Je zcela nesmyslné mluvit "teoreticky" o tom, že člověka udržíme "při životě třeba sto let". Nejedná se přeci o udržení při životě, ale o to aby každý člověk který větší část svého života odevzdává svoji práci společnosti, měl zákonné právo dožít zbytek života ve slušných podmínkách, a ne v chudobě. Nerad to říkám, ale při předpokládané péči ODS a její snaze udržet pracující v pracovním procesu do šedesáti pěti let a déle, každý dobrovolně rád zemře.

Sám autor v jedné pasáži mluví o tom, že starší lidé jsou častěji nemocní, nemohou třeba ze zdravotních důvodů vykonávat fyzicky těžkou práci a tak se ptám, kdo vlastně tyto lidi zaměstná, když pro dnešní zaměstnavatele jsou padesátníci už příliš staří. Bude asi třeba zřídit specielní - samozřejmě státem placené - podniky, kde tito lidé buď vydrží, nebo ne (myslím do důchodu).

Už vůbec nechci myslet na onu "pomyslnou čáru", kterou nám zde autor ukazuje. Co bude s těmi, kteří se pod ni nevejdou, víme docela přesně, protože i to už ODS vymyslela. Ona to ve skutečnosti nevymyslela, ale jen opsala, a jaké to bude mít následky, víme.

Ti, co budou mít na dobrovolné pojištění, se pojistí, ti, co budou mít problémy s uživením sebe sama a svých dětí, se nepojistí a podle ODS si následky ponesou sami. Ale za socializmu měli zdravotní péči zdarma všichni, novorozenci počínaje, důchodci konče. A tuberkulózu a obrnu se podařilo zcela vymýtit. A právě s kapitalismem to má mnoho společného, protože maximální zisk z podnikání se naprosto neslučuje se solidaritou a s péčí o staré a nemocné lidi. A přesně proto se nějakým způsobem musí demontovat ne vědeckotechnická civilizace, ale kapitalizmus.

Co se týče bydlení, jsme na tom oproti Dánsku velmi dobře, protože máme díky EU spoustu nevyužité, nepotřebné, volné půdy, protože díky dovozům z okolních zemí, a politice vlád současných a minulých se nevyplatí cokoli pěstovat, takže můžeme zbořit sídliště, která postavili hnusní komunisté, a můžeme začít stavět rodinné domky. Problém je jen v tom, že prodavačka, doplňovač, anebo skladník z hypermarketu si na ten domek nikdy neušetří.

Otázku dojíždění za prací už dávno vyřešili komunisté, a to daleko levněji a ekologičtěji než dnes. V oněch, pro autora článku dávných, chce se mi říci dřevních dobách, existovala v každém větším městě továrna, ve které byli zaměstnáni ti, pro které nezbyla práce v jejich vesnici. Pokud tou vesnicí neprocházela železnice, byla tam docela určitě levná autobusová doprava, která je dopravila do zaměstnání a zpět.

Ohledně ekonomických nákladů a jejich snižování. Zkusím ukázat, že za to může především ekonomický systém. Principem je zvyšovat spotřebu za každou cenu, protože podniky potřebují odbyt, potřebují výrobu, jinak budou muset víc a víc propouštět, protože co se nesmí především snížit, je zisk. Je to tedy začarovaný kruh, čím víc nezaměstnaných, tím menší spotřeba a tím víc nezaměstnaných. Ale tohle jistě ví i autor zmíněného článku.

Dále je tu problém bydlení; mí rodiče skutečně ve 20. století bydleli společně ve dvou místnostech s mými prarodiči, moje matka za blahoslaveného kapitalismu první republiky, žila z takzvané žebračenky 2 Kč./den. Ona totiž nebyla práce! Já už na tom byl podstatně lépe.

V témže 20. století jsem získal byt 3+1(90 m2), za 30.000 Kč. Ta cena se při tehdejších platech a cenách ostatního zboží dala klidně platit a dokázali jsme si při tom nakoupit vybavení bytu. Ale tohle všechno pan Kechlibar pomíjí, a já nevím, jestli proto, že o tom nic neví, anebo úmyslně.

Komunismus byl podle současné ideologie totalita, ale vůbec poprvé v historii dal pracujícím trvalou práci za slušný plat, dal jim slušné bydlení, a v neposlední řadě jim dal určitou jistotu do budoucna, a tím také svým způsobem svobodu.

Mnozí se teď budou posmívat, a tvrdit, že té svobody teď máme daleko víc. Ale není to pravda. Jen někteří ji mají víc, a to na úkor těch druhých. Ale svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, a já nemám právo, jen proto, že mám víc peněz, omezovat svobodu toho druhého.

Ale vrátím se zpět k bydlení.Nebýt těch našich "králíkáren"- já v ní žiju rád, protože mi poskytuje všechno pohodlí, a nemusím sekat trávu a hrabat listí- mnoho lidí by i u nás žilo ve slumech.

Potraviny a stravování je taky jedna zvláštní kapitola. Zatím co za minulého režimu nebyl problém dát si nezdravý " tatarák", dnes už to udělat nemohu, protože hovězí je pro mě a pro moji peněženku poněkud drahé. A řekl bych, že pro šedesát až sedmdesát procent spoluobčanů je to stejné.

Co se týče exotického ovoce, řeknu, že raději budu před Vánocemi stát frontu na banány, než frontu před úřadem práce. A na závěr se vrátím na začátek. Myslím si, že oceňovat přínos lidí pro společnost jen hmotnými statky, je z dlouhodobého hlediska nejen neúnosné finančně, ale i psychologicky.

Nejde přeci jenom o peníze, ale i o pocit, že jsem dokázal něco co nikdo jiný, a už jen ten pocit je pro mě odměnou. Ale to je to co se dnes nenosí. Od mládí vštěpujeme našim potomkům, že jediná měřitelná hodnota jsou peníze, ale já tvrdím, že to není pravda.

K čemu je Billu Gatesovi osmdesát miliard. Občas něco dá chudým, aby ulevil svému svědomí, protože je určitě věřící, místo toho aby se postaral o práci pro ně, aby i oni mohli být svobodnými občany. Z těchto důvodů tvrdím, že kapitalismus je nutno nějakým způsobem demontovat!