Úvodem alespoň krátce a nespojitě o tom, proč považuji Český sen za zdařilý a velmi důležitý film. Plnokrevnou filmovou kritiku zde nepodávám proto, že mnohé plyne i z mé následující reakce na Čulíkův text a nechci se opakovat.

Český sen u nás až velkolepým způsobem představil či spíše znovupřipomněl žánr umělecké mystifikace. Fakt, že tak učinil v médiu dokumentárního filmu, projekt činí ještě odvážnějším a cennějším (pro srovnání si z nedávné doby připomeňme např. ubohost Záhady Blair Witch i toho, jak se nad ní i u nás nekriticky rozplývali filmoví recenzenti a "kritici", např. veliký eklektik filmové kritiky Karel Thein).

Je skvělé, že byli tvůrci Českého snu tak radikální. Například v inscenaci: jak absurdně daleko je parkoviště, na němž se odehrává uvítání levnékoupěchtivých, od vlastního hypermarketu (zjevně to nebylo jen kvůli utajení makety)! A odděluje je louka se značně vzrostlou travou - ani to onu spoustu lidí neodradilo. Když se pak v trhajícím se houfci dlouze přibližují, jak si nevzpomenout na již klasické scény pochodů určitých kolektivů či skupin a jejich přenesený význam. Vzpomeňme hlavně na průvody filmové: kolektiv Slováků z konce Jakubiskovy Tisícročnej včely nebo na malou, absurdně pochodující skupinku z Buňuelova Nenápadného půvabu buržoazie... A hlavně na davy Čechů z děl či záznamů akcentujících kolektivnost a závažnost společně sdíleného úsilí a hodnot třeba z Vávrových husitských filmů nebo dokumentárních záběrů Pražského jara či Sametové revoluce. Není ten dav pochodujících, místy utíkajících Čechů z Českého snu, samozřejmě hlavně ve velkých celcích, stejně významným ikonickým vystižením podstatného kulturního a společenského fenoménu, univerzálního i národního? To vše jsou souvislosti, do nichž Český sen patří a které spoluutváří!

Radikální je již základní provokativní teze Českého snu, filmově vyjádřená sledem archivních snímků (fronty před socialistickými konzumy - davy Sametové revoluce - davy ženoucí se za konzumem), ptající se: opravdu jsme si přáli právě tohle? To samé platí o paralele: reklamní konzumní akce - státní kampaň za "Ano" v referendu o přistoupení k EU. Je možná škoda, že přiblížení ostudných ohlasů otevření fiktivního hypermarketu v květnu 2003 u českých politiků, mezi nimiž nepřekvapují komunisté, ale liberálka Hana Marvanová, je jen letmou rekapitulací. Ve filmu by ale tahle linie nejspíše ani nefungovala, její prohloubení by jej mohlo strhnout k televizní publicistice.

Vážím si toho, že se mladí tvůrci Českého snu nebáli divákům "promluvit do svědomí". Děje se tak v nejlepším smyslu slova. Například upozornění na zmarněný čas v konzumních chrámech pomocí odkazů na přírodu (dívka ze "zkušební rodiny" a její popis utrpení, které jí připravil rodinný výlet do přírody místo nedělního nakupování, či zapadající slunce po východu skupinky z hypermarketu : "Jéje, podívejte, děti, sluníčko! Už zapadá..." ) má zvláštní sílu paradoxně tím, že jde o tak klasické příklady. Jsou až kýčovité, a přece v prostředí vševládnoucího kýče uměle vyvolávaných potřeb a chování tak působivé! Je to jistě díky humoru, jímž je film nesen. Převládá ironie v celé škále od jemného vytváření odstupu od tématu i sebe sama po bizarní sarkasmus (třeba další motiv přírody v kontrastu s divným lidským počínáním, který se objevuje v záběru kráčejících a kopulujících žab nastřiženém do sekvence davu valícího se za konzumním "českým snem"...).

Neobyčejně silná je scéna, kdy mladá žena po vydatném víkendovém nákupu zpívá spolu se svými dětmi jejich oblíbenou písničku, jež pochází z dob hladomorů a líčí krajní materiální nedostatek. Klusák s Remundou nechali starou skotskou píseň moderně aranžovat a použili ji spolu s "hymnou Českého snu" jako velice výrazný hudební motiv filmu. Obě písně ve velmi sentimentálním - a pořádně chytlavém! - zpracování ukazují, stylizovány jako součást reklamního kýče, ještě silněji než některé Českým snem odhalované obrazové utilitárně konzumní pasti, jak málo jsme vůči podobným velmi nebezpečným, avšak důmyslným vlivům imunní. Tyto konzumní jsou navíc většinou legální a jsou intenzivně podporovány vlivnými (ekonomicko-)politickými a společenskými subjekty...

Je škoda, že se někdo z vášnivých nakupujících z "pokusných" rodin nebo někdo ze sběratelů slev nestal výraznější postavou Českého snu, že proto film více neproniká k životním podmínkám a postojům "konzumentů". Zajímavé postavy jsou jistě i na straně imagologů a prodejců. Nejde ale o hraný film, dokument většinou pracuje jen s tím, co realita nabídla -- možná se tentokrát nepoštěstilo. Nebo se tvůrci báli, že by jim film mohl "ztěžknout sociálnem" a prvoplánovou humanitou?

Co do povrchně poznávacího přínosu Českého snu - ve smyslu "co jsme se jím dozvěděli nového o světě konzumu a reklamy" - se někdo cítí, jak je znát z ohlasů, "nepříliš obohacen" (zpravidla však nelituje, jelikož - přijmeme-li pracovně takto zúžený přístup k dokumentu - i takovému diváku za zhlédnutí Českého snu stojí pouhá scéna s high technologickým výzkumem recepce reklamních letáků či miniportréty pracovníků reklamních agentur apod.). Český sen však nebyl natočen jen kvůli podobnému "ponaučení" - jeho výpověď je složitější a ambicióznější. Předně: tvůrcům zdaleka nešlo pouze o ukázání toho, co je drtivé většině z nás neznámé. Přiznávají stranickost, "názorovost" svého díla: proto v něm jsou tolik vidět a slyšet (to v dokumentech obecně mnohé diváky stále apriorně irituje); je to mimo jiné zdůraznění jejich osobního ručení. Pochopitelně s sebou nese riziko, že taková autorská přítomnost prozradí i něco nechtěného, nezvládnutého či lichého (to se děje tehdy, když dvojice režisérů chvilkami působí poněkud "famácky rozjíveně"). Postup, při kterém by v podobném případě tvůrce zůstal "neviditelným" jako deus ex machina, by mohl být velmi problematický: mystifikace by mohla sklouznout k úrovním nejrůznějších televizních "skrytých kamer" a všelijakých pouhých "nachytávání" bližních; o mystifikaci by ani nemuselo jít.

Umím si představit, že některé souvislosti vstupovaly do filmu Český sen samy, jaksi mysticky (aneb: štěstí přeje připraveným...). Třeba to, že vybraná reklamní kancelář sídlí na Vyšehradě v prostorách staré vyšehradské kapituly (zhmotnění metafory hypermarketů jako "konzumních chrámů"?). Její samolibý, ale naštěstí chvílemi sdílný šéf Martin Přikryl se navíc pouští do primitivních, byť zajisté vážně míněných bonmotů o kouzlech své práce a označuje Michelangelovu výzdobu Sixtinské kaple za reklamu jako každou jinou (v daném případě prý šlo o "reklamu na Boha"). Ve scénách z těchto prostor kamera občas ukazuje i zvukaře Michala Gábora - Přikrylova vrstevníka -, jehož impozantní vzezření husitského radikála vypovídá mnohé o rozdílnosti hodnotových světů tvůrců filmu a dotazovaného "manažera z kapituly" a příslušným scénám dává další rozměr.

Český sen neklade znepokojivé otázky jen během svých zhruba devadesáti minut a jeho mimofilmová existence se nevyčerpala otevřením fiktivního hypermarketu a většinou trapnými a bohužel i fašistoidní mentalitu prozrazujícími reakcemi politiků a většinových médií (viz ale též velešosáckou recenzi Jaromíra Blažejovského ve Filmu a době 2/2004). Jako film-událost fungoval silně i na světelných reklamních tabulích, tzv. city lightech. Ty totiž spojením reklamy na Český sen a na výrobky jedné oděvní firmy a jejím sloganem pro danou příležitost "Oblékáme odvážné manažery" dávají otázku, kdo je vítězem. I když - nebo také právě proto, že - v takové radikálnosti tvůrci Českého snu problém nekladli, ukazuje ta hermafroditní reklama mimo jiné i to, jak je kapitalismus podivný systém: jak je pohyblivý, jak dokáže těžit docela ze všeho...

Z toho, čím je Český sen zajímavý i jako mimofilmový projekt, vyzdvihněme alespoň fakt, že fiktivnost hypermarketu nebyla předem prozrazena. Nejde ani tolik o to, že věc odhalil jen zlomeček médií a že tak učinil pozdě a jaksi vlažně (říká se dokonce, že o natáčení předem věděli např. v Blesku a že nic neprozradili). Spíše je pozoruhodné, že věc "nevyzradili" početní pracovníci České televize ani spolužáci Klusáka a Remundy z pražské FAMU (mluví to mj. i proti veškerým - byť tisíckrát hořce i trapně potvrzeným - stereotypům o české škodolibosti). Každý nechť sám uváží, zda v jiných oborech či školách existuje tak příkladná kolegialita.

Nejen dramaturg snímku Jan Gogola ml. uvádí, že pracovníci zahraničních veřejnoprávních televizí vyjadřují spolupráci ČT na Českém snu svůj obdiv - u nich by prý nic takového nebylo možné. Sám jsem o tom diskutoval s jedním zaměstnancem německé ZDF a shodli jsme se na tom, že je hlavní příčinou rozdílná mentalita. Můžeme být hrdi na to, že měli pracovníci ČT dost odvahy riskovat v namnoze pokryteckém terénu mediální politické korektnosti (následná kritika ze všech stran to potvrzuje více než vrchovatou měrou...) a že umožnili tak kolosální mystifikační projekt. Zaslouží si obdiv stejně jako ti z "napálených" návštěvníků fiktivního hypermarketu, kteří se na místě dokázali očistně zasmát sami sobě a ocenit tak přátelský, humánní záměr snímku.

Jak jsem uvedl výše, podnětem k psaní tohoto textu mi byla kritika Českého snu od Jana Čulíka. Nyní se tedy vyjádřím k některým jejím tvrzením a myšlenkovým postupům.

Čulík dokumentu vyčítá, že není "kritickým zhodnocením role reklamy v české společnosti". Nuže, dokumentární film sotva může plnit nároky tak absolutní (ta dokonavost obsažená ve slově "zhodnocení"...) - k tomu by si měl podat grantovou přihlášku kolektiv sociologů a psychologů. Filmový dokument může nabídnout třeba sondu, esej nebo i mystifikaci jako Český sen (podtrhuji namátkovost výčtu, objevují se nové žánry dokumentárního filmu). Dokument svá témata uchopuje a rozkrývá především skrze filmové situace; míra explicitnosti či vyhrocenosti podávaného "zhodnocení" není s kvalitou dokumentárního filmu spjata přímou úměrou.

Jan Čulík jako by se nechal nachytat šalebností světa reklamy a konzumu: ono je v něm zdánlivě všechno všem jasné, a přitom nás dění v této sféře a hlavně konzumní chování a jeho expanze vždy znovu udivuje. Čulík jako by od Českého snu čekal, že mu celý ten záhadný komplex jednou pro vždy objasní. Ale to lze přece sotva čekat, máme tu co do činění s rafinovaným "sváděním", tady nepracuje pouze ratio! A také v tom je originalita Víta Klusáka a Filipa Remundy: vstoupili do daného prostoru s jeho vlastními zbraněmi, nahlédli do něho zevnitř. To, že ve filmu sami vystupují, jak uvedeno netřeba odsuzovat jako sebestřednost režisérů - naopak: je to přiznání osobní zasaženosti problémem i vlastní zodpovědnosti. To není vůbec málo. V jedné věci ovšem o "frajírkovství" a nepěkném úletu tvůrců mluvit lze: je jím reklamní fotografie zkrvavených režisérů a související reklamní šot (tzv. trailer), který se pouští v kinech před představeními. Jelikož šlo o projekt, který se zjevně neměl nikomu vysmívat, ale "otevírat lidem oči", vést je k reflexi vlastního jednání, je taková reklama na film opravdu špatná. Nejen ty, kteří se ať na místě či později na svoji cestu za otevřením fiktivního hypermarketu dokázali podívat s nadhledem a třeba se i sami sobě zasmát nebo byli ochotni o věci s filmaři diskutovat, reklamní upoutávka zbytečně a docela neférově klame. Právem se mohou cítit uraženi. Zde to tvůrci eticky nezvládli, snad je to problém určité osobnostní nezralosti (mimo jiné je to stejně hloupé jako reklamní strategie zmíněného filmu Záhada Blair Witch). A je to trapné tím spíše, že při otevření hypermarketu byli Klusák s Remundou před případným lynčováním jištěni ochrankou a že zřejmě nezkusili - alespoň z filmu to není patrné - "náladu davu" ihned po jeho zklamání zkusit na místě alespoň dočasným vystoupením z bezpečí. Pokud by bylo bývalo k nějakým atakům na nechráněné tvůrce došlo, byl by trailer obhajitelný - navíc jej mohli četné spolupracující malé štáby filmařů nasnímat přímo v reálu...

Zpět ale k Čulíkově kritice. V úvodu jsem ji směle označil za neseriózní, ba hloupou, pochopitelně tak ostrý soud nenechám bez argumentů. Obecně je kritika neseriózní tehdy, když je zjevné, že si její autor nedal práci dílo pochopit a píše zaujatě. Takové vyhnutí se skutečné kritice je nefér vůči čtenářům. Pokud se navíc chybějící opravdová reflexe problému pojí s tak nedbalým stylem, jak se to stalo Janu Čulíkovi, působí celý text hloupě. A také trapně. Hned v prvním odstavci autor píše o tom, že Český sen (i s ním související mystifikační projekt) jsou "zmatené a nejasné, nepřinášejí nic nového a vyšuměly do ztracena". To není pravda, co autor "zmateností" vlastně míní? Že by se ve filmu ztrácel co do "technicky narativní" i významové návaznosti jednotlivých scén a motivů? Spíše jde o pisatelovu formulační nedbalost, ve svém článku vůbec pouze opakuje několik floskulí: film prý "nikam nevede", je "myšlenkově nezaostřený", "myšlenkově zmatený", "myšlenkově nezralý"; Čulík píše též o "myšlenkové nezaostřenosti a chabosti", "myšlenkové ochablosti" a znovu o "myšlenkové chabosti". Zdá se, jako by si autor kritiky raději přál dívat se na "mluvící hlavy", která by o problematice konzumerismu a reklamy pouze promlouvaly. To by ale sotva byl dokumentární film. V něm přece nemusí být každá myšlenka přímo verbalizována, jeho smysl vyplývá z celého komplexu prvků: žánru, děje, slov (i toho, co zůstává nevyřčeno), hudby, pohybu, případné stylizace scén a aktérů, způsobu snímání a postprodukční práce s natočeným materiálem atd.

Je podivné, že Jan Čulík fiktivní hypermarket (reklamu na něj a posléze i celý snímek) stejně jako řada zaujatých hodnotitelů, od nichž to ale nepřekvapuje, tak lehce označuje za "lživý", když je přitom namístě pracovat s pojmem poetiky "mystifikace". Když Čulík v souvislosti s pochybnou reklamní upoutávkou na Český sen píše o "další neseriózní mystifikaci", plyne z dané souvislosti, že s pojmem pracuje spíše jako se synonymem lži. To je ovšem zploštění. Mystifikace používá sugerování neexistujcích skutečností pouze jako prostředku, nikoli jako cíle - směřuje nejčastěji k satirickému prověření stávajících klišé a způsobů chování. Přesně tak funguje v Českém snu. Ten je velmi cenný i coby svérázné navázání na mystifikace Jaroslava Haška!

Jan Čulík dal svému článku podtitul "Vít Klusák a Filip Remunda jsou špatnými filmaři". To je zcela nehorázné tvrzení. Jednak k němu nedává podnět Český sen, jednak - i kdyby se býval výrazně nepovedl -, mají oba tvůrci na svém kontě již tak výjimečné snímky (Vít Klusák film Ocet, Film Remunda Obec B. ), že soud Jana Čulíka k jeho velkému ztrapnění napovídá, kdo tu zřejmě ví o dokumentárním filmu tak málo, že by o něm raději vůbec neměl psát.

Podobně se proti Janu Čulíkovi jako bumerang obrací i jeho opakované tvrzení o chybě Státního fondu ČR pro podporu kinematografie, když podpořil Český sen. Každý, kdo českou filmovou scénu zná - a je mu tedy známo, jaké filmy zde dostávají podporu Fondu -ví, že u Českého snu byla podpora zcela správná.

Jan Čulík si ve své kritice bohužel počíná jako nějaký populista: publiku Českého snu podsouvá zklamání: "Veřejnost trochu zareptá a pak se pokojně rozejde. Je na podobné podvody a zklamání navyklá?" To je opravdu nechtěně legrační - a doufejme, že jen řečnická - otázka. Veřejnost je určitě navyklá například na hollywoodské "podvody" - a do kina se "na ty americké kraviny" (tolik často zaslechnuté lidové filmové kritiky) dále vrací. Nechtějme ani domýšlet Čulíkovu větu, mohl by se jevit jako revolucionář, kterým jistě není: pokud se lidé po kině nemají rozejít, mají se snad naopak více a více srocovat a podniknout nějakou politickou akci ?!

Jan Čulík přitom bezděky vyzrazuje, jak je v daném případě jeho filmové chápání plytké a že je asi opravdu blízké lidovým masám: u Českého snu totiž jeho výše uvedené zklamání, které chce vidět i u ostatních diváků, pochází i z toho, že "chabý děj" nemá "dramatické a překvapivé rozuzlení"... Tedy skutečně Hollywood!!! Neukazuje však závěr Českého snu především to, že "jedna reklamní kampaň končí, další začíná" a že je to ve společnosti, jež tento "běh světa" pasivně přijímá i v jiných, závažnějších oblastech života, s "událostmi" stále těžší a těžší? Změní se plakáty - reklamní, filmové, volební... - a jede se dál... Také proto bychom na Český sen neměli rychle zapomenout. Jestli mají školy ještě odvahu chodit se svými žáky a studenty na školní filmová představení, doufám, že jim nabídnou právě projekci Klusákova a Remundova filmu (a také dokumentu "Hry prachu" Martina Marečka; není jistě náhodou, že výše zmíněný Jaromír Blažejovský v šosácké recenzi ve Filmu a době spolu s Českým snem napadá i tento významný dokumentární film...). Spolu se svými učiteli by studenti dostali jedinečnou látku k přemýšlení nejen v hodinách občanské a estetické výchovy! Estetické úvahy by se pak i na nižších vzdělávacích stupních měly ubírat výše, než se podařilo Janu Čulíkovi - ten prozradil podivný ideál krásy, když kritizuje Klusáka a Remundu i za jejich "neforemné, obtlouslé a nesportovní" vzezření...

Kritikou, s níž zde polemizuji, si Jan Čulík nepěkně naběhl mimo jiné právě také velmi nenáležitými osobními invektivami. Snad vrcholem jejich nehoráznosti je věta, že kdyby byl učitelem obou filmařů - studentů FAMU -, Český sen by jako jejich absolventský film nepřijal. Opět: není to oprávněné ani absolutně - vzhledem ke kvalitě filmu -, ani relativně : vzhledem k tomu, jaké absolventské filmy na FAMU vznikají (každý se o tom může přesvědčit například na každoroční přehlídce Famufest). Na "pedagogický" Čulíkův výpad lze odvětit jediné: je velmi dobře, že není učitelem FAMU, protože filmu moc nerozumí. Chápe dokumentární film velice omezeně - podle všeho vůči němu vznáší nároky, jako by se jednalo o televizní populárně-naučné pořady. Před jistou dobou mu to v reakci na jeho výtky adresované jednomu filmu kvůli "roztřesené kameře", jak Jan Čulík psal, dala v Britských listech jasně najevo Olga Sommerová (odkaz se mi v archivu Blistů bohužel nedaří najít, Sommerová není mezi autory; zadejte její jméno do vyhledávače, snad budete mít s otevřením článku více štěstí než nyní já). viz níže, pozn. red.

Nenáležité posudky kvality kamery si šéfredaktor Blistů neodpustil ani u Českého snu: kamera je tu prý nepříliš profesionální (co je to za měřítko?!), materiál je prý neostrý a nevhodný pro promítání na velkém plátně. I kdyby to byla pravda (kamera je ale velmi kvalitní a především funkční vzhledem k tvůrčímu záměru, nemluvě o - v dokumentu novátorském -- použití steadicam), byl by takový technický perfekcionismus kritiky namístě?! Jsme asi opět u fascinace Hollywoodem...

Závěrem musím použít výraz, kterému se jinak snažím vyhýbat, jelikož je tak často zneužíván všelijakými podivnými rétory, že se jím - hlavně v textech o umění - již vytvořilo celé inkoustové moře sentimentálního žvástu: pokora. Ano: Čulíkově kritice chybělo k tomu, aby alespoň neurážela, mnohé - a také ona.

Český sen skvěle pracuje mimo jiné i v tím, jak se v reakcích na něj představují filmoví recenzenti a kritici (jeho neobvyklost či radikálnost je mnohdy nutí k přiměřenému, jindy sotva vídanému odkrytí vlastního myšlenkového a hodnotového světa). Jako jedinečný důkaz doporučuji výše již dvakrát zmíněnou kritiku Jaromíra Blažejovského z druhého čísla Filmu a doby. Je kultivovanější než Čulíkova a je velmi pozoruhodná tím, jak zásadně (a s jakou rétorikou!) se snaží zastřít, odmocnit a hlavně diskvalifikovat kritický potenciál nejen Českého snu. Pro stávající i budoucí režiséry a vůbec všechny tvůrčí osobnosti doufám představuje jasnou výzvu...

P. S. Ještě si dovolím exkurz, který snad může být přínosný nejen přispěvatelům Britských listů. Velká část formulační nedbalosti Čulíkova textu (používá i pokleslý žargon: z tvůrců Českého snu prý "nevypadne jediná [...] myšlenka"...) asi pochází z toho, že Jan Čulík do Blistů píše příliš rychle a příliš mnoho. Jistě to není jen jeho problém. Když jsem se s ním a Štěpánem Kotrbou e-mailem domlouval na své akreditaci na letošní MFF Karlovy Vary za Britské listy, překvapil mě především Štěpán Kotrba svými přemrštěnými požadavky na počet textů, které mám z dějiště festivalu posílat: mělo jít tuším o dva články a rozhovor denně. Každý, kdo publikuje a dává si na tom záležet, se v lepším případě jen shovívavě usměje. Oba pánové - vlastně především Jan Čulík - tehdy nakonec byli velkorysí. Ani na sebe by však šéfredaktor Britských listů zjevně neměl být tak přísný ( podle datace pojednaného článku odhaduji, že jej Jan Čulík napsal v rychlosti hned na festivalu v Karlových Varech, kde se Český sen hrál právě 7. července od 14. hodin ...). Blisty se sice označují za deník, na texty však nemilosrdně nečekají žádné rotačky a pozdější odevzdání textu je jistě lepší než takové faux pas... Nebo ne? Kdyby se to Britským listům stávalo jen velmi zřídka, asi bych tento článek - byť po velkém přemáhání - nenapsal. Takto jim přeji více kritických přispěvatelů, kterým nečiní problém měřit klidně mnohem víckrát než jen dvakrát...

Polemika s Olgou Sommerovou a další články o Academia Filmu Olomouc 2001