víno se rozhodlo vnést do případu jasno. Otiskli jsme varovnou báseň starého básníka T. R. Fielda na adresu Hrycha, náš komentář a několik starých Fieldových básniček. Následovala aférka, jíž se Divoké víno věnovalo v dalším svém čísle. Mnozí spisovatelé se postavili za Hrycha, mnozí zase naopak.

Jméno Jany Černé se bude objevovat v následujících číslech Divokého vína častěji. Ale vzpomenu dnes na naše setkání poslední, krátce před její smrtí při autonehodě 6. ledna 1981...

V obnošeném tvídovém kabátě, s odřenou nákupním taškou a s francouzskými buldočky na vodítku jsem ji potkal na Klárově. "Luďku, vy jste toho pro mne tolik udělal, nechcete štěňátko?" nabídla mi stará žena.