1. Zákon v § 3 považuje za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku každou fyzickou či právní osobu, pokud je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě. Povinnosti platit se může zbavit, jestliže oznámí Českému rozhlasu nebo České televizi písemným čestným prohlášením, že není vlastníkem přijímače. ( Pod hrozbou sankcí v § 9 při neplnění povinnosti platit rozhlasový nebo televizní poplatek ). Je zřejmé, že v civilizovaném světě uznávaná zásada presumpce neviny je tak postavena na hlavu, neboť se důkazní břemeno, že občan něco nevlastní a nepoužívá, přenáší na něho. Stát si tak nepřípustným způsobem přisvojuje práva v podstatě totalitního charakteru.

Pokud se tento princip stane všeobecně uznávanou normou, pak je možné podobnou praxi uplatnit i na vlastnictví počítačů, mobilních telefonů a dalších moderních informačních prostředků. Dovedeno ad absurdum mohli by občané v rámci boje proti organizovanému zločinu, státu také prokazovat i to, že nevlastní zbraně, výbušniny a drogy! 2. Zákon v § 2 stanoví, že předmětem poplatků je zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového a televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Srozumitelně řečeno rozhlasový a televizní poplatek je další měsíční daň za zboží, které již bylo zdaněno ve výrobě i při prodeji. Stát tak za tři až čtyři roky vytuneluje z kapes koncesionářů navíc minimálně tržní hodnotu standardního televizoru. Tento způsob financování státních médií, nyní nazývaných "veřejnoprávními" je převzatý z minulého režimu a je uplatňován ve zcela jiných společenských a ekonomických podmínkách.

Je pozoruhodné, že pro tento zákon hlasovali i zákonodárci, kteří při každé příležitosti slibují zjednodušení a snížení daňového zatížení občanů. Protože podle § 1 zákona slouží poplatek k financování veřejné služby Českého rozhlasu a České televize, dochází zřejmě v rozporu s Ústavou ČR také k neoprávněnému preferování jednoho vlastnického subjektu před ostatními.

3. Tímto zákonem je ve své podstatě omezováno ústavní právo občanů svobodně vyhledávat a přijímat informace bez ohledu na hranice státu. Svobodná volba televizních a rozhlasových programů tuzemských i zahraničních je tak podmíněna koncesionářským poplatkem ve prospěch státních médií, omezením užitné hodnoty rozhlasových a televizních přijímačů a vlastnického práva jejich majitelů.

2.

Zda naši občané vůbec potřebují televizi a rozhlas "veřejné služby" v dnešním pojetí a jak tuto roli Český rozhlas a Česká televize plní vyžaduje samostatné posouzení. Nepochybně tak lze získat další argumenty pro změnu současného stavu. Pokud však stát chce tato média mít, měl by je financovat ze státního rozpočtu, který je pod daleko větší veřejnou kontrolou než současný způsob. Změna financování by nepochybně vedla k zjednodušení a zprůhlednění jejich organizace a řízení, včetně odstranění prokazatelných vlivů různých zájmových skupin, které na dosavadním systému profitují. Často používaný argument zastánců současného modelu, že komerčním médiím platíme vysílanou reklamu, je falešný. Reklama je nedílnou součástí trhu a je na kontrolních orgánech, především státních, aby byla v souladu s platnými zákony a dobrými mravy.

Financováním a úlohou České televize a Českého rozhlasu se vlády a parlament zabývají řadu let. Výše uvedený zákon je vyvrcholením jejich odborné, právní a politické dovednosti. Bude zajímavé sledovat, zda v příštím období najdou zákonodárci odvahu slíbit občanům, že tuto otázku konečně vyřeší v souladu se zájmy těch, které zastupují a o jejichž přízeň budou opět usilovat.