|
Pod veřejností si ale musíme v liberální demokracii představit množinu zájmů, které jsou mnohdy v příkrém protikladu. Dám příklad, myslím že pro vás politicky velmi aktuální: konečný rozsudek české justice nad Karlem Hoffmannem, který se jedněm zdá směšně malý a druhým nelidský.
Médium veřejné služby nesmí mít v této věci názor a musí jak ve zpravodajství, tak v komentářích najít v celku vyvážený, plastický obraz minulosti i pohled současnosti. Musí umět poukázat na procesní chyby, lidskoprávní aspekty odsuzování osmdesátiletého starce i nezpochybnitelnou touhu po odplatě za okupaci a napomáhání okupantům, třebaže by byla dle právních předpisů desetkrát promlčena. Médium veřejné služby musí ukázat plasticky legitimní volání ponížených a poškozených po trestu pro viníky kolaborace, relativnost a slepotu spravedlnosti a nesmí zároveň podlehnout militantnímu pokušení bulvárním zdůrazněním touhy po pomstě. Morální vina zůstává jako skvrna na čele každého, kdo souhlasil a vědomě napomáhal okupantům své země. Ve jménu jakýchkoliv idejí. Zůstává na čele kolaborantů s nacistickým režimem a zůstává na čele těch, kteří dopustili 21. srpen 1968 a následnou normalizaci, která ve výsledku deformovala a diskreditovala samotnou myšlenku socialismu.
Je vina, která lze odpustit a je vina, která přetrvá -- třeba věky. I kdyby měla být civilním soudem nepotrestána.
Varovný byl nedávný tlak na pýchu veřejnoprávního žurnalismu, britskou BBC. Jak vnímáte určitou krizi veřejnoprávnosti vy?
BBC obstála a doufám, že obstojí i nadále. Postavila se Blairovi a svůj názor na lživost vládní argumentace a tím pádem neodůvodněnost britské spoluúčasti v agresivní válce vůči Iráku dokázala obhájit. Kéž by takto odvážně a přitom profesionálně reagovala i česká média...
Já vnímám na média veřejné služby tlak z různých stran. Některý je legitimní, jiný ne. Mně nečiní problém odolat oběma stranám a nemusím se ani proto izolovat od politiků, jak tak činí někteří lidé v Radě ČT. Nejsem úzkostný purista, ale pragmatický realista. Jakoukoliv veřejnou službu vidím jako pohyb ve veřejném -- tudíž politickém -- prostoru. A nečiní mi problém se v něm pohybovat a zachovávat si přitom stále své vlastní názory.
Podle expremiéra a designovaného eurokomisaře Vladimíra Špidly není v ČR teorie veřejnoprávnosti dosud rozpracována. Co podle vás na tomto poli dosud chybí?
Poradce bývalého premiéra, militantně zelený trockista Jakub Patočka, který ve sněmovně prosazoval zákaz všech komerčních médií... (smích)
Ale teď vážně. Ocitli jsme se uprostřed globalizující se společnosti, která prochází krizí ústavních principů, morálních, kulturních a náboženských hodnot, krizí veškerého systému veřejné správy a tím pádem i definice veřejného prostoru a na to navazujících veřejných služeb. Ona "agora", onen "zoon politikon" se díky ekonomické, a tím pádem i politické síle nevolených nadnárodních koncernů rozplývá v přísně stratifikovaný, segmentovaný trh spotřebních zájmů. Určitá část pravicové teorie a politické praxe se snaží o přeměnu občana ve spotřebitele politického produktu. Změnu člověka, aktivně se spoluúčastnícího na přeměně svého okolí v pasivního konzumenta. Změnu člověka myslícího v člověka volícího jednou za čtyři roky mezi jedním zlem a druhým zlem. Pokud si máte vybrat mezi CocaColou a PepsiColou, není to výběr. Není to demokracie.
To měl nejspíše na mysli bývalý předseda ČSSD, ale jeho politika k tomuto znejasnění rozdílů mezi levicí a pravicí zásadním způsobem přispěla. Bohužel. Evropská unie je průsečíkem zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců, zájmu společnosti konzumentů a společnosti občanů. Já přeji novému českému eurokomisaři, aby si dokázal vybrat správně -- a vybral si tu stranu, kterou bude jako socialista hájit.
Rozvíjí se i diskuse o sloučení Českého rozhlasu a televize do jedné veřejnoprávní instituce, která by měla být efektivnější. Myslíte, že se tak zamezí plýtvání?
Nejen to. Je to jediný způsob, jak zajistit konkurenceschopnost veřejné služby i ve světě, který je spouutvářen nadnárodní kulturou nadnárodních privátních mediálních společností. Pokud lze vybudouvat konglomerát multimediálních producentů oné veřejné služby, kteří dokáží všestranně zabezpečit tuto službu za podmínek nezvyšování platby občanů, musíme jim dát příležitost. Je to cesta k přežití. Nesmí to být ale pouze rozhlas a televize. Veřejnou službou je i ČTK, veřejnou službou by mělo být vydavatelství a nakladatelství multimediálních titulů i "papírových" produktů a další servisní instituce včetně vlastníka vysílačů či tiskárny. Musíme dát veřejné službě příležitost k definování služby, k programové investiční síle v objemu výrazně převyšující tu současnou, k naplnění různorodých potřeb různorodě orientovaných občanů, k udržení kulturních hodnot a k jejich promyšlenému šíření prostřednictvím zajímavého programu. Média veřejné služby musí pomáhat nalézat společně sdílené hodnoty společnosti. Musí je umět spoluvytvářet.
Jak?
Pokud má být do několika let dvanáct až dvacet digitálních televizních programů, znamená to, že nesmí zůstat pouze dva programy veřejné služby, ale musí jich být pět či šest. Pokud má být padesát či sto rádií, znamená to, že dvacet až čtyřicet by mělo být veřejnoprávních. Pokud distribuce informací rezignuje na analogové technologie (a to vzhledem k celoevropské digitalizaci musí), musí se veřejná služba od samého počátku podílet na vytváření nového digitálního mediálního prostoru. Což se doposud neděje. Její prostor se nesmí zmenšit a v tom je odpovědnost politiků, těch levicových zvláště.
Média veřejné služby se musí naučit produkovat atraktivní program, který nebude kopírováním komerčního. Který bude rozvíjet, uchovávat a šířit českou kulturu a český jazyk v internacionalizující se a přitom multikulturní společnosti Evropy. Základní levicovou tezí byl vždy internacionální charakter námezdní práce a internacionalismus zájmů lidí práce. Internacionalismus sociálních práv a usilování o jejich udržení. To se jakoby vytrácí -- a to je špatně. Musíme vytvářet mediální kulturu, která bude českým příspěvkem Evropě a ukáže bohatost české společnosti a jejích tradic. Média veřejné služby nemohou zůstat stranou technologického, ani společenského vývoje. Musí mít dostatečné množství peněz i vlivu na to, aby dokázala uchovat a vytvářet atraktivní a hodnotnou živou kulturu. Nejen exploatovat archiv. Tento jiný svět je a měl by být možný. A v tom je a musí být politika médií veřejné služby, médií veřejného prostoru.
Pojďme tedy k obsahu vysílání. Jak vlastně v Radě posuzujete jeho zákonem stanovenou vyváženost? Existuje nějaký prováděcí předpis?
Rada je kolektivní orgán, který svou proporcionalitou kopíruje proporcionalitu Parlamentu. Její rozhodnutí tak vyjadřují průsečík zájmů -- sice odborných, ale i politických. I když jsme jako radní nezávislí, každý z nás má své názory a ty prosazuje v rámci jednání i hlasování. Výsledek je názorem Rady. V Radě Českého rozhlasu se ale sešli vzácně tolerantní a kulturní lidé, takže bojová, zpolitizovaná hlasování jsem nezažil.
ODS v době tzv. televizní krize navrhovala přímé volby do Rady České televize a přímou volbu generálního ředitele. Vede podle vašich zkušeností tudy cesta k odstínění od politických tlaků?
Pravice má obecně převahu v silných osobnostech, levice v síle idejí. Pravice umí osobnosti tvořit jako produkty komerčně mediálního prostředí svými penězi, levice umí hájit zájmy širší části společnosti a vytvářet tak kohezi společnosti. Je pochopitelné, že pravice navrhuje přímé volby kamkoliv, neboť umí reklamou ovlivnit trh, a je pochopitelné, že jedině hlupák na levici by na podobnou změnu přistoupil. Znám ale bohužel takové krátkozraké hlupáky i mezi čelnými politiky levice...
Stát nebyl v době krize schopen poskytnout legálnímu managementu České televize účinnou podporu. Bylo to sice zajímavé nakročení k samosprávnému socialismu, ale vynutitelnost práva v ČR tím opět dostala, lidově řečeno, na frak. Co s tím?
Kdo je či kdo byl tehdy stát? Ta část politické scény, která se spojila s televizními pučisty a nechala se korumpovat, anebo druhá část, která korupci připustila a korupci napomáhala? Anebo třetí část, která čekala na zisk z případné privatizace a zničení veřejné služby jako největšího politického nebezpečí? Pouze tři lidé ve Sněmovně se tehdy nepodělali a nepodlehli tlaku. A ti tři rozhodli bitvu, která skončila ve čtyři hodiny ráno vítězstvím zdravého rozumu a zákona. Byla to nejklíčovější politická bitva, jaká se po "sametovém" převratu v Parlamentu odehrála. Rozhodli o ní tři lidé.
Veřejnoprávní rozhlas se tehdy nepřipojil. Víte proč?
Ano, protože jeho generální ředitel měl zdravý rozum, dobré informace a znal politicko-mocenské pozadí televizního "boje za demokracii". Znal i své podřízené. Protože Rozhlas má tradici veřejné služby daleko delší. Protože redaktoři nebyli hlupáci a ti, kteří se k rebelii připojit chtěli, nedostali možnost okupovat vysílání a porušit zákon.
Český rozhlas má ze zákona poskytovat objektivní a vyvážené informace, přesto v každodenních přehledech tisku jediný celostátní deník v ryze českém vlastnictví -- Haló noviny, stále chybí. Jak je to možné?
Protože tento deník není doposud nezávislým levicovým deníkem, kterým by mohl a měl být, ale je mediálním nástrojem pracujícím propagandisticky ve prospěch jedné části jednoho politického subjektu -- jedné části stávajícího vedení KSČM.
Protože směšuje žánry -- zpravodajství a ostře názorovou publicistiku do jednoho příspěvku, což je v rozporu s Kodexem ČRo.
Protože není kvalitním deníkem, ale stranickou reflexí informací agentur a jiných médií.
Tím vším ale nechci říci, že by komunistická strana neměla mít stejný prostor, jako jiné parlamentní politické subjekty a její názory a názory jejich představitelů a voličů by měly být ignorovány. To ne. Je legitimní politickou silou státu a i její voliči -- také občané mají legitimní právo na vyváženost zpravodajství a publicistiky.
Námitka, že HaNo nejsou dostatečně kvalitní, aby byly zařazeny do přehledu je podle vás oprávněná? V jedné výroční zprávě o činnosti ČRo se dokonce tvrdí, že jsou »bulvární«. Nemělo by se to nechat spíše na posouzení čtenářů než kolegů?
Rada nemá kolegy a pravidla platí pro každého.
Já osobně v Radě kritizuji politickou nevyváženost zpravodajství i publicistiky některých stanic. Nevidím jediný důvod, proč by měly být kvalitní mediální výstupy Haló novin ignorovány. Nikdo ale nemůže nutit média veřejné služby, aby vysílala politickou propagandu. To prostě dělat nebudou. Až se naučí šéfredaktorka Haló novin řídit list podle kvalit žurnalistických, a ne podle kritéria "co či kdo »nám« škodí", stanou se Haló noviny respektovaným levicovým listem a nikdo nebude mít problém z nich citovat. Ani já ne. Prozatím většinou nemám co. Komunističtí představitelé sami hledají i jiné cesty k oslovení veřejnosti a to je smutná vizitka Haló novin.
Rada ČRo zkonstatovala ve své Zprávě politickou nevyváženost vysílání dvou stanic -- ČRo 1 a ČRo 6. Analýzu třetí stanice, o které se domnívám, že rezignovala na své úkoly jako média veřejné služby, dělám nyní.
Která stanice to je?
Český rozhlas 7, Radio Praha. Ta stanice, která vysílá do zahraničí. Která má mimo jiné pravdivě, nezkresleně a vyváženě informovat o České republice a také má reprezentovat Českou republiku v zahraničí. Její vedení tyto úkoly -- podle mého názoru -- nedokáže promítnout do vysílání. A ministerstvo zahraničí si s komunikací s touto stanicí zjevně neví rady.
Jaké změny v mediální legislativě, které by nás přiblížily ke skutečné informační demokracii a svobodnému, nemanipulovanému vytváření názorů spoluobčanů, by jste navrhoval?
Spoluobčané si vytvářejí své názory naštěstí sami. Není úkolem médií, aby jim vytvářela názory. To už jsme zažili a to je to, co oddělilo jednoznačně minulost od současnosti. Úkolem médií veřejné služby je jim dát informace pro samostatné vytváření názorů...
Změny mediální legislativy by měly určit odpovědnost státu za financování úkolů, které média veřejné služby plní či by plnit měla ze zákona -- jedná se o správu a digitalizaci archivů, jedná se o vysílání do zahraničí, podporu časopisecké, knižní a multimediální prezentace České republiky, jedná se o daleko výraznější podporu menšinám a jejich kultuře, vzdělávacím aktivitám a nekomerční tvorbě pro děti. S jednoznačným zadáním, s jednoznačnou odpovědností, sankcemi i cenou plnění. Financování vlastní veřejné služby pak oprostit od reklamy, od každoročního žebrání a handlování -- inflační valorizací koncesionářských poplatků, ukončení mediálních partnerství s komerčním sektorem a ukončením reklamy ve vysílání. Na kapitalistickém hřišti privátních zájmů reklamy a tvorby zisku se kvalitní, ne-kapitalistická, ne-zisková veřejná služba dá jen stěží realizovat.
Mediální legislativa musí odtrhnout koncesionářské platby od vlastnictví konkrétního zařízení pro příjem signálu v situaci, kdy se tato zařízení stávají běžnou součástí každé domácnosti a jejich podoba je často předem nedefinovatelná. Jsou to multimediální součástky počítačů, mobilních telefonů a dalších spotřebních předmětů. Pokud bude mobilní telefon do dvou let zařízením pro příjem televize i rozhlasu, nemá cenu se v legislativě zabývat technickými definicemi. Za pět let nebudou platit. Veřejná služba tkví dnes ve "veřejnosti dostupné a nezpoplatněné možnosti příjmu všeobecně šířených informačních produktů institucí veřejné mediální služby". A to by měla být definice zákona.
Pokud by byla tato možnost příjmu signálu financována solidárně těmi, kteří jsou plátci daně z příjmu -- vybíraná ve prospěch médií veřejné služby státem a jeho výběrčími místy (finančními úřady), odpadla by stávající vysoká režie a systém by nemusel řešit definice vyjmutí sociálně slabých skupin. Byla by to "ve prospěch institucí mediální veřejné služby asignovaná rovná daň" učená pro poplatníky jiné daně. Ve dvou podobách -- pro plátce daně ze závislé činnosti v základní výši, pro plátce ostatních daní z příjmu -- podnikatele v odstupňovaných násobcích. Její základní výše by mohla být dokonce menší, než je výše koncesionářského poplatku dnes.
Setkal jsem se s názory, že v současné době boje proti terorismu je třeba zavést cenzuru, aby se neobjevovaly v žádných médiích obrázky obětí, neboť po publicitě teroristé baží a pomáhá jim. Podporujete takové názory?
Občan má právo na informace a informace o krutosti teroristů i jejich cílech je také informace. Stejně jako fotografická informace o zvěrstvech nacistů byla také informace a nesloužila Hitlerovi ke cti. Stejně jako fotografická informace o zvěrstvech amerických vojáků ve Vietnamu, která nakonec pomohla ukončit americkou agresi v této zemi. Stejně tak zblízka fotografované a filmované "humanitární bombardování" Jugoslávie ukázalo pravou podobu "humanismu made in the USA". V době, kdy internet je prozatím dostupný po celém světě bez omezení, jsou jakékoliv pokusy o selektivní cenzuru jakýchkoliv informací odsouzeny k zániku. Je nutné si ale uvědomit, že média se stávají bojovým prostorem světové války budoucnosti -- informační války. A ta už začala. Rozeznat informaci od dezinformace či propagandy (selektivní informace) je pro laika složité, ne-li nemožné. Za těchto okolností je role médií veřejné služby i rolí etalonů objektivity. O jeden, nesmírně společensky odpovědný a složitý úkol navíc...
Technický pokrok sice zdánlivě přeje svobodnému šíření informací, ale např. situace okolo digitálního vysílání se zkomplikovala přetahováním jednotlivých úřadů o udílení vysílacích licencí. Kde je zakopán pes?
V lobbismu a v podlehnutí lobbismu. V obavě privátních médií z postupného propojení a takto vytvořeného synergického efektu médií veřejné služby. Je to válka o budoucí mediální trh. O podíl komerce v něm na nejbližších 24 let. Je to politická válka o veřejný prostor či jeho plíživou privatizaci. Je to boj o svobodu, je to boj o nezávislost i boj o zachování ne-tržních, kulturních hodnot.
Ani internet není zřejmě tak svobodné médium, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po útoku na USA spousta materiálů ze serverů zmizela v orwelovské jámě pamětnici. Dají se dohledat, rekonstruovat a nabídnout, aby si veřejnost mohla vytvořit vlastní názor na akci Trvalá svoboda?
Dohledáte svou vlastní paměť? Co si vy sám pamatujete z doby, kdy vám bylo pět let?
Tak tytéž střepiny minulosti můžete rekonstruovat z tak chaotického skladiště myšlenek civilizace, jakým je internet. S fenoménem přepsání minulosti na internetu se musí vyrovnat každý jeho uživatel sám. Hermetické vědy si svou knihovnu také povětšinou zachovaly, přestože katolická církev čaroděje upalovala a jejich díla pálila též. Protestsongy Karla Kryla se také zachovaly, i když jejich šíření komunisté před rokem 1989 bránili nedemokratickými prostředky. Každý stát a každá společnost má právo přehodnotit svou informační politiku vůči veřejnosti. Směrem k demokracii nebo směrem k totalitě. Každý člověk má dnes ale také možnost duplikovat a uchovat každičkou stránku, kterou si na internetu či ve svém počítači prohlédne či každičký e-mail, který někomu pošle. Každý obrázek či každý film. CD-RW disk stojí deset korun a vejde se na něj celý Ottův slovník naučný i s obrázky. Zařízení na duplikování těchto disků stojí pod 1000 korun.
V tom je obrovská síla demokratizace šíření informací, v tom je síla veřejného mediálního prostoru. A to je také fenomén, který snad změní společnost jednadvacátého století a vytvoří z ní společnost informací, společnost znalostí -- knowledge society. Bez jediného výstřelu z Aurory.
|
