Přitom sociální práva -- právo na práci, spravedlivou odměnu, zdravotní péči, důstojné bydlení - jsou nedílnou součástí oné humanity, kterou jsme kodifikovali jako Všeobecnou deklaraci o lidských právech. To bylo před půl stoletím. Ocitli jsme se ale uprostřed globalizující se společnosti vysokého životního standardu, která prochází krizí ústavních principů, morálních, kulturních a náboženských hodnot, krizí veškerého systému veřejné správy a tím pádem i definice veřejného prostoru a na to navazujících veřejných služeb. Ona "agora", onen "zoon politikon" se díky ekonomické, a tím pádem i politické síle nevolených nadnárodních koncernů rozplývá v přísně stratifikovaný, segmentovaný trh spotřebních zájmů. Určitá část pravicové teorie a politické praxe se snaží o přeměnu občana ve spotřebitele politického produktu. Změnu člověka, aktivně se spoluúčastnícího na přeměně svého okolí v pasivního konzumenta. Změnu člověka myslícího v člověka volícího jednou za čtyři roky mezi jedním zlem a druhým zlem. Pokud si máte vybrat mezi CocaColou a PepsiColou, není to výběr. Není to demokracie.

Nyní odcituji úryvek z prohlášení vlády České republiky. Vlády, jejíž nejsilnější politickou silou je Česká strana sociálně demokratická. Strana, která má v názvu slovo sociální a slovo demokratická. Strana, která sama sebe řadí k levici. Ale je levicí? Je většinově liberalizující se levice ještě levicí?

Vláda zabezpečí, aby se ČR aktivně podílela na realizaci Lisabonské strategie, jejímž cílem je vytvořit v tomto desetiletí z Evropské unie nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa.

Tomuto cíli nelze nic vytknout. Ale pokračujme.

Sociální soudržnost společnosti chce vláda posilovat aktivní sociální a rodinnou politikou, vytvářením podmínek pro rovné příležitosti žen a mužů, celoživotním vzděláváním, péčí o zdraví, podporou kultury, vědy a výzkumu.

Tomuto cíli také nelze nic vytknout, kdyby vláda konstatovala, že ono školsví a ona kultura, kterou chce podporovat, je a má zůstat veřejným statkem. Privátní školství a privátní kultura se podporují samy -- a přispívají k vytváření nerovnosti a rozevírání sociálních nůžek. Dobročinnost by neměla být páteří sociální politiky, ale jejím nadstandardem.

Vláda připraví Státní strategii vysokorychlostního přístupu k internetu s cílem dosáhnout pro cca 80% obyvatelstva ekonomicky i technicky dostupné připojení...

V celém dokumentu se nic nepraví o tom, co věcně znamená garance postavení médií veřejné služby. V reálu to ovšem znamená snížení podílu veřejné služby z 50 procent na 15 procent v nových digitálních multiplexech. Nic se v dokumentu nepraví o tom, co to veřejná služba je. Nic se nepraví o tom, že by vláda měla garantovat i další veřejné statky jako veřejné. Že by měla respektovat veřejný prostor jako předpoklad rozvoje občanské společnosti, jejímiž spolutvůrci jste i vy zde v sále. Že by měla hájit a rozvíjet demokracii ve veřejném prostoru. Tato vláda v tomto případě nehájí občana. Tato vláda hájí podnikatele -- a v tomto případě i PROTI občanům.

Rozvíjí se i diskuse o sloučení Českého rozhlasu a televize do jedné veřejnoprávní instituce, která by měla být efektivnější. Myslíte, že se tak zamezí plýtvání?

To byla otázka, kterou jsem dostal od redaktora jednoho konzervativního levicového deníku proto, že jsem inicioval myšlenku o sloučení veřejného prostoru médií do jedné instituce, jejíž fixní náklady by se tímto zmenšily a efektivita práce s multimediálními informacemi by se zvýšila.

Pojďme se zamyslet nad tím, co by to znamenalo. Podle mne je to jediný způsob, jak zajistit konkurenceschopnost veřejné služby i ve světě, který je spouutvářen nadnárodní kulturou nadnárodních privátních mediálních společností. Divoká neregulovaná globalizace hrozí i v mediálním prostoru. A hrozí o to více, že mediální konzum kulturních statků se stává potřebou milionů lidí. Stále více občanů se stává závislých nikoliv na spoluprožívání světa okolo nich, ale na sdílení konzervovaných myšlenek a konzervovaných pocitů, přenášených digitálně z jednoho místa Zeměkoule na druhý. Kultura se globalizuje a naše myšlení se globalizuje. Stejně jako revoluce v některé zemi jižní Ameriky je inspirativní pro revolucionáře na druhém konci Zeměkoule, i terorismus v Čečensku inspiruje, přenesen médii na jiný kontinent, deprivanty v úplně jiné zemi, s úplně jinou kulturou.

Myšlenky sdílené v jeden okamžik milióny lidí jsou dnes určující pro politiku vlád, pro chování vládců i ovládaných. Internet se stal nejrozsáhlejším, vpravdě globálním prostorem pro sdílení myšlenek. Stal se tím nejdemokratičtějším prostorem, který ovšem zároveň odhalil meze a rizika demokracie. Zneužití demokracie k potlačení demokracie je fenomén, který už známe z historie. Gotwaldova definice parlamentu a role KSČ v něm je varující. Dnes ale nehrozí totalita rudá, ale totalita modrá. Totalita manažerů nadnárodních producentů informací, nadnárodních producentů globální kultury.

Připadá vám to normální a správné?

Už nyní se lídři technologií v takzvaných "vyspělých" zemích snaží omezit internetovou svobodu a omezit nekontrolovanou globální výměnu myšlenek. Prozatím neúspěšně. Ale jejich šance není malá.

Spolu s tvorbou globálních zákonů bude boj o veřejný prostor tím největším zápasem, jaký bude nutno vybojovat v 21. století.

Úloha veřejného prostoru jako agory demokracie, úloha médií veřejného prostoru a veřejné služby v nich je nezastupitelná. Úloha pokrokových politických sil a občanské společnosti na udržení a rozvoji tohoto globálního fóra získávání informací a sdílení ideálů i kulturních statků je také nezastupitelná.

Je to cesta k přežití demokracie. Musí se to týkat ne izolovaných institucí -- rozhlasu či televize, ale spojenectví všech médií. Konglomerátu multimediálních producentů oné veřejné služby, kteří dokáží všestranně zabezpečit tuto službu za podmínek veřejné kontroly a sdílení ideálu služby veřejnosti. Veřejnou službou je i tisková kancelář, veřejnou službou by mělo být vydavatelství a nakladatelství multimediálních titulů i "papírových" produktů a další servisní instituce včetně vlastníka vysílačů či tiskárny. Musíme dát veřejné službě příležitost k definování služby, k programové investiční síle v objemu výrazně převyšující tu současnou, k naplnění různorodých potřeb různorodě orientovaných občanů, k udržení kulturních hodnot a k jejich promyšlenému šíření prostřednictvím zajímavého programu. Média veřejné služby musí pomáhat nalézat společně sdílené hodnoty společnosti. Musí je umět spoluvytvářet.

Provozní náklady instituce veřejné služby se pohybují v minimální výši 300 milionů. Když by se ČRo podařilo vybrat ročně poplatky od půl milionu koncesionářů - to je skeptický odhad, kolik domácností neplatí a optimisticky nerealistický odhad stoprocentní platební morálky - dostal by se na příjem ve výši 220 milionů. Praxe je horší. Doposud uvažovaných 8 Kč navýšení koncesionářských poplatků by přineslo celkový příjem ČRo 280 milionů ročně. To je ale stále pouze minimum, za kterého je instituce veřejné služby schopna přežít, nikoliv se rozvíjet v době převratných technologických a sociálních změn.

Šíření signálu stojí Český rozhlas 320 milionů korun, vyplácených z veřejnoprávní domény do soukromých rukou. Soukromých dle rozhodnutí vlády. Nedávno byl nucen ČRo vypnout jednu středovlnnou síť z důvodu úspor. Ušetřil tak nevratně 53 milionů.

Dlouhá vlna je na řadě nyní. "Uspoří" se nevratně 23 milionů. Za jakou cenu? Za cenu odevzdání kmitočtů těm, od kterých je Československo získalo jako válečnou kořist po 2. světové válce. Český parlament se tak stará o revizi poválečného uspořádání ještě 59 let po kapitulaci režimu Adolfa Hitlera. V neprospěch vítězů, mezi které se zařadilo i Československo.

Připadá vám to normální a správné?

Jistě by rozhlas nedělal drastické a nevratné kroky, kdyby měl dostatek prostředků na to, co mu ukládá zákon a co od něj nejen vy, ale i další občané očekáváte -- plnění veřejné služby. Zákonem mu uložil parlament řadu povinností, ale nezajistil mu prostředky na jejich plnění. Český rozhlas přesto hospodaří s vyrovnaným rozpočtem. Český rozhlas přesto nechce chodit po žebrotě, nechce ani oklešťovat veřejnou službu. S ekonomickou realitou se ale musí nějak vyrovnat.

Československo získalo po druhé světové válce významné postavení v rozhlase na dlouhých vlnách. Dnes je mimo jiné i díky Českému rozhlasu sídlem mezinárodní instituce pro koordinaci kmitočtů.

Vstupujeme do Evropské unie. Vypnutím jediného vysílače na dlouhých vlnách se zbavujeme možnosti distribuovat části programu Českého rozhlasu do jiných zemí Evropy. Kuriózní je, že se nám to "daří" přesně v období, kdy do Evropy vstupujeme. Vzdáváme se nehmotného bohatství, které naši předci svojí rozumnou činností i válečným úsilím a oběťmi získali. Od příštích generací se proto nejspíše dočkáme nelichotivých přívlastků.

Připadá vám to normální a správné?

Je pravděpodobné, že se námi uvolněného kmitočtu zmocní jiní provozovatelé rozhlasu v regionu Evropy, protože prakticky všechny ostatní kmitočtové příděly jsou obsazeny. Budeme-li takto postupovat, brzy se zpronevěříme posluchačům, neboť omezování služeb je v rozporu se zadáním, které Český rozhlas má, i s povinnostmi, které mu ukládá zákon.

Připadá vám to normální a správné?

Za toto vše jsou či budou spoluodpovědné i dvě strany parlamentní levice -- ČSSD a KSČM, svými ambivalentními postoji při parlamentním hlasování.

Pokud má být na území České republiky do několika let dvanáct až dvacet digitálních televizních programů, znamená to, že nesmí zůstat pouze dva programy veřejné služby, ale musí jich být pět či šest. Pokud má být padesát či sto rádií, znamená to, že minimálně dvacet až čtyřicet by mělo být veřejnoprávních. Pokud distribuce informací rezignuje na analogové technologie (a to vzhledem k celoevropské digitalizaci musí), musí se veřejná služba od samého počátku podílet na vytváření nového digitálního mediálního prostoru. Což se doposud neděje. Její prostor se nesmí zmenšit a v tom je odpovědnost politiků, těch levicových zvláště.

Levicové strany -- a zde mám na mysli jak komunistickou stranu, tak sociální demokracii, rezignovaly na svou roli lídrů pokroku a ve jménu operativních cílů na zlepšení stávající nekvality práce zpravodajství a publicistiky médií veřejné služby se rozhodly vylít -- obrazně řečeno -- s vaničkou i dítě. Vyhladovět média veřejné služby. Rozprášit je.

Naivně romanticky doufají, že se s majiteli nadnárodních mediálních koncernů dohodnou na udržení "vyváženosti" i posílení postavení svých stran a pozice svých funkcionářů. Na vém vlivu na komerční média... Takovéto zmatení cílů taktických a strategických je v každé válce, a tím více v klíčové válce, osudné a vede k porážce.

Komerční média nikdy nebudou mít stejné cíle jako demokraticky zvolení zástupci občanů. Kapitalisté nebudou mít nikdy stejné cíle jako politici levice. Cílem komerčních producentů není občanská společnost ale společnost konzumentů. Veřejná služba, veřejný prosto by měl být ale cílem občanů. Lidé by měli přispívat na média veřejné služby jako na celek - nikoliv na jednotlivé nosiče, ale platili by za samotný obsah - komplex veřejné služby.

Tento komplex veřejné služby se musí naučit produkovat atraktivní program, který nebude kopírováním komerčního. Který bude rozvíjet, uchovávat a šířit českou kulturu a český jazyk v internacionalizující se a přitom multikulturní společnosti Evropy. Základní levicovou tezí byl vždy internacionální charakter námezdní práce a internacionalismus zájmů lidí práce. Internacionalismus sociálních práv a usilování o jejich udržení. To se jakoby vytrácí -- a to je špatně. Musíme vytvářet mediální kulturu, která bude českým příspěvkem Evropě a ukáže bohatost české společnosti a jejích tradic. Média veřejné služby nemohou zůstat stranou technologického, ani společenského vývoje. Musí mít dostatečné množství peněz i vlivu na to, aby dokázala uchovat a vytvářet atraktivní a hodnotnou živou kulturu. Nejen exploatovat archiv. Tento jiný svět je a měl by být možný. A v tom je a musí být politika médií veřejné služby, médií veřejného prostoru, i politiků veřejné služby...

Evropská unie je průsečíkem zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců, zájmu společnosti konzumentů a společnosti občanů. Není úkolem médií, aby vytvářela názory. To už jsme zažili a to je to, co oddělilo jednoznačně minulost od současnosti. Úkolem médií veřejné služby je jim dát informace pro samostatné vytváření názorů... Případně názory spoluvytvářet. Vytvářet kulturní a sociální kohezi -- soudržnost -- společnosti. To jsou úkoly, které komerční média nikdy plnit nebudou.

Změny mediální legislativy by měly určit odpovědnost státu za financování úkolů, které média veřejné služby plní či by plnit měla ze zákona -- jedná se o správu a digitalizaci archivů, jedná se o vysílání do zahraničí, podporu časopisecké, knižní a multimediální prezentace České republiky, jedná se o daleko výraznější podporu menšinám a jejich kultuře, vzdělávacím aktivitám a nekomerční tvorbě pro děti. S jednoznačným zadáním, s jednoznačnou odpovědností, sankcemi i cenou plnění. Financování vlastní veřejné služby pak oprostit od reklamy, od každoročního žebrání a handlování. Na kapitalistickém hřišti privátních zájmů reklamy a tvorby zisku se kvalitní, ne-kapitalistická, ne-zisková veřejná služba dá jen stěží realizovat. Veřejná služba zítřka je dnes definovatelná jako "veřejnosti dostupné a nezpoplatněné možnosti příjmu všeobecně šířených informačních produktů institucí veřejné mediální služby". A to by měla být definice zákona.

Neúprosná obchodní logika dala kdysi vzniknout impériu značky výrobce obuvi Baťa, rozkvětu zlínského regionu a celého zaostalého Valašska. Tehdy ovšem podnikatelé budovali impéria, stávali se osobnostmi nikoliv na základě co nejmenšího, "zoptimalizovaného" daňového přiznání, ale na základě vzdělání, kvalifikace, rozvoje a následně bohatství svých zaměstnanců a tím bohatství a rozkvětu celého regionu. Dnes stejná logika a moudrost státu může pomoci zlevnit a tím i zachovat mediální veřejnou službu. Budoucnost bez co možná nejvíce uzavřeného koloběhu peněz bude jen průtokovým ohřívačem na zisk privátního sektoru. Veřejná služba by byla v tomto "kapitalistickém" provozu pouze žebrákem. O což někomu jde. Trvale udržitelný rozvoj veřejné služby ale vyžaduje jednorázové investiční prostředky do budoucnosti, která klepe na dveře. Vyžaduje nejen frekvence, ale i technické prostředky pro šíření informací. Vyžaduje stožáry a domečky pod nimi, plné elektroniky. Vyžaduje výkoná datová úložiště pro multimediální archivy. Vyžaduje rozsáhlé telekomunikační zázemí.

A to vše musí zůstat ve veřejném zájmu v rukou institucí veřejné služby a nebo, pokud to tam dnes není, se to musí do veřejné domény dostat. Pokud ovšem nechce někdo zprivatizovat nejen Český rozhlas či Českou televizi, ale celý stát...

Připadá vám to normální a správné?

Do budoucna se v celé Evropě zcela jistě posílí tvorba obsahu s parametry veřejené služby. V každé zemi jinak, neboť například britské cíle i podmínky - s angličtinou jako jazykem "ligua franca" 21. století - budou určitě jiné, než české. Českým handicapem je jazyková a kulturní izolovanost, která se bude měnit jen velmi, velmi pozvolna... Mění se ale rychle obsah i metody vzdělávání. Musí proto vzniknout třeba i vzdělávací televizní kanál či multimediální vzdělávací produkce, doplňující a rozšiřující osnovy základního i středního školství. I to je přeci veřejnou službou. I to bude a musí být předmětem zadání. Stejně jako regionální rozvoj - regionalismus a podpora kulturní diverzity je jedním z principů Evropské unie. Citlivou otázkou zůstává i otázka morálky a otázka násilí v médiích i v celém veřejném prostoru.

Občan má právo na informace a informace o krutosti teroristů i jejich cílech je také informace. Stejně jako fotografická informace o zvěrstvech nacistů byla také informace a nesloužila Hitlerovi ke cti. Stejně jako fotografická informace o zvěrstvech amerických vojáků ve Vietnamu, která nakonec pomohla ukončit americkou agresi v této zemi. Stejně tak zblízka fotografované a filmované "humanitární bombardování" Jugoslávie ukázalo pravou podobu "humanismu made in the USA". V době, kdy internet je prozatím dostupný po celém světě bez omezení, jsou jakékoliv pokusy o selektivní cenzuru jakýchkoliv informací odsouzeny k zániku. Je nutné si ale uvědomit, že média se stávají bojovým prostorem světové války budoucnosti -- informační války. A ta už začala. Rozeznat informaci od dezinformace či propagandy (selektivní informace) je pro laika složité, ne-li nemožné. Za těchto okolností je role médií veřejné služby i rolí etalonů objektivity. O jeden, nesmírně společensky odpovědný a složitý úkol navíc...

Současná válka o média veřejné služby je válkou o budoucí mediální trh, je součástí války o charakter světa. O podíl komerce v něm na nejbližších 24 let. Je to politická válka o veřejný prostor či jeho plíživou privatizaci. Je to boj o svobodu, je to boj o nezávislost i boj o zachování ne-tržních, kulturních hodnot.

S fenoménem monopolu etalonů pravdivosti a fenoménem pomíjivé neurčitosti mediálního světa -- možného "přepsání minulosti" na internetu či v médiích se musí vyrovnat každý uživatel internetu či médií sám. Hermetické vědy si svou knihovnu také povětšinou zachovaly, přestože katolická církev čaroděje upalovala a jejich díla pálila též. Protestsongy Karla Kryla se také zachovaly, i když jejich šíření komunisté před rokem 1989 bránili nedemokratickými prostředky. Každý stát a každá společnost má právo přehodnotit svou informační politiku vůči veřejnosti. Směrem k demokracii nebo směrem k totalitě. Každý člověk má dnes ale také možnost duplikovat a uchovat každičkou stránku, kterou si na internetu či ve svém počítači prohlédne či každičký e-mail, který někomu pošle. Každý obrázek či každý film. CD-RW disk stojí deset či dvacet korun a vejde se na něj celý Ottův slovník naučný i s obrázky. Zařízení na duplikování těchto disků stojí dnes pod 1000 korun a je všeobecně dostupné. Jeho výkon je více než sto rozmnožených disků za den.

V tom je obrovská síla demokratizace šíření informací, v tom je síla veřejného mediálního prostoru. A to je také fenomén, který snad změní společnost jednadvacátého století a vytvoří z ní společnost informací, společnost znalostí -- knowledge society. Bez jediného výstřelu z Aurory.

Všichni se ocitáme v některém okamžiku v pozici menšiny. Všechny komunity jsou menšinami. I všechny politické strany. Buďme si toho vědomi.

Bez médií veřejné služby nebude hrdého veřejného prostoru a hrdého občana. Bez informačních kanálů spojujících občany v komunity a komunity ve společnost nebude společnost. Budou pouze globální konzumenti lokálních myšlenek i produktů lokálního trhu a nikoliv spolutvůrci těchto myšlenek a těchto produktů.

Bez veřejného prostoru budou pouze otroci a nikoliv občané.

A levice se v tomto boji za novou podobu světa buď stane zapšklým rukojmím triumfující pravice, nebo si zavčas uvědomí, že soupeření o podobu, charakter a sílu veřejného prostoru, veřejných služeb a veřejných statků je jejím bojem. Je bojem za charakter budoucího světa. Je bojem za jiný svět, který může a měl by být možný. Bez ohledu na to, jestli mě, či vám dnes někdo šlápl na kuří oko. Je bojem za jiný svět, který JE možný.

Štěpán Kotrba 14:44 | MP3 20kbs | 11kHz | 2,16 MB
64kbs | 44kHz | 6,19 MB