Už jen to, že se v této charakteristice Jakuba Patočky shodnu s člověkem, jehož světonázor je diametrálně odlišný od mého, o něčem svědčí. Slačálkova slova ale především věcně "sedí". Patočka při redigování Literárek skutečně používá metody, které lze s jistou nadsázkou označit za fašistoidní -- například maření veřejné diskuse a totální cenzuru jakýchkoli názorů, které nekonvenují s jím prosazovanou tuhou stranicko-ideologickou linií. Za tuto šéfredaktorskou nehoráznost ho v minulosti kritizovali například Pavel Kohout či Pavel Dostál.

S Reflexem jsem zhruba před rokem z osobních důvodů ukončil spolupráci. Nadále do něj ale píší dva autoři, kteří Patočkovy nazelenalé Literárky v minulosti kritizovali: Jiří Rulf a Vladimír Novotný. Ani jeden z nich se, pokud vím, nezajímá o problematiku životního prostředí, o které jsem do Reflexu psával já.

Není proto příliš jasné, v čem jsem je měl "infikovat" -- nehledě na to, že jde o natolik konzistentní osobnosti, že bych jim asi jen těžko něco "našeptal".

Rulf a Novotný se věnují literatuře. Patočkovi proto oprávněně vyčítali zneužívání dotace ministerstva kultury, určené právě na podporu literatury. Stejně se ostatně na podzim 2003 vyjádřil Svaz českých knihkupců a nakladatelů Že bych snad infikoval i jeho členy?

"Infekce Brezinou" tedy existuje jen v Patočkově hlavě. Šéfredaktor Literárek je přímo posedlý touhou po pomstě od chvíle, kdy jsem podrobně popsal (a svědectvími většiny účastníků doložil) nechutné okolnosti, za kterých se zmocnil vedení listu (podrobnosti a ZDE.

Stručně řečeno šlo o to, že Ludvík Vaculík v červnu 1999 zmanipuloval konkurz pořádaný Společností pro Literární noviny, ve kterém zvítězila Lenka Jungmannová. Člověk, který sám sebe neskromně označuje za následovníka Karla Havlíčka Borovského, Ferdinanda Peroutky a Karla Čapka, se tak stal šéfredaktorem Literárek jen díky špinavému triku.

Patočkův výrok, že by se Literárky mohly stát "nepříjemnou konkurencí Reflexu", je bizarním velikášstvím, Svědčí buď o absolutním nepochopení odlišnosti žánrového zaměření a cílové skupiny obou titulů, nebo o autorově odtržení od reality. Toto odtržení ostatně naznačují už paranoidní slovník, který Patočka s oblibou používá (MFD jako "Junge fronte Heute", Lidovky jako "Klaus Zeitung", vnitrostranická opozice v SZ jako "aliance zhrublých, duchovně spotřebovaných autorit", které "vedou ostouzecí kampaň").

Každý, kdo vstoupí do mediálního a politického diskursu, by měl být vnitřně srozuměn s tím, že může být kritizován. Když dobrovolně nesete svou kůži na trh, kritika prostě patří k věci. Patočkova představa, že je proti němu osobně nebo proti Literárkám vedeno jakési široce založené spiknutí, je proto nepochopením základních zákonitostí fungování veřejného prostoru. K úvahám, nakolik jsou některé mírně řečeno paranoidní vize projevem osobnostní struktury svého nositele, se jako laik v oboru psychologie necítím oprávněn.