Podle svědectví autorů filmu šel dne 23. prosince 2000 kameraman David Čálek "vrátit do kamerového oddělení České televize jakousi technickou pomůcku" a u vrátnice zaznamenal "nebývalý ruch". Začal tedy natáčet, a tak vznikl tento nejprve čtyřhodinový, a po dalším zkracování nyní téměř dvouhodinový film.

Toto je hlavní problém Čálkova a Špačkova dokumentu. Zcela propadl tomu, k čemu filmový a televizní žánr svádí nejčastěji. Soustřeďuje se totiž na prezentování emocionálních reakcí a povrchu jevů, aniž by se pokusil o analýzu kořenů a kritického zhodnocení faktů. Film Bezesné noci začíná odprostředka - začíná dokumentovat televizní rebelii, až když už byla v plném proudu.

Jenže pro porozumění vánoční televizní rebelie v roce 2000 je nezbytně nutné znát, co této rebelii předcházelo v předchozích týdnech, měsících a vlastně i letech. Kořeny pokusů zreformovat zpravodajství České televize sahají až do roku 1998, kdy byl na několik týdnů neúspěšně jmenován šéfem redakce zpravodajství ČT jiný outsider - také člověk ovlivněný britským prostředím, novinář Ivan Kytka. Jeho odstranění z České televize bylo první zkouškou na rebelii o Vánocích roku 2000, která byla už asi čtvrtou nebo pátou reprízou. Proces odstraňování lidí, kteří se v České televizi tamějšímu osazenstvu zdáli "nevhodní", byl během let dobře vyzkoušen. Koneckonců, neskončil ani odstraněním Jiřího Hodače - po něm se televizní revolucionáři úspěšně zbavili i dalšího ředitele ČT, Jiřího Balvína, jehož jmenování si původně přáli, avšak který se jim znelíbil, protože je "přestal poslouchat".

Ať si o Balvínově svědectví, knize nazvané Nepohodlný muž, která je jistě značně sebestředná, myslíme cokoliv (recenze a ukázka ZDE), docela symptomatické myslím je, že za "odhalení" toho, jak to za Balvína uvnitř České televize vypadalo, dostal po svržení tento bývalý ředitel od některých českotelevizních revolucionářů do huby kdesi na záchodě...

Špačkův a Čálkův film se těmito hlubinnými procesy nezabývá. Autoři prostě nastrčili kameru prvoplánovým, veřejně viditelným jevům a u nich také zůstali. Doufejme, že i to je do určité míry užitečný úkon. Vzhledem k tomu však, že pro svůj film nemají autoři faktografické uchopení, zůstává tak trochu na vodě. Bez věcné analýzy kořenů se o televizní rebeli vlastně ani diskutovat nedá. Všechno ostatní jsou jen impresionistické spekulace. Bezesné noci je relativisticky "postmoderní" dílo, které nám neumožnilo zjistit, co jsou fakta a z čeho vycházejí jevy a chování, které tvůrci zaznamenali.

Jsem přesvědčen, že autoři dokumentárních filmů a televizní publicistiky by měli v první řadě ze všech sil odporovat oné svůdnosti televizního žánru, který jim nabízí, aby zaznamenávali emoce a skutečnosti v jejich prvoplánovém projevu.

Charakteristickým "nedostatkem" tohoto dokumentárního filmu, výmluvně potvrzujícím to, o čem mluvím, je skutečnost, že hlavní "zloduch" celé této vánoční epizody , totiž krátkodobý generální ředitel ČT Jiří Hodač, v Bezesných nocích vůbec nevystupuje. Zahlédneme ho jen na několik vteřin v zpravodajském šotu České televize v rámci zprávy, informující o jeho rezignaci. Pokud rebelovala celá pražská českotelevizní "kulturní obec" proti tomuto "zloduchovi", neměli bychom se ve filmu dovědět něco o tom, co to bylo za člověka, jaká byla jeho motivace, proč se z Británie vrátil do Čech, proč ho z České televize několik měsíců předtím vyhodili už jednou, byla to skutečně "loutka ODS"? (Je to samozřejmě velmi nepravděpodobné, pokud nepřijmeme představu mezinárodního spiknutí, že totiž ODS má celosvětové kontakty a předem snad naverbovala Jiřího Hodače už v Británii, aby zažádal o funkci generálního ředitele ČT, a pak mu zajistila, ve snaze ČT ovládnout, že ho "zkorumpovaná" Rada České televize skutečně zvolí...?)

Tvůrci filmu se hájí tím, že Hodač na jejich opakované výzvy, aby ve filmu vystoupil, vůbec nereagoval. Zřejmě se rozhodl - možná zbytečně hystericky a emotivně - že je Česká republika ztracená kauza. Vzniká pak ovšem otázka - na kterou nemám odpověď - zda bylo přijatelné film bez jeho hlavního protagonisty vůbec dělat. Zůstává totiž ve vakuu.

Vzhledem k tomu, že jsem situaci kolem České televize systematicky sledoval už od doby před rokem 1998 a byl jsem podrobně seznámen s událostmi, které vedly ke jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT v prosinci 2000, vím velmi dobře, že o spiknutí ODS proti České televizi nešlo a že ODS Hodače původně nominovat na funkci generálního ředitele ČT vůbec nechtěla. Je pravda, co ve filmu tvrdí Jana Dědečková. V listopadu 2000 jsem byl náhodou přítomen vyjednávání některých členů tehdejší Rady ČT s Kateřinou Fričovou, kterou chtěla Jana Dědečková a někteří další členové Rady ČT prosadit do funkce generálního ředitele ČT. Ta však byla neprůchodná, a tak se na poslední chvíli Rada ČT shodla na Jiřím Hodačovi jako na kompromisním kandidátu.

Možná to nebylo zrovna nejrozumnější řešení, vzhledem k tomu, že Hodač byl dost nekomunikativní a už v létě 2000, kdy byl odstraněn z funkce ředitele zpravodajství České televize, ho redakce zpravodajství ČT pociťovala jako nesourodý, cizí prvek, který chtěl do ČT "vnášet jiné praktiky", "odmítal věci dělat tak, jak je děláme my". Spiknutí ODS to však v žádném případě nebylo, Klaus byl šokován, když se v prosinci 2000 dověděl, že má být ředitelem ČT "cizinec" Hodač. Je ovšem možné, že svorné vzbouření pracovníků ČT, ostře zaměřené proti ODS, nutně hodačovce popostrčilo k sympatizantům s ODS, vzhledem k tomu, že nikde jinde v ČR nemohli najít zastání. Nepopírám ani, že ODS jistě chtěla vyvíjet tlak na Českou televizi, avšak Hodač jejím nástrojem skutečně nebyl.

Spolu s Tomášem Pecinou a dalšími autory jsme se pokusili vývoj událostí, který vyvrcholil televizní rebelií, vylíčit co nejdokumentárněji v naší knížce V hlavních zprávách: Televize.

Nemusíte našim argumentům, vyloženým v této knize, samozřejmě věřit. Zdá se mi však, že je chybou Čálkova a Špačkova filmu, že se kořeny krize vůbec nezabývá. Nijak příčiny televizní rebelie neanalyzuje. Nepřináší žádná fakta. Byl bych vděčen, kdyby například oba autoři svým filmem přesvědčivě rozdrtili všechny argumenty, které o kořenech krize např. přinášíme my v naší televizní knížce, a třeba opravdu dokázali, že zaměstnanci ČT a pražská kulturní obec rebelovat museli, protože skutečně šlo o spiknutí ODS proti ČT.

Nic takového ve filmu nenajdeme. Jsou tam sice určité náznaky, jedna členka tehdejší Rady ČT argumentuje, že prý Hodač "kamsi zmizel" a pak se vrátil posílen. Režisér filmu se zmiňuje na internetu, že prý Hodačovi napsal jedno prohlášení Vladimír Železný (to nemusí znamenat nic) - důkaz nemá a celkově to nestačí.

Přesto je Čálkův a Špačkův film cenný. Ukazuje totiž obrovskou sílu autostylizace a autosugesce. Od samého začátku vystupují na shromážděních televizních vzbouřenců s dramatickými, emocionálními apely čelní představitelé české kulturní scény. Na veřejnosti bouří spisovatel Ivan Klíma, jako by měl pozitivně zjištěno, že skutečně šlo jmenováním outsidera, "cizince", Jiřího Hodače o ohrožení svobody projevu dosud jinak zcela hrdinné, samostatné a důrazné a vůči všem politikům ostře a otevřeně kritické České televize. (Je známá věc, že politikové oznamovali redaktorům na poslední chvíli, že nepřijdou do diskusního pořadu, jak domluveno, a těsně před vysíláním se pokoušeli novináře vydírat: "Přijdeme, pokud se nás nezeptáte na tu či onu otázku, nebo pod podmínkou, že ve studiu nebude ten či onen oponent." Tento jev byl tak silný, že za Ivana Kytky, v roce 1998, rozhodl jeho spolupracovník Andrew Stroehlein, že bude na internetových stránkách ČT zveřejňovat, který politik přislíbil přijít do studia a za jakých okolností a jak pozdě před vysíláním to nakonec odmítl. Především toto rozhodnutí vedlo k odstranění Stroehleina z České televize...:) Nebylo to zrovna známkou její odvahy vůči politikům...)

Silně burácí ve shromáždění vzbouřenců ve filmu Bezesné noci také permanentní revolucionář Jan Urban (zaměstnanec Českého rozhlasu, který z něho posléze musel odejít, protože se ukázalo, že vlastní lobbistickou firmu). Žádní z těchto aktivistů na žádném záběru ve filmu nepředložili žádné důkazy o údajném spiknutí ODS proti České televizi. Pro revolucionáře je ve filmu toto spiknutí věcí víry, je to daná skutečnost, o níž se nediskutuje, asi tak, jako bývala kdysi víra v komunismus anebo u některých lidí víra v Boha. Kdo nevěří, není "jedním z nás".

Čálkův a Špačkův film je záslužný proto, že podrobně dokumentuje tuto revolucionářskou autosugesci. Divákovi oči přecházejí. Vyvolává to otázku: Jak je možné, že se stoupenci revoluce kolem České televize začali chovat tak stádovitě a bez jediného důkazu podporovali tuto kauzu?

V době televizní rebelie jsme s kolegy v Britských listech argumentovali, že čelní televizní revolucionáři jsou prostě zkušenými manipulátory. Demagogicky a velmi kompetentně dokázali proměnit vnitřní pracovněprávní spor prostřednictvím zneužití veřejnoprávního média ve své věci v celostátní politickou kauzu. V Čálkově a Špačkově filmu poznáme některé lidi, kteří zjevně argumentují zcela účelově a moc dobře vědí, o co ve skutečnosti jde. Někteří z nich se zcela plánovitě snaží vytvořit dojem, že bude nutno "znovu opakovat" revoluci z roku 1989. Skutečně manipulují. Jsou to titíž lidé, kteří se v době 10. výročí pádu komunismu pokusili o trockistickou permanentní revoluci svým protivládním hnutím "Děkujeme, odejděte". (Mimochodem, hovoříte-li v současnosti s pracovníky České televize, soukromě vám mnozí potvrdí, že rebelie o Vánocích roku 2000 byla skutečně nehorázná trockistická protizákonná akce.) Na druhé straně však v Bezesných nocích vidíme i celou řadu naivních idealistů, kteří, zdá se, skutečně v té době věřili, že demonstracemi proti Hodačovi a Bobošíkové bojovali za svobodu slova...:)

Naskýtá se velmi zajímavá otázka, kterou ovšem Čálkův a Špačkův film neřeší, jen ji nepřímo nastoluje: Jak je možné, že i docela soudní lidé propadnou virtuální realitě a mediální manipulaci? Jak to, že jinak, zdá se, docela normální lidé, začali naivně a skálopevně věřit, že jmenováním Jiřího Hodače je opravdu ohrožena nezávislost České televize?

Myslím, že to bylo proto, že došlo k souhře celé řady neblahých faktorů a skutečností. Jedním z nejvýznamnějších z nich byl jistě přežívající nemyslivý kolektivismus a bratříčkování (kamarádšoft) v pražské, těsně provázané, kulturní sféře. Zdá se, že mnozí z těch, kteří podpořili vzbouřence v televizním velíně, tak učinili nikoliv proto, že by si bývali zjistili, jaká jsou skutečná fakta v této kontroverzi (ani si je zjistit nemohli, protože se česká média pohnutým vývojem kolem České televize v předchozích měsících a letech řádně nezabývala), ale proto, že televizní rebelii podpořili "moji kamarádi, a to jsou slušní lidé, těm já věřím, a tak je podpořím taky." Podstatnou roli jistě hrálo i to, že určitá část veřejnosti byla zhnusena tehdejší opoziční smlouvou a Unie svobody, tehdy ještě pořád silná, se snažila tohoto veřejného zhnusení nějakým způsobem využít ve svůj politický prospěch. Skutečně geniálním tahem televizních vzbouřenců bylo proměnit svůj interní pracovněprávní boj proti modernizaci České televize a pro zachování dosavadních jejích praktik a zavedeného statu quo v celonárodní politický protest. V jiné situaci by to nešlo. Politická situace byla takovému zneužití výjimečně příhodná.

Velmi důležité bylo i to, že je v českém prostředí tak oblíbeno spiklenecké teoretizování. "Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu," argumentují mnozí v České republice. Vzhledem k tomu, že se snad nikdo - kdo není blízký kamarád - nepovažuje v ČR za důvěryhodného, mnozí rádi věří, že podvodníci jsou všichni a jistě se účastní na nejrůznějších nekalých konspiracích - bez ohledu na to, že k tomu nemáme důkazy. Kdo na všeobecné spiknutí nevěří, ten se v ČR považuje za naivního. Jistě stačilo, aby někdo začal šířit obvinění, že ODS chce Hodačem "ovládnout" ČT, a mnozí to bez důkazů nadšeně přijali.

Významnou roli hrála jistě i xenofobie. Hodač "nebyl náš", byl to "cizinec", snažil se "narušovat naši práci". (Viz níže citovaný rozhovor.) Televizní rebelie se dala provést i proto, že česká veřejnost nezná mezinárodní standardy kvalitní televizní práce a kritika nekvalitní práce České televize jí musela být nesrozumitelná. Nikdo nevěděl, že Jana Dědečková, nejaktivnější členka tehdejší Rady České televize, se svou aktivitou vymkla kontrole pražské ODS a lidé jako Ivan Langer byli zděšeni, jakou "paseku" dělá tato "vesničanka" v pražském prostředí tím, že - navzdory přání strany - nekompromisně a nediplomaticky požaduje zlepšení kvality zpravodajství a publicistiky ČT. Velmi důležitou roli hrál kontrast města proti venkovu. Pražské kulturně intelektuálské kruhy byly uraženy, že si někdo z hor u Vrchlabí osobuje právo určovat, jak mají vysílat. Mně sdělila Jana Dědečková tehdy toto: "Pane Čulíku, vidím, jak jsou lidé ve vesnicích kolem Vrchlabí nezaměstnaní. Chci, aby se Česká televize razantně zabývala jejich problémy a nikoliv aby vysílala Katovnu". Součástí rebelie byla jistě i představa, že český intelektuál má právo vykecávat se bezbřehým způsobem v televizi, protože je přece tak inteligentní, a televizní koncesionáři ho musejí platit a poslouchat, protože přece "inteligence hraje v národě vůdčí roli". Představa, že i "inteligence" by se měla ze svých činů veřejnosti zodpovídat a že ne každý má mít právo vybavovat se bezobsažně v televizi před kamerou jen pro to, že tam má známé, byla jistě pro mnohé šokující. A tak se kulturní obec "sjednotila" na obranu "ohrožené ČT".

Nelze než znovu citovat udivený, ale inteligentní úsudek Stanislava Grosse z tajného jednání ČSSD v prvních lednových dnech roku 2001:

"V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví - a to ovládají média."

Gross měl, jak se zdá, pravdu, a z toho, co se naučil během českotelevizní rebelie o Vánocích roku 2000, také pak velmi efektivně vyvodil pro svou další politickou kariéru zásadní důsledky. Je přímá souvislost mezi výše citovaným jeho výrokem a jeho nynější billboardovou kampaní "Myslím to upřímně".

Čálkův a Špačkův film zaznamenává pouze lidské reakce během hlavních "revolučních" dní. Z tohoto hlediska dopadají televizní revolucionáři v Bezesných nocích zprvu hodně špatně. Chovají se agresivně, hystericky a sprostě. Jeden odpůrce revolucionářů a člen zpravodajského týmu Jany Bobošíkové si na jednom místě stěžuje, že dostává od revolucionářů výhrůžky, že bude zbit či oběšen. Pro revolucionáře jsou však takové výhrůžky legitimní. Proč? Je jich hodně, posílá je tedy většina a většina má přece pravdu. Když se na něčem shodne většina národa, daný názor to legitimizuje. Je tomu skutečně tak?Bezesné noci tedy nastolují znepokojivou otázku: Jestliže se pod dojmem souhry společenských a politických okolností stane veřejnost susceptibilní mediální manipulaci a velká část z ní usoudí, že určitá virtuální skutečnost je "pravda", stane se to skutečně pravdou?

Téže falešné představě propadá ve filmu Aidan White, generální tajemník Mezinárodní organizace novinářů, který do Prahy přijel ke konci krize a vystupuje tam jako rádoby autoritativní, avšak situace naprosto neznalý šašek. Výmluvnou a symbolickou je scéna, v níž Aidan White televizním revolucionářům i kontrarevolucionářům o čemsi anglicky káže a jedna z přítomných se ho začne velmi důrazně - česky - ptát na jakousi zásadní věc. White jí anglicky odpoví: "Omlouvám se, ale já nerozumím česky - umím ale italsky - můžeme mluvit třeba italsky" - a přejde do italštiny. Na vznesenou otázku nereaguje - nerozumí jí, jako nerozumí skoro ničemu. Nemohlo být výmluvnějším svědectvím, jak mimo mísu byl Aidan White. I on během letmé návštěvy ČR usoudil, že pravda se zjišťuje statisticky, a pravdu tedy musí mít většina...:)

Často vystupují v Bezesných nocích televizní revolucionáři vulgárně a agresivně. Toto zobrazení je možná vůči nim neférové. V krizových situacích, kdy jde do tuhého, kdy jde lidem o jejich vlastní zaměstnání, totiž vystupují odboráři na demonstracích ve všech zemích světa proti odpůrcům přesně s toutéž vulgárností a agresivitou. Na těchto postojích nebylo nic zvlášť výjimečného a neměly by být používány k diskreditaci revolucionářů. Takto se prostě chovají odboráři v úzkých skoro vždycky. Tento druh jejich chování byl jen potvrzením, že šlo o normální odborovou demonstraci, v níž jejím účastníkům šlo o zachování jejich vlastních zaměstnání, nikoliv o nějaký "boj za svobodu slova".

Špatně však ve filmu dopadá i druhá strana. Jana Bobošíková a její kolegové sice ve filmu vystupují snad ve všech situacích nesmírně korektně, přesto však ani oni nemají "pravdu" na své straně. Bobošíková udělala zásadní chybu, že se pokusila vysílat televizní zpravodajství bez zázemí a bez novinářů. Jistě, Rada ČT na ni tuto povinnost uvalila a Bobošíkova nemohla než se pokusit ji splnit. Jenže televizní zpravodajství se nedá vysílat bez novinářů. Amatérismem svého vysílání u lidí, kteří nevědí, jak dlouho trvá vytvořit normální televizní tým, svou legitimní věc vážně poškodila.

Někteří stoupenci Jany Bobošíkové podpořili hodačovské vedení ČT z principu. Snad nejvýznamnějším byl v tomto smyslu v Bezesných nocích dialog mezi Martinem Mejstříkem a Pavlem Chalupou, jehož přepis publikujeme níže. (Mimo jiné je z rozhovoru zjevné, že motivací revolucionářů byla především obava z propouštění nekompetentních zaměstnanců ČT, k němuž by za Hodače bezpochyby došlo.) Jiní členové jejího týmu ji však přišli podpořit ze zcela sobeckých příčin - doufali prostě, že se jim výjimečné situace podaří využít k tomu, aby udělali televizní kariéru. Nijak se svým sobeckým přístupem neodlišovali od osob, které celou rebelii vyvolaly a povstaly proti legálnímu jmenování nového ředitele České televize.

Čálkův a Špačkův film je natočen metodou "fly-on-the wall" documentary, nepoužívá komentář, nechává všechny osoby mluvit samy za sebe. Často proti sobě staví opačné názory znesvářených stran. Občas mám pocit, že má film trochu tendenci stranit televizním revolucionářům, například v případě, kdy pojednává o tom, zda měl Jiří Hodač uprostřed Vánoc právo vysílání České televize vypnout. Film hojně cituje zastánce televizních revolucionářů, včetně bývalého ředitele ČT Iva Mathé, kteří se rozhořčují nad "neslýchaností" vypnutí televize. Jako protinázor dostala v této části filmu prostor Jana Dědečková, ale je to jen jeden hlas proti několika.

Osobně si myslím, že měl generální ředitel ČT k vypnutí televize plné právo. Představme si situaci, kdy by se televizního vysílání zmocnili teroristé a začali - použijme pro názornost příklad hodně drastický - v živém vysílání před kamerou popravovat rukojmí. Hájil by i v takovém případě Ivo Mathé nutnost vysílat bez přerušení, stůj co stůj? Lze dost přesvědčivě argumentovat, že se o Vánocích roku 2000 vysílání České televize svého druhu teroristé skutečně zmocnili a proti vůli legálně jmenovaného ředitele začali televizní vysílání zneužívat ve vlastní věci. Argument, že tehdejší Rada ČT "byla jmenovaná špatně" a "my ji proto nebudeme respektovat" sotva obstojí. Když byla jmenovaná špatně, proč proti ní revolucionáři nedemonstrovali už dříve? A jestliže byli nespokojeni s jejím rozhodnutím, nikdo jim nebránil, aby vyjádřili svou nespokojenost stávkou či veřejnou demonstrací, či otištěním inzerátu v novinách, podobně, jak to učinili pracovníci britské BBC poté, co byl donucen po skandálu s Davidem Kellym britskou vládou odejít z funkce generální ředitel BBC Greg Dyke. Nepřijatelné však bylo právě ono zneužití televizního vysílání ve vlastní věci.

"Jde mi o charakterovou a sociologickou studii jednotlivých postav dějů, ale též například davu jako celku," napsal na stránkách k tomuto filmu režisér Radim Špaček. V tomto smyslu je film snad dost úspěšný - ukazuje emocionální postoje lidí, ale neprokousal se k jejich motivaci. Soudě podle tohoto filmu, nikdo tedy vlastně neví, proč k této absurdní rebelii došlo - film zkoumá pouze reakce protagonistů post factum, nedokáže však rozklíčovat, proč tak reagovali. Možná však, že je užitečné nastavit i zrcadlo lidem a ukázat, jak se chovají, i když nejsme schopni analyzovat jejich motivaci.

*)Pozn. red. Toto tvrzení je chybné. Četní Britové mají dvojí občanství, mimo jiné i šéfredaktor Britských listů.

Televizní rebelie 2000-2001 viděná objektivem Štěpána Kotrby pro Britské listy ARCHIVNÍ FOTOGALERIE BL