Abychom upřeli kritice právo na kritiku - zde Kulhánka - rozdělili jsme si nejprve umění do třech oblastí. Podívejme se jak.

"Nízká kultura rezignuje na estetiku a vyšší poslání kultury ve smyslu sdílení kulturních hodnot." Tolik pan Černý. Znamená to tedy, že kdejaká americká šmíra, v níž se přísahá na americkou vlajku, je již "kulturou vyšší"? Copak lze - u všech čertů - rezignovat na estetiku, čili emoční působivost jakéhokoliv díla? U díla, které by bylo "dokonale neestetické", by každý buďto umřel nudou, nebo by se vyzvracel. A dále. Nejsou snad právě ta nejpokleslejší umělecká díla - klasický komiks, laciná detektivka, milostný román téměř čelnými nositeli sdílených kulturních hodnot, tedy moralismů? A nejsou naopak vrcholná umělecká díla často synonymem rezignace na obecnou líbivost a jednoznačným popřením všech "sdílených kulturních hodnot"?

K čemu nám tedy bylo toto rozdělení? Nakolik se zakládá na pravdě?

Je skutečně "vysoká kultura" hledáním nového výrazu, nebo je většina nejvýznamnějších světových spisovatelů velmi formálně konzervativních?

Rozdíl mezi tím, co jsme si obvykle zvykli nazývat brakem, a uměním spočívá především v intelektuální hloubce. Ona "estetika", kterou pan Černý chce tajemným způsobem hodnotit z hlediska "uměleckého", "estetického" a "technického", čili emoční působivost díla je fakticky médiem, nosičem myšlenky. Čím silnější je estetická (de facto emoční) působivost původního díla při současné hloubce myšlenky - tedy intenzitě a závažnosti sdělení, tím většímu umění stojíme tváří v tvář. S ohledem na určitou výchovu mas je pak nejvýše hodnoceno takové umění, které je při velké emoční působivosti nositelem tzv. humanistického náboje, poslání. Taková díla aspirují na Nobelovu cenu, jakkoliv mohou být terčem pohrdání celé řady skutečně geniálních umělců, kteří mají jiný světonázor.

Na druhé straně máme brak: zábavu, která kromě emocí nepřináší nic. To je definice braku, na kterou pan Černý spotřeboval z mystických důvodů celou stránku. Tato zábava může být vytvořena perfektně, nebo to může být laciný pokus o ni. Hodnotící kritéria samotného díla jsou však stále stejná, i když od nich odečteme požadavek na jakési intelektuální poselství - jedná se o brak (zábavu bez myšlenky) opsaný, nebo původní, ovládá jeho autor - když je řeč o literatuře - základy slohu, nebo píše jako hotentot?

A když už jsme během oněch čtyřech článků neustále utíkali od jednoduchého tématu - Kulhánkových knih - kamsi do oblasti filmu a vágních definic, využijme toho. Skutečně nemůžeme hodnotit/kritizovat estrádu na Nově? Je jedno, jak burleskní, bulvární, bezobsažná a hloupá je tato zábava, přece však je platné posuzovat, zda jsou přednášené vtipy vousaté, nebo nové, zda moderátor koktá, zda nazvučení a světla fungují.

Přestože každý příměr kulhá, tento je velmi dobrý a Milan Černý je si sám vinen, že mi ho podstrčil. Přijde-li jakýkoliv kritik z řad odborné veřejnosti na takovou estrádu a konstatuje, že scéna je přesvícená, obraz nedoostřený a zvuk jako z bečky, lze pokládat za správnou odpověď cosi v duchu "ach, vy moralisti a kazatelé, tady se svými morálními soudy a nároky na hloubku myšlenky nemáte co dělat".

Jenže nic takového nebylo řečeno, kritice bylo podrobeno pouze prachmizerné řemeslné provedení estrády, od které nikdo nečekal vysvětlení hypotézy kontinua, ale prostě zábavu. Právě v tomto smyslu slova je skutečně mexická telenovela, Troškův film nebo třeba kniha Karla Maye (Trosky, Viewegha, Šabacha) brakem kvalitním a zdařilým - právě z těchto důvodů jsou Kulhánkovy knihy - z nichž jsem si pro jistotu a s bolením žaludku přečetl další dvě - šmírou i v této oblasti braku.

Akademický slovník cizích slov z roku 1998 definuje brak jako "populární zábavnou četbu bez umělecké hodnoty". Tento slovníkový paskvil, jenž obohacuje naši slovní zásobu o termíny jako "nacionálšovinizmus", definuje pojmy "paprikáš" a "majolka" a znejasňuje sto i více let ustálené termíny, není třeba brát vážně. Definice braku je uvedena svrchu - jedná se o zábavu, která rezignuje na myšlenkovou hloubku. A jako na takový na něj platí všechna zbývající kritéria: požadavek původnosti a alespoň elementární znalosti řemesla. Všechno ostatní už je úplná šmíra.

A pokud pan Černý dokazuje, že právě toto skutečně Kulhánek je, vůbec nelze pochopit, proč místo rozvleklých textů nadepsaných jako "polemika" mi nenapsal do soukromé pošty jednořádkový souhlas s mým správným zařazením Jiřího Kulhánka na místo, kterého se mu náleží v kontextu současné české literatury. Protože právě to je role polemické kritiky, jejíž tradici u nás založil Šalda - odhalit, pojmenovat a odkázat šmíru tam, kam patří.