Martin Škabraha Naděje, že se evropští voliči vzepřou svým arogantním politickým elitám a důrazně upozorní na existující demokratický deficit bruselské integrace. A současně naděje na vznik "silné, proamerické, proliberální, víceméně volnotržní, sociálně a morálně oživené Evropy." (Přitom je paradoxní, že Francouzi odmítli Evropskou ústavu, protože ji považovali za zosobnění pravicových anglosaských volnotržních principů a chtěli podpořit svůj ochranářský, etatistický stát, pozn. red.) Gary Schmitt upozorňuje, že ačkoliv francouzští zastánci ústavy označili své kritiky za "nic nevědoucí" (know-nothings), tito nevědoucí dobře vědí minimálně jednu věc: že záleží na tom, zda občané mohou kontrolovat vládu, která kontroluje je.

Ve stejné době jako citovaná memoranda čtu v článku Roryho Carrola (The Guardian, 31. 5. 2005) tvrzení policejního šéfa v Basře, že může důvěřovat přibližně jen čtvrtině svých pořádkových sil. Zbytek je pod vlivem místních šíitských milicí, v nichž nechybí vysloveně kriminální živly. Ve městě je sice klid a rodiny s dětmi se mohou i po setmění procházet venku; nedochází k únosům či rabování. Někteří policisté se však účastní atentátů na sunnitské stoupence starého režimu. A nedávno došlo za tichého souhlasu policie k zásahu tzv. Mahdího armády proti studentskému večírku, jenž se odehrával v až příliš západním stylu. Klid v Basře zřejmě panuje jen díky neoficiálnímu přenesení moci na nevládní šíitské organizace. Jakýkoliv razantní zákrok proti této situaci by pravděpodobně způsobil vzpouru.

Co spojuje geograficky tak vzdálené události?

Evropské i irácké jeviště především nabízí pozoruhodnou hru paradoxů. Je patrná již v pohledu amerických neokonzervativců. Nedůvěra, kterou lid projevuje vůči "politickým oligarchiím", jejichž postoj k Iráku byl neokonům trnem v oku, je sice "závanem demokracie", avšak současně je projevem odporu proti rozšiřování zóny volného (pracovního) trhu na Turecko a Ukrajinu, na němž mají Američané eminentní zájem. Svobodně projevená vůle lidu splývá s neochotou a neschopností voličů čelit změnám přicházejícím do Evropy s globalizací.

"Okamžik naděje" se tak snadno může stát počátkem dominance reakcionářských ideologií obnovujících nacionalistická schémata. Sociální stát, jehož smyslem byla solidarita s méně úspěšnými hráči hospodářské soutěže, se proměňuje v "naši", tak trochu kmenovou a tedy sobeckou pevnost, již chceme udržet proti přílivu cizích imigrantů.

V tomto jevu se ohlašuje možná největší paradox demokracie. Nemám na mysli známý fakt, že aby moc mohla být účinně realizována, musí ji lid delegovat na elitní zástupce a vzdát se tak části své suverenity, ale to, že samotný pojem lid není sám ze sebe zřejmý. Vždy je totiž třeba nejprve vymezit, kdo všechno tento lid tvoří, a kdo je z něj naopak vyloučen a nemůže se těšit patřičným právům. Suverenita onoho MY (my rovní, svobodní, svéprávní), z níž vyplývá humanistický étos demokracie, je vždy podmíněna nevyhnutelně příkrým ONI (občané druhého či ještě nižšího řádu). MY je rámcem lidové solidarity. ONI je hranicí této solidarity -- a svým způsobem i jejím zdrojem, neboť nedotčenost příliš vzdálenými problémy umožňuje zaměřit prostředky na to, co se nás (bezprostředně) týká.

Uvedený paradox nelze odstranit, vyspělé demokratické vědomí s ním však počítá a vytváří institucionální předpoklady k jeho zmírňování. Je mu jasné, že aby demokracie reálně fungovala, musí trvat na existenci "sobecky" vymezených hranic. Zároveň však upravuje správu těchto hranic tak, aby byly pokud možno průchodné; aby tedy rozšiřovaly rámec solidarity nad povinné penzum a oživovaly tak jejího ducha, aniž by se ovšem pohyb vymknul kontrole a způsobil rozvrat stávajících institucí.

Pokud se demokratické vědomí dokáže takto se zmíněným paradoxem vyrovnávat a držet si nad jeho propastnou pravdou vládu, demokratická společnost prospívá; kontrolovatelná propustnost vlastních hranic umožňuje stabilitu solidárního rámce a současně jisté jeho přesahování. Vytváří se iluze, že lid neznamená jen MY, ale trochu také ONI -- iluze, jež není zcela nereálná. Paradox demokracie je touto fikcí zmírňován a neznepokojuje.

Globalizace vnáší do otázky hranic zásadní nejistotu. Blízké a vzdálené záležitosti přestávají být snadno rozlišitelné, různé formy interakce přesahují staré rámce a paradox demokracie začíná nabývat podobu propastné pochybnosti. MY už nemá tu čitelnost jako dříve, otevřeněji pojatá solidarita se jeví jako špatně kontrolovatelná a je poznamenána nedůvěrou, což vede k jejímu omezování, snaze vrátit slovu MY (my, kteří se těšíme podpoře a zájmu bližních, spoluobčanů) jednoznačný rozměr.

Různé formy revitalizovaného nacionalismu tak nejsou překážkou, ale spíše produktem globalizace. Pochybnost o obsahu pojmu lid nás nutí k šovinistickým reakcím, neboť máme strach, že budeme z lidu vyloučeni. Jiná reakce je ta, že se z něj vyloučíme sami (místo exkluze volíme exkluzivitu) a staneme se kosmopolity spoléhajícími jen sami na sebe. To je ale cesta nemnohých.

Existuje evropský lid? Na to není snadná odpověď. Lid není žádná pevná, předem daná entita, již by stačilo nalézt, jako se pod nánosy zeminy odkrývají starověká města. Lid se tvoří ve stýkání a potýkání jednotlivců a skupin, v událostech, které lidi spojují nebo naopak rozdělují a staví proti sobě.

Hlasování o evropské "ústavě" je takovou událostí. Její jednotlivá odmítnutí nejsou signálem evropského lidu evropským politickým elitám, ale projevem toho, že se (ještě) žádný evropský lid neustavil. Je tohle "závan demokracie"? Jaké demokracie? Nejsou z jistého hlediska demokratičtější ony "arogantní elity", které v projektu integrace předpokládají zrození širšího, ne již nacionálně exkluzivního lidu jako nového rámce občanské solidarity?

Nevyžadují si globalizační socioekonomické tlaky předefinování dosavadních forem spolupráce? Neskýtá nacionální rámec pouze iluzorní ochranu?

Zanechejme na chvíli Evropu jejím otázkám a podívejme se do irácké Basry. Pochybnosti o rozsahu pojmu lid jsou tu ještě více na místě než v případě neochoty západoevropských voličů otevřít Unii chudším příbuzným z východu. Nejde jen o to, že se zřetelně prosazují až sektářská pojetí občanství, kdy se jednotlivec stává rovným mezi rovnými jen v hranicích nábožensky definovaného hierarchického společenství. Další problém spočívá v tom, že jakýkoliv pokus překlenout tyto partikularistické tendence naráží na hluboký deficit "nového Iráku", jehož proklamovaná demokratičnost je spjata s tlakem vnější moci (vnucené volby atd.); a ta není legitimována žádným lidovým konsensem. Stojí tak proti sobě teokraticky konstituovaná společenství na straně jedné a demokratický, avšak paradoxně nelegitimní (nebo nedostatečně legitimní) nárok centrální vlády na straně druhé. Demokracie bez legitimity a legitimita bez demokracie (alespoň v našem slova smyslu), to je hlavní rozpor dnešního Iráku. Jen zdánlivě se nás netýká.

Legitimitu má ten, komu lidé jako kolektiv bez donucování důvěřují. Aby byla legitimita čitelná, musí existovat dostatečně průhledný veřejný prostor, v němž platí všem srozumitelná kritéria legitimity -- např. všem srozumitelné skupinové zájmy (které pak ten, kdo si legitimitu nárokuje, musí zřetelně reprezentovat). Je jasné, že takový prostor nemusí být sice zcela unifikovaný, ale neobejde se bez základních jednotících principů, které nejsou předmětem běžných sporů a jsou přijímány samozřejmě, v podstatě jako autorita (v ideálním případě se spojuje neosobní autorita principů, např. posvátného kodexu, s přirozenou autoritou nějaké osobnosti). Jen v takovém rámci mohou probíhat i prudké spory o konkrétní podobu skupinových zájmů, aniž by docházelo k rozpadu společenství samotného a s ním k zániku ochoty jednotlivců přispívat na jeho provoz (a případně očekávat pomoc v nouzi).

Ideálem a z velké části iluzí moderní koncepce demokracie je, že se zmíněný rámec má vytvořit čistě na principu lidství vůbec, bez dalších, třeba náboženských nebo národních přívlastků. Organizace spojených národů měla být v liberálně kosmopolitní představě jen předstupněm reorganizace politických institucí na světoobčanském základě -- a podobný motiv slyšíme v socialistické Internacionále. Plnost demokracie je pak založena na maximálním rozsahu pojmu lid, který zahrnuje všechny obyvatele světa, těšící se lidským právům. Státní suverenita je vlastně v rozporu s takovou ideou, neboť politikové národního státu podléhají demokratické kontrole pouze svých voličů, zatímco lidé jiných států jsou z rozhodování vyloučeni, byť na ně akce sousední země mohou mít bezprostřední a nezanedbatelný dopad (viz česko-rakouský spor o Temelín nebo americký útok na Irák, který sice vyjadřoval vůli amerického lidu, jakkoliv zmanipulovanou, určitě byl ale v rozporu s názory obyvatel arabských zemí, jichž se útok a jeho následky, včetně třeba uprchlictví, měly bezprostředně dotknout).

Relativní menšina tak může v systému suverénních národních států snadno potlačit zájmy většiny (případně naopak), aniž by postižení měli možnost demokraticky protestovat (mohou protestovat de facto jen u své vlády, která ale zpravidla postrádá jednoznačně definované pravomoci k dosažení nápravy). Více demokracie tedy v tomto kontextu znamená více "internacionály", interreligiozity apod. Čím více partikulárních suverenit, tím větší je možnost beztrestně potlačovat zájmy druhých.

Problém je samozřejmě v tom, že příliš mnoho reprezentovaných zájmů nesmírně brzdí efektivní rozhodování a navíc může -- tentokrát jakoby z druhé strany -- narušit jeho legitimitu, protože za situace, kdy je ve veřejném prostoru množství navzájem nepřevoditelných sporů, nemůže se utvořit celospolečenský, tedy opravdu lidový konsensus a každé rozhodnutí tak při nejlepší vůli hrozí diskriminací nebo dokonce diktátem. Omezení lidu na menší, avšak čitelnou a uvnitř efektivně komunikující skupinu pak legitimitu v tomto směru posiluje -- ovšem za cenu vyloučení těch, s nimiž se neumíme (nechceme?) dohodnout...

Nechci uvedené paradoxy řešit. Nepovažuji je za řešitelné. Chci jenom upozornit na nesamozřejmost pojmů a prohlášení, které slýcháváme v souvislosti s odmítnutím nebo přijetím euroústavy a stejně tak v souvislosti se "závanem demokracie" na Středním východě. Vždycky, když někdo na obranu toho či onoho postoje tvrdí, že je "více demokratický", uvědomím si, že vlastně není jasné, co říká. Demokracie nemůže fungovat bez hranic; jenže každá hranice je nedemokratická! Co je pak více "demokraticky deficitní"? Odmítnutí otevřít solidárně hranice v lidovém hlasování, nebo rozhodnutí otevřít je v rozporu s vůlí "neochotných" voličů? Nevím. Srozumitelnost zpravidla všechny postoje získávají teprve v okamžiku, kdy za nimi hledáme ten či onen zájem.

Z "lidu" se vyklube nějaká úzce vymezená skupina, ne-li jednotlivec. To jistě není samo o sobě v rozporu s demokracií. Spíš je to důvod tvrdit, že nějaká "čistá demokratičnost" nebo "demokracie o sobě" neexistuje. Všichni jsme demokraté tak nějak "víceméně". Co je demokracie, nevíme. Otázkou je, zda jsme si vědomi tohoto nevědění...