10. 10. 2005
Štěstí: Ta schematičnost opravdu skřípeJsem nedisciplinovaný živel, a tak jsem na filmu, který získal Zlatou mušli, byl teprve včera. Zkraje jsem byl natěšený, že to bude náplast na moji duši, potácející se aktuálně v podobných problémech, jako hrdinové filmu (už jsem o filmu hodně četl). A mám zkušenost, že jak se něco nelíbí A. J. Liehmovi, mě, jako člověka, který touží po inteligentně natočeném dojáku, to pohladí. Musím říct to, co už jiní přede mnou: ta schématičnost opravdu trochu skřípe. |
Kupodivu se pohybuju mezi lidmi, kteří jsou skutečně stejní jako oba hlavní kladní hrdinové, ale jejich záporné protipóly v reálu neznám. Chybí víc postav, které nejsou ani Ježíš Kristus, ani Jidáš, s nimiž bych se mohl ztotožnit (otec a matka hlavní hrdinky nestačí). Navíc matka (Simona Stašová) nejdřív nad opuštěnými dětmi brečí, a pak se hystericky naštve, když zjistí, že se jí její dcera chce ujmout. Děti jsou zvyklé se svojí maminkou žít, své nesnesitelné životní podmínky pojímají jako přirozené životní prostředí, a ve čtyřech letech střihem pochopí, jak jim matka ubližovala a nechtějí se k ní hlásit. Jak reagují na to, že najednou kdesi (v léčebně) zmizela, film neukazuje. Zbavit někoho svéprávnosti (což je nutné k násilnému zavření "do blázince") je taky dost dlouhý, nepříjemný a bolestivý akt. Ve filmu se to odbude minutově a stejně rychle je léčená venku a jde si pro děti. Herecké výkony věřím jen Polívkovi, Liškovi a Vilhelmové. Mám za to, že doba přituhla a Bohdan Sláma má pocit, že do té míry posilující vyznění, jaké měly Divoké včely, už pro rok 2005 nestačí, že je třeba ještě optimističtěji. Pane Slámo, díky bohu za vás, jinak bych z existencialismu těch vašich vrstevníků, kteří se ve filmu ještě snaží o umění, umřel. Ale pro tento účel je potřeba, abych mohl ději aspoň trochu uvěřit. Také bych chtěl připomenout, že už se snad nelze vyhnout pohybu, s nímž dnešní mladí masově vzpínají ruce po duchovních posilách v literatuře, různých duchovních komunitách, ať poctivých či sektářských. To mi, při míře (naprosto uvěřitelného a námi 20-30tiletými prožitého) duchovního marastu, v jakém vaši hrdinové žijí, chybí pro dobrý průkres děje. To vše vám říkám jako jeden z těch, kterým mělo Štěstí zjevně dodat - a částečně dodalo - posilu. A jako takový ještě pro příště dodávám, že to nemělo happy end. I ten se přece dá napsat uvěřitelně. Nebo ne? |