Debaty o Unii se zpravidla soustřeďují na problematiku jejího vnitřního uspořádání. Dosavadní ideologické spory by však měly urychleně vystřídat diskuse o tom, do jakého světa EU roste a jaké místo v něm zaujme.

Právě skončený summit Evropské unie vyvolal rozpaky. Britské předsednictví, které odstartovalo vzletným a široce aplaudovaným projevem Tonyho Blaira v Evropském parlamentu, zatím nepřineslo nic, co by společenství dávalo naději. Evropa dále pokulhává za nejdynamičtějšími regiony světa a pouze přijímá náplasti na rány způsobené globalizací. Je příznačné, že nejvýraznějším letošním činem Bruselu je omezení dovozu textilu z Číny. Evropská unie nutně potřebuje jednotnou strategii svého rozvoje. Svět budoucnosti skrývá rizika, na něž je nutné se připravit. Stačí připomenout dvě linie možného vývoje, které se velice často veřejně diskutují.

25. 10. 1933 byl vydán zákon č. 201/1933 o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran. Na jeho základě byly rozpuštěny otevřeně iredentistické strany Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP), jejichž činnost byla vládním nařízením zakázána již o tři týdny dříve. Zákon však měl umožnit též likvidaci KSČ.

Na základě předmětného zákona mohla vláda rozhodnout o rozpuštění libovolné "nedemokratické" strany bez možnosti soudního odvolání.

Onehdy četl jsem si zase knihu Tichý život a jiné prózy od pana Františka Gellnera, vydané v Odeonu nadějného roku 1967. Optimisté sice tvrdí, že nic se neopakuje, ale opak je pravda. Ke knize jsem usedl toho večera, když vrátil jsem se domů poněkud rozladěn -- neboť debata v kritickém salonu se vlekla a východiska nikde v dohledu. Stále lkáme, kritizujeme a přitom jednoduchá a geniální řešení sami neznáme. Přesto se zarputilostí bojových psích plemen hryzneme, posléze držíme a nepustíme. Ke všemu nás údajně ovládají silné politické klany -- neříkejme raději strany. Ty nám určují cestu ke konečnému řešení za tklivého hudebního doprovodu a nervy drásajících slovíček profesionálních obřadníků -- jen ne do země, přátelé.

Velký bratr se prý dívá... A nezná místo, kam by nedohlédl. Tato okolnost smazává rozdíly jazykové, etnické a sociální, stala se tématem všech vrstev společnosti lhostejno kde.

Nyní se Velký bratr dívá i ženě do lůna, ba dál, ženě rodící, ženě, která přivádí k životu nové pokolení. Tato "realityshow" se nedávno odehrála v přelidněné zemi pomalu upadajícího multikulturalismu, Holandsku.

Nedávno jsem navštívil besedu s básníkem Ivanem Wernischem a nakladatelem Radkem Pluháčkem. Beseda byla vlastně autorským čtením, jak jinak nazývat prezentaci děl z již druhého dílu antologie českých básníků s podtitulemZapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. První publikovaná kniha obsahovala asi 700 vybraných kauz, inkriminovaná dalších 800, do třetice chystaný svazek bude zahrnovat cojávím. Proč tolik zapomenutých?

V pondělí odpoledne volilo předsednictvo SPD mezi dvěma kandidáty pro úřad generálního tajemníka strany. Jednalo se sice teprve o předběžnou volbu, protože generální tajemník bude zvolen až za čtrnáct dní na sjezdu v Karlsruhe, ale bylo dohodnuto, že jen vítěz této volby předstoupí před sjezdové delegáty jako kandidát.

Jako blesk z nebe zaznělo prohlášení předsedy SPD a kandidáta na vicepremiéra Franze Münteferinga, že odstupuje ze své funkce a nebude na ní ani kandidovat na listopadovém sjezdu strany v Karlsruhe. Stalo se tak poté, co překvapivě při hlasování v předsednictvu strany neprošel jeho kandidát na generálního tajemníka Kajo Waserhövel a místo toho byla zvolena Andrea Nahlesová, představitelka levého křídla strany.

Pan policejní prezident nám představil v tisku svůj záměr zavést pevný sazebník pokut pro řidiče. Na to reagoval včera pan Huml svým článkem. Pan Huml je odborník, a proto pojal článek jako odbornou studii. Přesto se v jeho článku objevily zajímavé myšlenky. Rád bych tyto jeho myšlenky jasně vyjádřil a rozvedl.

Reakce na článek Stanislava Humla "Sazebník pokut policejního prezidenta a zákonodárná činnost"

Pan Huml podléhá obecně oblíbenému omylu, že vyšší sazba pokud odradí řidiče od porušování pravidel. Jsem pevně přesvědčen o tom, že jde o zbožné přání a o "pojďte, uděláme to nejjednodušší - ať to vypadá, že něco děláme" ze strany zákonodárců a pravděpodobně i policie, alespoň jejich některých složek, píše Petr Novotný:

Říkám to i z vlastní zkušenosti tak-trochu-neukázněného řidiče:

Mladá Fronta Dnes otiskla v 13. října článek Jiřího Tuttera nazvaný "Proč má každý třetí rakovinu" (po registraci dostupný ZDE). Ředitel české pobočky Greenpeace ho nenapsal jen tak náhodou. Text totiž funguje jako propagace "toxické kampaně" Greenpeace, jejímž aktuálním veřejně deklarovaným cílem je prosazení co nejpřísnější varianty nové chemické politiky (REACH).

V reakci na článek Ivana Breziny "Zaplať nám, nebo zemřeš!" jsme obdrželi z ekologických kruhů věcný, ale ostře kritický rozbor jeho článku, který zveřejňujeme níže. Jeho autor však odmítl s autorem "tak nízké úrovně", jako je Ivan Brezina, polemizovat, a nedal nám svolení ke zveřejnění článku ani k publikaci jeho jména. Postavil nás tím proto do složité situace: zjevně si přál, abychom Brezinův článek potlačili bez diskuse. To odmítáme udělat, jenže jej zase nemůžeme publikovat bez protiargumentace. Tak kritiku Brezinova článku vydáváme beze jména a bez svolení jeho autora.

Odjakživa platilo, že vysokoškolské studium patří do kategorie špičkového vzdělání, je dobrovolné a není na něj nárok. Stejně tak, že vrcholová kvalita vylučuje dostupnost širokým masám. Jako samotný vrchol vzdělání jej nikdy nemohou absolvovat všichni. Logická zákonitost, že čím větší množství, tím menší kvalita a naopak čím menší množství, tím větší možná kvalita, nevyjímá ani univerzitní vzdělání. V malém Česku přesto došlo od devadesátých let minulého století ke vzniku velkého počtu vysokých škol (s malou nadsázkou se dá říci, že v každém větším městě) a tyto se tak staly v důsledku své početnosti jen jakousi nástavbou gymnaziální výuky.

Odpověď Martina Komárka z MFD Janě Bobošíkové. Reaguje na tiskovou zprávu Jany Bobošíkové a Nezávislých "Názorová pluralita v MF Dnes".

(Viz též příspěvek Jaroslava Štemberka "Propaganda Jany Bobošíkové")

Německá zahraniční politika, nehledě na různost postojů jednotlivých stran v nazírání na vnitropolitické problémy, je mimořádně souladná. Vyjadřuje se tak národní zájem způsobem, který není zcela obvyklý u jiných zemí, kde se přece jenom politické postoje dosti různí. Tento stav má své příčiny, které je možno si ozřejmit na jednotlivých etapách vývoje po II. světové válce. Období rekonstrukce, hledání postavení v Evropě a nakonec lze s minimálním rizikem předvídat celosvětové ambice NSR v blízké budoucnosti a to navíc za podmínek "velké koalice", která tendenci nové orientace umocňuje.

Ostýchám se vnucovat mezi všechna ta vážná témata, která se v médiích probírají, se vzpomínkou na jednoho člověka, který právě zemřel. Ale pro náš svět jsou podstatní lidé, kteří ho zabydlují, a někteří, které možná ani není moc vidět, zanechají podstatnou stopu. Bohužel ale neumím psát nekrology, tak mu zkusím napsat dopis.

Text vystoupení, předneseného 23. října 2005 na Revolt fóru 2005 pod názvem Hledání alternativy jako součásti přípravy Evropského sociálního fóra 2006

Dokument Charty 77 je právně postaven na dvou Mezinárodních paktech OSN a její signatáři se též odvolávají i na VDLP OSN, jako na souhrnný dokument o LP. Právní legitimitu jejich požadavků vůči státu nalézají v tom, že jak praví úvod: "Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi (tedy těmito dvěma pakty) řídit".

V prostorách brněnské Právnické fakulty Masarykovy univerzity na Veveří se v následujícím týdnu (7. a 8. listopad) uskuteční dvoudenní mezinárodní setkání odborníků z oblasti práva, psychologie, sociologie či filosofie, které spojuje zájem o pochopení soudobých trendů v rozvíjejícím se světě komunikačních technologií a virtuálních komunit. Již třetí ročník konference pořádá Právnická fakulta MU, ve spolupráci s Fakultou sociálních studií MU.

Vasilij Mitrochin byl vrchní archivář KGB. Dostal úkol přestěhovat svazky z první hlavní správy - zahraniční rozvědky KGB - do nového ústředí. Tak měl volný přístup k archivům KGB. Zaznamenával si materiály a v roce 1992 emigroval i se svým archivem (šest velkých kontejnerů) z Ruska do Británie.

První svazek informací z Mitrochinova archívu vyšel v Londýně v roce 1999. Zásadními informacemi, zveřejnými v tomto prvním dílu bylo, že KGB velmi úspěšně manipulovala západními médii, že velmi úspěšně kradla západní technologii, že měla obrovský strach z politické diverze v Rusku a že sovětské vedení většinou nedokázalo inteligentně využít často její často vynikající politické informace.

Nyní vychází druhý díl - The KGB and the World - KGB a svět , jehož autorem - stejně jako v případě prvního dílu - je historik tajných služeb Christopher Andrew. Tato základní témata tento druhý díl sleduje po celém světě a informuje o tom, do jaké míry měla KGB vliv na vedoucí politiky v rozvojových zemích.

"K čemu je vůbec CIA? Mají tam více než 40 000 zaměstnanců, kteří nedělají nic jiného, než že čtou noviny," vyjádřil se kdysi pohrdavě americký prezident Nixon. Ano, měl pravdu. Studium otevřených zdrojů je pro výzvědnou práci nesmírně důležité. Informace nejsou významné proto, že byly někde získány tajně. Často je daleko důležitější získat klíčové informace, které jsou v daných zemích volně šířeny ve sdělovacích prostředcích, argumentuje na stránkách CIA Stephen C. Mercado:

Po demontáži Československa koncem roku 1992 si Česká republika zachovala svátek, symbolicky připomínající zrod samostatného státu v roce 1918, ale tak nějak neví, jak a zda vůbec ho slavit. Týká se to především těch, kdo si nárokují jakýsi monopol na to, jak ovlivňovat a usměrňovat vývoj současného českého státu, tedy politiků a médií. Jejich postoj-nepostoj se pak samozřejmě přenáší i na veřejnost, tedy na občany, většinou otrávené státním dirigismem minulého, totalitního, komunistického režimu, včetně jeho způsobu slavení nařízených 'významných` událostí.

Zatímco tedy státní svátek nás míjí vcelku ignorován českou společností, kromě příjemného pozdního babího léta, kombinovaného s ještě příjemnějším prodlouženým víkendem, v našem bezprostředním okolí se dějí věci, které se naší současnosti a budoucnosti nevyhnutelně týkají, o nichž se ale sotva něco dovídáme, o zasazení událostí do širších souvislostí v zájmu jejich srozumitelnosti pro občana ani nemluvě.

Václav Klaus promluvil tentokráte k 28. říjnu daleko srozumitelněji a přijatelněji, než tomu činil dříve. Život je provázen změnami, co se nemění, bývá mrtvé. Václav Klaus se nepochybně poučil ze svých dřívějších debaklů. Vedle nesporně integrujících výroků však jeho projev obsahuje i jiné názory.

Cíle české zahraniční politiky stojí mimo hlavní pozornost českých médií. Občan ČR neví, zda hájíme více zájmy USA, nebo zda jsme spíše -- což by mělo být samozřejmé -- loajální vůči Evropské unii, v níž žijeme. Sami sebe považujeme za bezvýznamnou zemi, až tak bezvýznamnou, že se nevyplatí o naší zahraniční politice přemýšlet - natož abychom měli sebevědomou ambici podílet se svými jasnými postoji na utváření pozitivního konceptu moderního světa. A tak není divu, že aktuální materiál na webových stránkách MZV ČR v rubrice "zahraniční vztahy" je starý více než 17. měsíců - pochází totiž z 1. března roku 2004...

cíle zahraniční politiky - MZV ČR ZDE

Česká republika je dosud pošetile posedlá - v médiích i v podnikatelském managementu - ideálem mládí. Lidé jsou v ČR vyhazováni z práce, protože jsou "staří". Jenže nesmyslná preference mladých lidí brzo skončí. Evropa, včetně České republiky, totiž nezadržitelně stárne, a brzo budou mít "staří lidé" ve volbách drtivou převahu - politikové tedy budou nuceni skákat, jak si právě oni budou přát.

Kromě toho, věk se podstatnou měrou prodlužuje a "dnešní padesátka je někdejší třicítka", jak se vyjádřil jeden britský pozorovatel. "V Británii už dnes lidé nestárnou tiše," konstatoval v neděli týdeník Observer a přinesl pozoruhodné portréty některých "starých" lidí - od 79-leté tanečnice až po 96-letou modelku... Pozor, invaze "starých lidí" už začala...

Mezi autory fejetonů a sloupků v tiskovinách straší dvě období -- jednak vánoce a Silvestr, jednak prázdniny. O obou se má, ba musí něco napsat a o obou nelze napsat nic zajímavého, protože za ty desítky let už nelze na nic nového přijít. Nicméně nechat je bez povšimnutí taky nejde, to by nešlo... O vánocích proto sloupkaři blbnou kolem kaprů a jejich pouštění do řeky, o prázdninách kolem přírody. Staré, dobré klišé...

V září 2005 přispělo celkem 110 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 12 866 Kč, příjem z reklamy byl 15 000 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Na internetovém účtu Paypal máme nyní 778.82 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než osm tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.