Kniha Učitel dějepisu má jednu velkou chybu, vyšla patnáct let po revoluci v Československu a navíc o prázdninách. Hlavní téma knihy (tj. naše komunistická minulost; všeobecněji: paměť) se tak dostává do prostředí, které je tímto tématem unaveno -- jsme po několika tlustých čárách za minulostí, po mnoha procesech ohledně přítomnosti v seznamech StB, po všemožných soudních přích. Přičteme-li k tomu, že kniha vyšla v době letních dnů, kdy literární život v Čechách má prázdniny, je téměř pochopitelné, proč se této knize nedostalo takového ohlasu, jaký by si zasloužila. Jde totiž o velmi dobrý text a je třeba říci, že touto svou třetí knihou Tereza Brdečková potvrdila, že patří mezi nejzajímavější současné české autory.

Knihy Terezy Brdečkové ukazují, jak autorka dokáže mistrně přecházet mezi soukromou oblastí jejích postav a společenskými událostmi, které je obklopují, a jak dokáže stvořit takové literární pasáže, kde se "soukromé" a "veřejné" střetává. Přičte-li se k tomuto konstruování textu, jenž slouží k prezentaci myšlenek, i střízlivý styl Terezy Brdečkové není překvapující, že se neubráníme myšlence po inspiraci romány Milana Kundery. Avšak nejde zde v žádném případě o jakékoli napodobování! Brdečková je autorkou s vlastním stylem.

Její útlý román Učitel dějepisu vypráví učitel dějepisu, Aron Kamen. Jde zde o symbolickou postavu; učitel dějepisu je chápán jako postava s pamětí, jako člověk, který ví, že jsme součástí dějin, tedy něčeho, co dnes téměř nikdo nezná a o co se ještě méně lidí zajímá (toto zosobněno v postavě Anny, paradoxně mladé milenky Arona Kamena). Samotný Aron Kamen je vykreslen jako citlivý třicátník, jenž vyrůstal v intelektuálním prostředí pouze se svou matkou, mladší sestrou a nevlastní babičkou, neboť jeho otec emigroval (což mu způsobilo pochopitelné soukromé a společenské problémy) a který má za sebou jedno neúspěšné manželství a i krátký pobyt v psychiatrické léčebně. Rozpadlé manželství a krátká porevoluční hospitalizace je výsledkem jeho citlivosti (Někdy lze mluvit i o přecitlivosti, kdy téměř dojde k překročení hranice "fňukalství" /s.57-58/.). Úkolem Arona je vyrovnat se společenskými změnami, které přicházejí po Sametové revoluci, a i se sebou samým, s čím souvisí snaha poznat blíže svého otce a porozumět tajemnému výrazu "město Sika", prostoru, který spolu jeho otec a matka obývali během jejich krátkého vztahu. V postavě Arona se tak plně zrcadlí doba od osmdesátých let po dnešní dny, je metaforou doby "předtím" a "nyní", zástupcem poslední generace, který ještě tzv. "zná každého" a může porovnávat, jak se určití lidé chovali před revolucí v roce 1989 a jak po ní (s. 110). A hlavně: Aron Kamen chápe minulost (paměť) jako "návod k použití současnosti" (s. 82). A chce-li tohoto "návodu" užít, ztroskotává. Současnost se vzpouzí, zapomíná, popírá svou minulost; popř. si ochotně tvoří jakési návody s omezenou lhůtou trvanlivosti. Minulost/návod a slova jsou, jak se v knize neustále vrací, jako "prošlé prášky". A právě toto zjištění, že "slova nikdy nemohou platit napořád" (s.42), dohání Arona do péče psychiatrů a jiným umožňuje beze studu vyjít ze dveří svých bytů do ulic svých rodných měst. Porevoluční "Království pravdy" (s.53) se nekoná.

Příběhu Arona Kamena bude a je (např. recenze J. Chuchmy na iDnes) vytýkána konstruovanost postav a děje, tedy bude se mluvit, jak jsem již v úvodu zmínil, o tzv. "šustění papíru", což způsobuje fakt, že kniha se dotýká většiny současných "veřejných" otázek -- to u útlých avšak hutných knih bývá. Ale přejdeme-li výtku o (potřetí a naposledy) "šustění papírem" u literárního díla jako lehce absurdní, je třeba přiznat, že Tereze Brdečkové slouží příběh k vyjádření myšlenek, ale současně nikdy ne jako pouhá konstrukce pro ideje. Na to je příběh Učitele dějepisu lehce napsán a i autorka asi dostatečně zkušená, aby obojí dokázala umně spojit.

Tereze Brdečkové se podařilo vytvořit epizody, které slouží jako vykreslení určitého tématu. Ať již je to popsání současného stavu české společnosti v Aronově setkání "s nějakými lidmi od novin" (s.58-59); epizoda se školním inspektorem /s. 107-110/, který, jako člověk "s máslem na hlavě" z doby "předtím", poučuje Arona o objektivním výkladu dějin; či strohá scéna na americkém velvyslanectví:

Stejně tak se jí daří v intelektuálních odbočkách či ironických promluvách Arona Kamena ("Vždy jsem chtěl být muž jak se patří, ale nějak jsem nepochopil, co to vlastně znamená. To, co chtějí ženy? Chodit na fotbal? Být vždycky první? Říkat ostatním, co mají dělat? /s. 9-10/)

V jedné kapitole Učitele dějepisu se Aron Kamen ptá: kdy jste naposledy četli nebo slyšeli slova, která si budete nadosmrti pamatovat? Vynecháme-li ono "nadosmrti", které je výsledkem Aronových nároků, můžeme říci, že některá slova z Učitele dějepisu jimi mohou být. A to rozhodně není málo.