11. 10. 2005
Čí je vlastně svoboda projevu? Novinářů, nebo vydavatelů?Masová média a česká společnost po roce 1989Jan Jirák
Postupem času se z komunikačních
prostředků a jejich působení stala
sociální instituce svého druhu: ta mimo
jiné ustavila svůj podíl na informování,
vtiskla svérázný charakter politickému
boji, zásadním způsobem poznamenala
podobu naplňování a pojímání volného
času. A jako společenská instituce byly
způsoby komunikování spojené s médii
téměř od samého počátku spojovány
s určitými očekáváními a staly se
předmětem zájmu mocenských vrstev
-- jednou byly vzývány jako symbol
společenské změny či naopak stability,
jindy zatracovány jako potenciální či
reálný zdroj rozvratu či vnímány jako
možný účinný nástroj přesvědčování,
nebo dokonce řízené manipulace. Ukázka je druhou kapitolou knihy nakladatelství Portál a deseti autorů pod názvem 10 let v českých médiích, kterou vám chceme představit. Tentokrát jde o dvě části (z pěti) textu mediálního pedagoga, přednášejícího na Fakultě sociálních věd UK, bývalého předsedy Rady ČT, překladatele a publicisty Jana Jiráka. Ukázky dalších autorů budou následovat. předchozí ukázky z knihy TÉMA BL |
Naše epocha se vyznačuje mocným paradoxem. Na jedné straně je to doba tak převratného vývoje v oblasti komunikačních a informačních technologií, že se nad ním tají dech. Komunikace je natolik propletená s ekonomikou a kulturou, že se naší době přezdívá Informační doba... Na druhé straně je naše epocha stále více depolitizovaná. Tradiční pojetí občanské a politické angažovanosti odumřelo. Základní porozumění společenským a politickým záležitostem upadlo. Robert W. McChesney v knize Bohatá média, chudá demokracie (1999) Bez ohledu na "reálný" vývoj médií (směřující téměř jednoznačně k ekonomicky a vlastnicky vysoce globalizovanému výrobnímu sektoru a v rovině politické k výlučnému nástroji politické komunikace a výkonu moci) vykrystalizovala celá řada představ o roli, významu, nebezpečnosti či použitelnosti médií. Pokud bychom je měli utřídit do nějaké typologie (i takových pokusů je mnoho) podle příznačných rysů respektujících společenské a historické kontexty moderní doby, v nejhrubějším třídění bychom mohli nabídnout dvě zásadně odlišné koncepce (projevující se v praxi v mnoha mutacích, variantách a přechodových typech): (1) Na jedné straně stojí představa médií formálně vymaněných z přímého mocenského vlivu státu, médií takřečeně "nezávislých", ucházejících se o přízeň příjemců na volném tržišti představ, informací a názorů a získávajících finanční prostředky ze soukromých zdrojů (stále více z "reklamy", tedy z prodeje svých zákazníků inzerentům, a stále méně z prodeje svých produktů čtenářům, posluchačům a divákům). Nazvěme tento typ "liberálně demokratickým", je pro něj totiž příznačné, že se k němu deklaratorně v různých historických kontextech hlásí ty společnosti, které zavádějí tržní ekonomické prostředí a distribuci politické moci na základě nějakého volebního rozhodování. Tento typ se štěpí do dvou významných odnoží: (a) první, historicky starší a příznačná pro kontinentální Evropu, klade větší důraz na politický rozměr fungování médií, má tradici názorového a názorotvorného tisku a stranických médií, (b) druhá, historicky mladší a nacházející uplatnění původně spíše v anglosaském světě (sociolog médií Colin Sparks ho přímo nazývá "anglosaský"), akcentuje více komerční aspekt fungování médií. (2) Proti liberálně demokratickému typu stojí představa médií, která mohou a mají sloužit prosazení nějaké myšlenky, koncepce uspořádání společnosti či ideologie, popřípadě nějakého konkrétního zájmu, ať už politického, skupinového či individuálního. Nazvěme tento typ "příkaznický", neboť je pro něj příznačné, že o jeho uvedení do praxe usilují síly, které se snaží vybudovat společnost organizačně centralizovanou, ideologicky homogenní, společnost, jejíž mocní se vyznačují snahou společenské instituce -- včetně médií -- beze zbytku a ve svůj prospěch ovládat. Význam rozlišení mezi těmito dvěma pro nás základními typy vystoupí zřetelně do popředí, když si uvědomíme, že při přechodu z jednoho společenského uspořádání do druhého (tedy na hraně mezi nějakou podobou liberální demokracie a nějakým "příkaznickým", tedy autoritářským, totalitárním či despotickým systémem) dochází mimo jiné ke zcela zásadní proměně nejen mediálního systému a jejich regulace, ale i nahlížení na média a expektací s nimi spojenými. Oba rozměry transformace mohou přitom žít alespoň do jisté míry vlastním, autonomním životem: zatímco realita strukturní a ekonomické proměny médií musí akceptovat kontext, do něhož vstupuje, realita představ a očekávání může setrvávat ve svém vlastním mytologickém čase. Představa o žádoucí roli médií se totiž formuje zpravidla velmi silně již v podmínkách režimu starého a do nového vstupuje jako očekávání volající po naplnění. Pro pochopení změn, k nimž došlo v mediální struktuře české společnosti od konce 80. let 20. století, je proto podstatné uvědomovat si, že se na její konkrétní podobě podepsala právě jistá mimoběžnost obou zmíněných rozměrů transformace. Systém médií a jejich řízení, jaký se v českém prostoru zformoval v druhé polovině 20. století, lze považovat za "příkaznický" -- média vykazovala vysokou míru centralizace v řízení a regulaci, jejich oficiální role byla definována jako nástroj prosazování dominantní ideologie, opačný model (liberálně demokratický) byl vykládán jako klamavý. Na přelomu 80. a 90. let 20. století prodělala česká společnost transformaci, jejíž součástí bylo -- vedle dalších institucionálních změn -- i zásadní přebudování mediálního systému směrem k médiím, jež měla podle dobových představ, jak se zachovaly v politických prohlášeních, časové publicistice a koneckonců i v mediální legislativě, splňovat nároky liberálně demokratického modelu (měla se stát podle dobového slovníku "nezávislými" -- mnoho titulů denního tisku si toto slovo dalo do podtitulu a o "nezávislosti" se vedly vzrušené debaty). Proč právě liberálně demokratická média?Mezi základní konstitutivní rysy moderních, liberálně demokratických společností již tradičně patří jako významná hodnota svoboda projevu, tedy možnost veřejně a bez zbytečných omezení sdílet a konfrontovat představy o tématech a záležitostech nejrůznější povahy, vyjadřovat vlastní postoj k sobě, světu i společnosti, nabízet a získávat informace podle zájmu a potřeby, nenechávat se při jejich formulování svazovat vnucenými omezeními politické, intelektuální či estetické povahy. Tato svoboda bývá spojována s neperiodickým i periodickým tiskem (ale také s vědou, výtvarným uměním a divadlem, později s kinematografií či rozhlasem a televizí), tedy s prostředky, které takto definovaný svobodný projev umožňují, zajišťují či zprostředkovávají. To platí největší měrou o těch prostředcích, které nabízejí postoje a informace vztahující se k "věcem veřejným" (tedy periodický tisk, rozhlas a televize, zkrátka vše, v čem se tak či onak objevují výsledky činnosti zvané "žurnalistika" či "publicistika"). I proto se postavení těchto prostředků -- tzv. masových médií -- začasté stává měřítkem úrovně demokratičnosti dané společnosti, popřípadě symbolem přechodu k demokratickým poměrům. I proto se ta uspořádání společnosti, která principy liberálně demokratického uspořádání společnosti popírají či ruší, snaží masová média podřídit centralizované kontrole a nedovolit jim zaujmout postavení, v němž by svobodu projevu zosobňovala. Budeme-li se snažit pochopit jednotlivé aspekty proměny, kterou prodělala česká (masová) média po roce 1989, musíme mít tuto vstupní skutečnost na paměti, neboť v rovině společenské a politické se jednalo o transformaci společnosti popírající principy liberální demokracie ve společnost, jež se k těmto principům hlásí jako ke svému nezpochybňovanému fundamentu. To s sebou nese -- téměř jako conditio sine qua non -- nutnost zajistit oddělení médií a jejich fungování od možných přímých zásahů státu a politické moci. To se projevilo i v českém prostředí na přelomu 80. a 90. let 20. století: ustavení "nezávislých" médií bylo považováno za nutnou podmínku "změny poměrů", postavení a role tisku (a od něj odvozeně i rozhlasu a televize) byly chápány jako významný ustavující rys přechodu k demokratickému klimatu ve společnosti. Svou roli zde nepochybně sehrávala i osobní zkušenost jednotlivců (opírající se ve střední generaci zvláště o prožitek uvolnění ve 2. polovině 60. let a s tím spojené významné a přitažlivé chování médií) a historické povědomí o roli médií v demokratických společnostech založené a mytologizované představě o prvorepublikových poměrech. To byl podstatný rys dobového kontextu, v němž se média transformovala a v němž se nově utvářel vztah české společnosti k médiím, která jí -- alespoň podle jejích představ -- měla vytvářet prostor pro probírání záležitostí společného zájmu a poskytovat k tomu potřebné informace. Nebyl to však rys jediný. S představou liberálně demokratických médií a jejich důležitosti pro demokratičnost poměrů přicházela česká společnost v době, kdy liberálně demokratický model médií zajišťujících jakost veřejného diskurzu, zpětnou vazbu od veřejnosti k mocenské garnituře a kritickou reflexi poměrů (až do úrovně "sedmé velmoci" či "hlídacího psa demokracie") prodělával jednu ze svých největších krizí. Jako kdyby se právě naplňovala pochmurná vize, kterou vykreslil v knize Strukturální přeměna veřejnosti Jürgen Habermas. Média se stále zřetelněji stávala součástí velkých koncernů, stále více sledovala logiku maximalizace zisků a minimalizace nákladů, stále jasněji a dobrovolněji se dostávala do područí nejrůznějších zákulisních tlaků (již na přelomu 80. a 90. let uvažuje například David Aldheide o "konci žurnalistiky" -- poukazuje na to, že tradiční informační a kontrolní funkce připisované novinářství není možné ve světě public relations, lobbyingu, korupce a spin-doctoringu vůbec naplňovat). V mediální sféře je i nadále "v módě" důraz na nezávislost médií na státu, o potřebě jiných nezávislostí (například na ekonomických vazbách vydavatele či vysílatele) se nemluví. Jen ti odvážnější se ptají: "Čí je vlastně svoboda projevu? Novinářů, nebo vydavatelů?" Na to, že by svoboda projevu měla být především občanů, rezignovaně nemyslí. Do tohoto prostředí vyznačujícího se nebývalou komercionalizací médií a jejich hlubokou provázaností do nadnárodních ekonomických struktur spojenou s nutností podřídit se tlakům a požadavkům trhu vstupuje česká společnost nezatížená znalostmi o trendech ve vývoji mediální sféry, zato vybavená téměř romantickými představami o roli a poslání médií vyznačující se některými parametry, jejichž nastolení bylo výhodné i pro pronikající vysoce komercionalivané pojetí médií (například důsledné odstátnění, důraz na média jako soukromé podnikání, protěžování soukromých komerčních médií na úkor jiných, například médií "veřejnoprávních"). Ukázka z knihy "10 let v českých médiích", autorů Jana Jiráka, Milana Šmída, Miloše Čermáka, Václava Moravce, Milana Stibrala, Daniela Köppla, Barbary Köpplové, Barbory Osvaldové, Petra Saka, Štěpána Kotrby; kterou uspořádal Josef Beránek a Silvie Hekerlová a vydal Portál, 2005 |
10 let v českých médiích | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
11. 10. 2005 | Čí je vlastně svoboda projevu? Novinářů, nebo vydavatelů? | Jan Jirák | |
10. 10. 2005 | "Máme pitomější politiky, nebo novináře?" | Miloš Čermák |