14. 9. 2005
Nový OrleánUdálosti občas přinesou důvod k neodbytnému tušení, že pevnost a uspořádanost světa, v němž jsme si navykli žít, je ještě křehčí, než ty nejkřehčí čokoládové oplatky z televizních reklam. Jistoty visí na vlákně velmi tenkém - voda náhle naruší elektrické sítě, absence elektřiny učiní moderní město neobyvatelným skanzenem někdejších betonářských dovedností, přestane v onom místě a čase existovat internetová síť, k ničemu náhle nejsou přechytralé mobilní telefony a člověk se ocitá v tunelu, jehož oba konce právě zasypaly kamením škodolibé přírodní síly. |
Člověk zaskočený v takovém městě záplavou přestává být součástí technologické civilizace, ale nemá se jak vrátit, třeba jen na pár dní, k zapomenutým prvkům života přírodního. Chápeme, že v takových chvílích přestávají člověku sloužit věci. Překvapivější však je, že začínají selhávat i prosté, zdánlivě jednoznačné pojmy. Televizní zprávy ukazovaly s odsuzujícím komentářem osamělé obyvatele poničeného města, vyjíždějící z opuštěných obchodů s košíky plnými zboží. Nebylo v nich vždy jen jídlo a pití, ale i tak bylo překvapivě snadné odsoudit rabování a nezamyslet se nad paradoxem výjimečných situací, které zamlžují lidskou řeč. Ukrást jídlo z opuštěného obchodu není v takové situaci rabováním, jistě jím však zůstává přepadávání osamělých lidí, kteří zůstali v jinak vylidněném městě. Odliší odhodlané gardy s ostře nabitými zbraněmi různost možných situací, které člověka dovedou k tomu, že vezme věc, která mu nepatří nebo že dokonce vezme výkon přirozeného práva do vlastních rukou? I pojem práva a pořádku je najednou směšně beznadějnou ukázkou setrvačnosti v myšlení, která se s výjimečnou situací nedokáže vyrovnat. Právo v opuštěném městě jistě platí dál, i když je zpravidla nevymahatelné a nepoužitelné, ale pohroma se stává katastrofou ve chvíli, kdy idea pořádku dostane přednost před zachraňováním vyčerpaných živých lidí. A kolik cynických řečí o právu a pořádku jsme v minulých dnech v souvislosti se zaplavenými městy z tamních státnických úst slyšeli! Stačí velmi málo k tomu, aby jedno velké město kompletně vypadlo z civilizačního kontextu. Náhlá zkušenost se situací, v níž včerejší bohatství, moc a sebevědomí degradují v bídu, chaos a bezradnost, by měla i nás přivést k úvahám o tom, jak málo někdy stačí. Teď budeme postupně sledovat příběh obnovy, který jistě nebude znamenat navrácení do původního stavu. Myslím na obnovu mentální, na rekonstrukci sociálních struktur a vazeb, na vyrovnávání se s úlekem, který se nemůže odestát. Nejzranitelnější se stáváme tehdy, když propadneme pocitu, že nám nic závažného nehrozí. Ve východní Asii v posledních dnech také působila tropická bouře obdobného rozsahu, jako v Mexickém zálivu. Zprávička o tom, že muselo být evakuováno na milión lidí, prošla sdělovacími prostředky bez větší pozornosti. O následcích jsme také neslyšeli mnoho. Takové situace se tedy stávají a naše euroamerické bolestínství budeme snáze léčit, jestliže si je budeme uvědomovat. A jestliže budeme katastrofy v jiných částech světa vnímat stejně citlivě, jako ty, které ohrožují nás. Budeme s možností takových událostí přece jen trochu předvídavě počítat? Dokážeme této možnosti přizpůsobit nejen záchranné systémy, ale také politický jazyk, sociální sounáležitost, ba i hierarchii jistot, která drží pohromadě osobní životní plány každého z nás? Ten euroamerický prototyp lidské duše totiž má za to, že bohatství (závorka jistě unese jízlivou připomínku faktu, že oproti většině obyvatel Afriky jsme bohatí všichni, i ti, kteří se dneškem jen nesnadno protloukají) a jeho trvalost jsou samozřejmostí, na kterou máme jakýsi nárok. Jenže jsme ten svůj svět uspořádali tak zranitelně, že v období pohody se jeho systémové vady nedají rozeznat, zatímco na nepohodu připraven prostě není. Příklady úspěšného zvládnutí pohrom, mezi něž lze jistě počítat i vysoké vody české a moravské v posledních letech, nám bohužel nedávají jistotu, že tvrzení o zranitelnosti našeho světa je mylné. Společenská komunikace, řekněme raději soubor veřejných diskusí o tom, kudy se má další vývoj našeho velkého civilizačního projektu ubírat, nevede k příliš nadějným závěrům. Zaznamenat spíše můžeme chaotické množství dílčích odbornických monologů a subdialogů, uzavřených v úzkém expertním rámci, které stěží mohou vyprovokovat potřebnou společenskou shodu. Jazyk zřejmě v dávnošeru vznikl z potřeby upozorňovat na hrozící nebezpečí. Jsme schopni udržet tuto jeho funkci i dnes? Žijeme v civilizačním konceptu, jemuž vládnou vědy magické a kabalistické - tedy ekonomie a právo. Nepřehledné vykladačství, které umožňuje odborníkům dojít při stejné úvaze k výsledkům podle přání libovolným, jako by nebyli vázáni vůbec ničím, dobře svědčí o dokonalé pružnosti našeho myšlení. Bohužel ale svědčí také o tom, že ta dlouhá kost v zádech našich civilizačních principů nepodrží v těžkých okamžicích naše ramena bezpečněji, než obyčejná gumová hadice. článek vychází jako úvodník nového čísla Literárních novin |
Katastrofa v New Orleansu | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
14. 9. 2005 | Nový Orleán | Petr Pospíchal | |
14. 9. 2005 | Hurikán Katrina - změna klimatu a toxické znečištění | Miroslav Šuta | |
13. 9. 2005 | Chaos je blízko a musíme s ním počítat | Michal Spáčil | |
9. 9. 2005 | Bush vyhlásil den modliteb za oběti Katriny | ||
9. 9. 2005 | Šok: Amerika není všemocná | ||
8. 9. 2005 | Sdělovací prostředky jsou vůči Bushovi zaujaté | ||
8. 9. 2005 | Civilizace je zatraceně tenký nátěr | ||
7. 9. 2005 | Američané: Bush nemůže za chaos v New Orleansu, ale jeho reakce byla "strašná" | ||
6. 9. 2005 | Welcome to the Desert of America | Martin Škabraha | |
6. 9. 2005 | New Orleans: Daleko více ozbrojenců než lékařů | ||
5. 9. 2005 | Benzín za pětatřicet | Josef Vít | |
5. 9. 2005 | Spád událostí mě předběhl | Jindřich Kalous | |
5. 9. 2005 | Give them enough rope | Štěpán Kotrba | |
5. 9. 2005 | Achillova pata supervelmoci | Bohumil Kartous | |
5. 9. 2005 | Prázdné, zničené a zoufalé město |