3. 5. 2005
Některé vatikánské dominantyJe Vatikán jen středem Obce věřících, anebo panovnickým dvorem?V nedávných dnech se vzrušeně debatovalo o tom, jaký duch asi převládá ve Vatikánu a zda setrvá. Hledaly se jeho charakteristiky pomocí vinětek převzatých z politologického slovníku. Když komentátoři hodnotili pontifikát Jana Pavla II., vesměs jej vnímali pozitivně. To pozitivní jako kdyby vycházelo především z předpokladů Druhého Vatikánského koncilu a z osobního charismatu samotného papeže. Jeho nepřehlédnutelný důraz na některé "tradiční křesťanské" hodnoty byl však --- zvláště zvenčí --- chápán kriticky a komentáře tento postoj charakterizovaly jako "konzervativní". V době kolem skonu Jana Pavla II. a v čase příprav na volbu nového papeže jako kdyby šlo jen o osobní povahové vlastnosti dobře mediálně známého nebo příštího "pastýře Církve". |
Jeden výrazný symbol katolických biskupů a opatů je známá "mikulášská" berla. Zástupně připomíná pastýřskou roli v církvi. Ve Starém zákoně tuto roli měl přímo Hospodin; byl často vzýván jako pastýř svého vyvoleného lidu. Křesťané takto vnímají Ježíše (viz podobenství o dobrém pastýři z Evangelia Janova, 10: 1-10). "Církev" je pak zástupně "stádem". V tzv. prvotní "církvi" měly jednotlivé křesťanské obce naprostou autonomii, bez jediné centrální moci. Těžiště křesťanského života v prvních čtyřech stoletích bylo mimo Řím, na východě tehdejšího impéria. Východní patriarcháty zůstávaly na římském biskupovi nezávislé. Až za Lva I. Velikého (v polovině 5. století) výrazně vzrostla autorita "římského papeže". Pro spor kolem povahy boží Trojice se cařihradský patriarcha Fotios pokoušel papeže Hadriana II. dokonce vyhostit z církve (r. 867; tzv. spor o "filioque"). Definitivní rozchod tzv. východní a západní církve se datuje od roku 1054. Po pádu Cařihradu (r. 1453) se měla podle představ ruského pravoslaví a ruského panovníka stát Moskva "Třetím Římem". Ze školského dějepisu vesměs víme, že nejeden středověký papež se dostal ke své funkci pod tlakem některého z mocných italských šlechtických rodů, ne-li přímo vlivem samotného císaře. Toho odezvou byly pak rozmanité teorie o tom, zda je tzv. duchovní moc papeže nadřízená světské moci, či je-li tomu naopak. Světští panovníci si nejednou osobovali právo k inscenování podmínek k volbě "vzdoropapeže", ne-li dokonce k jejich přesídlení mimo Řím (tzv. "Avignonské zajetí papežů"). Naopak někteří papežové měli takový vliv na světské záležitosti, že nejednou rozhodovali o obsazování panovnických trůnů; ba vyhlašovali i války. V našich českých dějinách se připomíná situace po roce 1409, kdy současně proti sobě stáli tři papežové. Jedním z těch tří byl Jan XXIII., jehož jméno bylo z řady papežské posloupnosti vymazáno a znovu vzkříšeno novým jeho nositelem až roku 1958. Je nutné si připomínat, čím vším bylo vyprovokováno v Českém království husitské hnutí? Když začalo vznikat na počátku druhé poloviny 19. století Italské království, byl papež Pius IX. zbaven nejdřív větší části Papežského státu (1859), a pak přímo i samotného Říma (1870). Tehdy také Francie ztratila možnost dále bránit papeže, protože byla napadena Pruskem (které jako vítěz této války v lednu 1871 ve Versailles proklamovalo vznik Německého císařství). Na tomto vnějším vojensko-politickém pozadí se konal Vatikánský koncil (1869-70). Ještě nikdo nemohl tušit, že skoro o sto let později bude takový koncil toho jména "Druhý"... Nejednomu z církevních koncilů předsedal císař, anebo se ho neúčastnil papež. Vesměs se zdálo být od konce středověku přirozeným, že v kritických časech (je-li svolán koncil) je usnesení koncilu závazné i pro papeže. Na druhé straně od počátku 19. století sílilo v katolických kruzích přesvědčení, že papeži sluší autorita "monarchy". Paradoxně v době, kdy Pius IX. ztrácel vnější atributy světské moci (včetně území pod svou svrchovanou správou), bylo I. Vatikánským koncilem vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti v "duchovní" sféře. Jinými slovy, papež se stal bezkonkurenčně svrchovanou autoritou v záležitostech křesťanské ("katolické") víry. Tento názor neměl automaticky "zelenou". Zhruba čtvrtina delegátů nesdílela toto stanovisko. Nakonec, aby nemuseli hlasovat proti, kritikové tohoto dogmatu na koncilu raději předčasně opustili Řím i koncil. Cituje se výrok, který měl pronést sám Pius IX.: "Tradice? Já jsem tradice." Na protest proti tomuto dogmatu vznikla Církev starokatolická. Ani u dalších křesťanských církví toto dogma nevzbudilo nadšení, nýbrž kritiku. Po Piovi IX. nastoupil na papežský stolec Lev XIII. (1878). Hledal cestu, jak v klimatu možných "liberálních" proudů udržet vliv Římskokatolické církve ve věrouce, tak v sociálních nebo politických otázkách (katolickým "modernismem"). Přitom týž papež svou vlastní autoritou vyhlásil poučku, že cesta k Otci vede skrze jeho Syna, a k tomu zase skrze Marii, jeho matku. Hned jeho nástupce ve funkci, Pius X. (1903), považoval za nezbytné vydat encykliku proti "modernismu". Za Pia XI. byl posléze po dohodě s italskou vládou zřízen Vatikánský stát (1929). Když zemřel roku 1958 Pius XII., zdálo se, že kardinálské kolegium volbou Jana XXIII. volí "jen" --- pokud jde o další program --- přechodnou setrvačnost. Novému papeži bylo totiž tehdy už 77 let. Tento papež ovšem vyhlásil nutnost "aggiornamenta" (tedy "přizpůsobení se" potřebám života) a posléze svolal Druhý Vatikánský koncil (1962-65). Tento koncil měl výjimečný význam. Na rozdíl od Prvního Vatikánského koncilu jeho personální složení bylo samo sebou a svým převažujícím smýšlením překvapeno. Přitakávalo spíše střízlivým a účinným novotám pro církevní praxi než čistě zkostnatělé opatrnosti. Omezíme-li se zatím jen na zřetele vytčené nadpisem této kapitoly, pak Druhý Vatikánský koncil sice deklaruje svrchovanou moc papeže, ale propojuje ji s pastýřskou spoluúčastí celého biskupského sboru. Méně byla profilována dogmatická témata; více pozornosti se soustřeďovalo na pastorační aktivity a způsob, jak je účinněji realizovat. Mnohé požadavky vyslovené už třeba Husem a dalšími evangelickými reformátory byly tímto koncilem uvedeny v život. Místo důrazu na dogmatickou výlučnost Římskokatolické církve se konečně začalo také zdůrazňovat, že nejen křesťané, ale i další denominace vyznávající jednoho Boha mohou být partnery vzájemně žádoucího dialogu. Problémem tu ovšem zůstalo, že autentický výklad posvátných textů a předávané tradice si v následných ekumenických aktivitách Římskokatolická církev pro sebe zřejmě nadále vyhrazuje, bez ohledu na vstřícnost v některých gestech a zjevnou smířlivost v diskusi. S tím pak také souvisí, že mnohé tradicí uchovávané představy a instituce zůstávají mimo možnou revizi, ať už jde o celibát, kněžskou ordinaci žen, ochranu před početím a jiné praktické otázky. Pastýřská role papežova neměla nikdy v dějinách takovou bezprostřední a mediálně jedinečnou rezonanci, jakou získala během pontifikátu Jana Pavla II. Zároveň bychom neměli ztrácet ze zřetele, že Evropa už není tím výlučným teritoriem, z něhož by katolictví prezentovalo svou základní početní sílu, i když ji takto nepřehlédnutelně a nikoli úměrně stále ještě má v kardinálském sboru. Čtyři a půl století před Janem Pavlem II. se stávali papeži výlučně Italové. Sám papež přitom nadále zůstává funkčně "monarchou" bez jakýchkoli "konstitučních" omezení. Z hlediska věroučného by nemělo zaniknout, že koncem roku 1999 Římskokatolická církev odvážně přešla od původního, devatenáct století navenek reflektovaného přesvědčení o spasitelnosti dobrých skutků k "lutherskému" učení o spásonosné milosti boží. Tento nový věroučný koncept zůstává ovšem jaksi ve stínu názornější a velkolepější praxe bohoslužebných obřadů, se setrvalým důrazem na sílu modlitby a kultu. Dokonce se nutně zdá, že možnost uplatnit vnější nádheru ceremoniálu i mediálně vede k ještě silnějšímu důrazu na sám rituál než na případnou doprovodnou "spiritualitu" a neokázalé znaky pokory. Osobnost papeže přitom jako kdyby se výjimečností samotného pontifikátu dostávala zcela mimo lidské dimenze a vnější nádherou rouch a rituálu jako kdyby setrvale a nadále neměla udržovat nic z onoho původně proklamovaného "apoštolství chudoby", tradovaného pro Ježíše a jeho učedníky. Je to stále pragmaticky adaptované Království z tohoto světa... Některé vatikánské dominanty 1 ZDE |
Katolická církev | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
3. 5. 2005 | Je Vatikán jen středem Obce věřících, anebo panovnickým dvorem? | Miloš Dokulil | |
2. 5. 2005 | Ratzinger chtěl chránit církev | Boris Cvek | |
2. 5. 2005 | Má je! | František Schilla | |
29. 4. 2005 | Ďáblův soud nad Bohem | Boris Cvek | |
29. 4. 2005 | Některé zvláštnosti novověkého mariánského kultu | Miloš Dokulil | |
29. 4. 2005 | Kterak si Ratzinger vyhradil smilstvo kněží s nezletilými pod svou jurisdikci | Štěpán Kotrba | |
28. 4. 2005 | Benedikt XVI. - strach, alebo nádej? | ||
28. 4. 2005 | Vatikán má jen minimální vliv na sexuální chování lidí ve vyspělých zemích | Jaroslav Zvěřina | |
27. 4. 2005 | Ano, opravdu jsou špatní | ||
26. 4. 2005 | Ano, i ONI jsou špatní | Petr Sláma | |
26. 4. 2005 | Katolická církev: "Jsme úplně stejní jako vy" | ||
26. 4. 2005 | Nad nesmyslností diskriminace homosexuálů | Bohumil Kartous | |
26. 4. 2005 | Některé vatikánské dominanty (1) | Miloš Dokulil | |
25. 4. 2005 | Bůh a boj proti AIDS | ||
25. 4. 2005 | Dej přednost víře na hlavní silnici | Alex Koenigsmark |