Společnosti v jakémsi původním, přírodním stavu dnes neexistují. Neexistují proto, že i ten materiálně nejzaostalejší kmen současnosti má za sebou přesně stejně dlouhý vývoj společenských institucí jako ten "náš kmen" euroamerický.

Nemůžu proto argumentovat tím, že "starší je lepší". Domnívám se však (s výhradou ovšem, že život v kmenovém zřízení znám jen z Léviho-Strausse a příbuzné literatury), že společenství s nepoměrně jednodušší společenskou strukturou a prostšími prostředky k získávání obživy nereagují na neustálé a v proporcionálním měřítku pro ně mnohem závažnější katastrofy, které jim příroda chystá, výbuchem vnitrokmenového běsnění a rozkladem společenské struktury.

Z New Orleansu nám média přinesla obrázek toho, co hypercivilizovaní lidé udělají vždy, když jsou - nebo se zdají být - ohroženy jejich obvyklé jistoty. Nejde o regresi do předchozího stavu (který nejspíš nikdy neexistoval) války všech proti všem, ale o jednu ze součástí naší civilizace, jejím očekávatelným výstupem v reakci na určité okolnosti.

Člověk, jeden ze tří druhů šimpanze, si momentálně vytvořil společenskou strukturu, v níž je přímo zakódována možnost rychlého pádu do chaosu, možnost, která je tu pořád s námi. Źádné slupky s tím nemají co dělat. Ale i "slupková" teorie nakonec ukazuje to podstatné: chaos je blízko a musíme s ním počítat.