Historické podmínky

Při úvaze o německé zahraniční politice s přihlédnutím k poslednímu vnitropolitickému vývoji je nutno si uvědomit několik základních faktorů z nedávné minulosti. Ty stále charakterizují podmínky, ze kterých německý zájem a tím i zahraniční politika vychází. Již sama německá státnost má jednu z nejkratších historií v Evropě. Ani definice německého etnika nikdy nebyla zcela jednoduchá. To se nakonec týká, jak dobře víme, i naší vlastní historie (pozvání do Frankfurtu). Němci nebyli obyvatelé německého státu a státní sjednocení mělo zvláštní formu, ne zcela jednoznačně pro všechny "spolkové" země přijatelnou. Vždyť ještě ve čtyřicátých letech devatenáctého století bylo rozděleno na 36 samostatných států. Teprve po povolání Otto von Bismarcka z jeho působení v Rusku do úřadu ministerského předsedy a ministra zahraničí Pruska došlo ke sjednocení "krví a železem". Rozhodujícím faktorem bylo nakonec i použití české země u Sadové a jednoznačné posílení ambicí Pruska po vítězství na Rakouskem.a zformování Severoněmeckého spolku.

Stručně řečeno, pocit přináležitosti k jednotlivým spolkovým zemím je stále velmi silný a jistý prvek nacionalismu a jeho podpora má určité historické kořeny a je proto z hlediska vlastní, i dnešní, vládní politiky zcela pochopitelný.

Země také vstoupila na mezinárodní kolbiště značně opožděně - svět (kolonie) byl již dávno rozdělen. Zde je také důvod a jedna z hlavních příčin I. světové války. Nakonec - po porážce Německa a po versaillském uspořádání - narůstaly podmínky a pocit revanše. Poválečný hospodářský a morální úpadek vedl k sílícímu antisemitismu, který snadno udělal z Židů původce všeho zla a poskytl nacismu poselství o rasové nadřazenosti nad ostatními národy. Jádrem byl nacismus vycházejí z uvedených historických příčin. Není nutno ani zdůrazňovat roli hospodářské krize v třicátých letech, jako spolupodmínky tragickému následnému vnitropolitickému vývoji, který vyústil opět v celosvětový válečný konflikt.

Období rekonstrukce

Za II.světové války, kterou Německo rozpoutalo a vyšlo z ní poraženo, bylo jeho území zmenšeno o třetinu a navíc bylo nuceno přijmout asi 10 milionů přesídlenců. Došlo i k jeho rozdělení na okupační zóny a jeho nová státnost byla formalizována až v roce 1949 ustavením SRN a NDR. V podstatě došlo k jeho rozdělení na dvě části. V době bipolárního světa mu bylo nakonec umožněno vstoupit do integračních struktur - jak ekonomických, tak i bezpečnostních. Vstup do NATO v roce 1955 inicioval na druhé straně ustavení Varšavské smlouvy.

V tomto období byla německá politika souladná s vývojem Západní Evropy a její politické a strategické rozdělení umožnilo jistou kooperaci a překonání antagonismu, který byl velmi silný zvláště ve vztazích s Francií. Naučili jsme se poté chápat Evropu a uvěřili tomu, že sblížení zájmů SRN a Francie je hlavním stabilizujícím a integračním faktorem a má trvalou perspektivu.

V každém případě byl tak dán základ k dnešní EU. Kdo přemýšlí, nevěří moc v "common interest" (společný zájem), ale vždy jen a jen v zájem jednotlivých subjektů. V době začínající spolupráce byla Francie velmocí. Měla stálé místo v Radě bezpečnosti OSN s právem veta a později i atomovou bombu jako faktor velmocenského statutu.

Německo nejenže tyto mocenské atributy nemělo, ale bylo smluvně omezeno v možnosti je kdy získat. Cesta k nim byla načrtnuta v přimknutí se k Francii. Té chyběl mocnější ekonomický potenciál, na němž by se budoucí hospodářská prosperita a síla země opírala. Tu se snažila Francie získat právě - a zdůrazňuji účelovým - spojenectvím s Německem.

SRN a Evropa

Po ukončení bipolarity začal převládat - ne však zcela oprávněně - názor, že ve světě má rozhodující postavení již jen jediná mocnost - USA. Tato teze usnadňovala svým mnohým stoupencům vnitřní přerod, přeřazení a přimknutí se na "správnou stranu". Spojené státy však nebyly schopny plnit všechny atributy, nutné pro postavení vedoucí a rozhodující velmoci v problémovém a velmi různorodém světě. Stačí uvést jen neschopnost zajistit bezpečnost vlastních obyvatel. Ale například ani při řešení problémů v krizových oblastech či při předcházení jejich vzniku. Zde je třeba právě připomenout iniciativu SRN při rozpadu Jugoslávie proti snahám USA i EU v "zájmu nápravy důsledků I. (!!!) světové války , kterou zavinili Srbové" (Hans-Dietrich Genscher ve svých pamětech). Stejně tak to byla zahraniční politika SRN, která iniciovala snahy po rozšíření NATO a to opět proti zájmu USA, které se snažily udržet dobré partnerské vztahy s Ruskem. Ty se snažily udržet z globálních strategických důvodů a vlastní bezpečnosti, která předpokládala již v této době nutnou spolupráci s Ruskem - například při koordinované obraně proti terorismu. Tato politika byla však vystavena ostré kritice (známé jsou koordinované proticlintonovské kampaně v zemích, kde vládní administrativa usilovala, povzbuzena německým postojem, rovněž o vstup do NATO a tím i ozřejmění své politické přeorientace..

Období po sjednocení Německa, které se teprve tímto aktem "stalo suverénem" (Helmut Kohl) zaujalo svoji "oprávněnou" mocenskou evropskou pozici a postupně začalo jednat samostatně, resp. nezávisle.

Do této kategorie patří i aktivní zasahování i do procesu rozdělení ČSR (jednání kancléře Helmuta Kohla v únoru 1992 v Bratislavě je zaznamenáno dnes již odtajněnými bonnskými archivy) což účelově dosud zůstává mimo pozornost "odborné" akademické komunity i vlastně "německých " českých medií.

Naléhání a snaha po regionalizaci (rozdrobení) ČR na malé kraje byl výrazem zájmu o oslabení centrální moci. Tento proces v podstatě pozvolna probíhá a je snadno registrovatelný z různých aspektů společenského, ale i politického života. I z tohoto úhlu pohledu je nutno posuzovat velmi samostatné aktivity našich krajů. (veřejná prohlášení Jihočechů, že vazba na Prahu není výnosná - rektor Jihočeské univerzity Střeleček) a přednost sdílení jejich krajské reprezentace v Bruselu společně v Rakušany). Poučné by bylo dále porovnat zájem a obdobný vývoj regionalizace v Polsku.

Nyní by bylo možno uvést několik dalších a závažnějších příkladů, kdy se začíná přístup Německa k USA, ale i EU a tím i Francii mírně řečeno "osamostatňovat".

Jedná se předně o jiné představy o EU (národní aspekt či regionální). Regionální přístup by vedl k posílení pozice nejsilnějšího státu v EU, tj. Německa. Vazby na USA se rovněž uvolňují (odmítnutí pomoci při agresi v Iráku). Stejně tak i vztah k Francii, neboť mocenské prvky Francie, veto v RB OSN již ztrácí svůj význam, vše se rozhoduje konsensem (mimo občasného použití veta USA při zabránění přijetí protiizraelské rezoluce), Navíc SRN sama usiluje o své místo v RB OSN ( i když je tato snaha velmi nereálná). Kupodivu česká zahraniční politika i za této situace vyjadřuje SRN jednoznačnou podporu, přestože se nejedná o jednotné stanovisko členských zemí EU.

Význam atomové výzbroje po ukončení bipolárního světa také nemá již odstrašovací charakter a jedná se vlastně jen o velmi nákladný šrot, který navíc nyní vyžaduje náročnou ostrahu, aby se nedostal do nepovolaných (teroristických) rukou. Pak by se ovšem mohl stát opět plně funkční a dokonce existenční hrozbou... Kupodivu současní držitelé a podporovatelé zásady neproliferace opomenuli i smluvně vyjádřenou zásadu o atomovém odzbrojení a raději vstupují dnes do nepochopitelného, ale zcela reálného rizika. (viz www.publica.cz 29.11.04 - "USA v ohrožení - globální dimenze čečenského terorizmu".

Stručně řečeno, nový vývoj vede k dalšímu osamostatnění zahraničně politických zájmů jak Francie, tak ještě více Německa. Samotná evropská integrace prochází transformací, kterou není snadno definovat, ale rozhodně to nebude útvar, který by mohl třeba v zahraniční politice vystupovat jednotně s váhou všech svých členů. Není to dnešní realita a nelze tento vývoj v brzké době očekávat. USA jako účinná náhražka pro EÚ a samozřejmě i pro SRN na rozdíl od Británie, rovněž nepřichází v úvahu. Zahraničně politické směřování se naopak odklání od USA a i jednotný postup v tomto směru uvnitř EU se drobí.

SRN a celosvětové ambice

Fokusem nového zájmu se stává Východ, resp. Euroasie. Uvedený závěr se pro českého čtenáře může zdát násilným, nebo alespoň neobvyklým, což je přirozená reakce na léta mediální manipulace "odborníků" přiklánějících se k Hradu za éry prezidenta V. Havla, kterému byl český občan intenzivně vystavován..

Svět a Evropa zvlášť si však uvědomují současné nové postavení zemí v Asii ve spojitosti s Ruskem. Náš pohled, poněkud obdivný, se omezoval jen na impozantní ekonomický vývoj Číny. Nějak se nám nechtělo do hodnocení celé oblasti z globálního hlediska a objektivního zařazení do mezinárodně politického "koncertu", kde kupodivu právě tyto země - a to i pro Američany - začínají hrát prim a určovat pravidla hry.

K našemu uklidnění však vše probíhá s důrazem a v souladu s mezinárodním právem, Chartou OSN a s akcentem na spolupráci a důvěru na univerzálním základě, což se nedá říci o "akcích", dosud prováděných současnou administrativou USA. Začínáme si dále zvykat na termín "Euroasie", který již není ve stínu dosud povinné "euroatlantické spolupráce".

Tento přístup - a dalo by se snadno uvést "Rapallo II" jako aktivní vstup Německa a Ruska do evropské politiky - je však zasazen do zcela jiného politického prostředí. Nejedná se jenom o hledání cesty na napojení se na nové a stabilní rusko-čínské vztahy, jejich nynější vazbu na Indii, ale i Pákistán, Irán, a navazující spolupráce s rozhodujícími zeměmi Latinské Ameriky. Na tento překvapivý vývoj musí reagovat i SRN a to nejenom ekonomickým zaměřením, ale odpovídajícím i politicko mocenským vztahem.

K podrobnému rozboru celkové oblasti ZDE

Toto jsou dostatečné důvody nejen k hledání nových cest, ale k i příklonu k tomuto novému uskupení. Pro SRN je to dokonce cesta k celosvětové ambici. Zde je již nyní možno předpokládat tendenci pro jinou zahraničně politickou koncepci, která se začíná vymykat evropskému prostoru a sleduje globální pohled.. Mimo uvedených údajů není nutno zdůrazňovat i ekonomické zájmy - trhy a surovinovou základnu.

Směřování této úvahy není již jen vizí, ale sleduje a hodnotí aktivizaci SRN s jejími novými prvky a také pravděpodobně novými partnery...

V Německu je "po volbách", ale jakákoliv mocenská konstalace se rozhodně nedotkne jednotného zahraničně-politického směřování. Jednotící prvek německé politiky se projevuje ve společném národním zájmu a tím i v praktické realizaci.

Pokud bychom chtěli uvažovat na bilaterální úrovni z pozice České republiky, lze se s ohledem na nové vazby domnívat, že naše vztahy budou zachovány věcně na stejné úrovni. Je možno dále předpokládat i uklidnění a zohlednění nového německého zahraničně politického zájmu v jimi kontrolovaných "českých" mediích, což by byl pozitivní rys s ukončením pseudoideologických přístupů, které tam dosud převládají.

Stávající zaměření, hledající nepřítele, je sice pracovně jednoduché, ale již dávno neodpovídá objektivní situaci a společenské potřebě. Bude otázkou času si konečně tuto zákonitou změnu uvědomit a zdůrazňovat spíše prvky vedoucí k rozšíření spolupráce a chcete-li jako jedinou cestu účinné obrany proti novým formám dnes již humanitárního nebezpečí.

V rámci předloženého rozboru lze pokládat, že SRN je ve stadiu jisté přeorientace svého směřování a proto je možno i náš postoj za předpokladu nastíněného vývoje zaktivizovat. Rozhodně z německé strany v dnešní jejich situaci nebude naléháno na vytvoření politického prostředí v naší oblasti, které by mohlo narušit objektivní vývoj. Ten je nyní určován jinde a faktory, které jak se domnívám, nemají zájem o negativní vývoj v žádné oblasti, tedy ani v česko německé relaci. Přestože se celkově jedná o jisté osamostatnění německé zahraniční politiky na rozdíl od samostatných aktivit NSR po rozpadu bipolárního světa jedná se nyní o pozitivní vývoj.

Začátkem devadesátých let SRN vstupovalo do samostatné evropské politiky. Nyní má ambice v kontextu se světovým vývojem. Rozšiřuje se mu prostor pro pochopení a využití nové a převažující tendence při přesunu mocenského centra a ujednocení euroasijského přístupu a jeho jednotného postupu v globálním měřítku. Jedná se novou realitu, kterou současné americká administrativa dosud zcela nepřijala. Její manévrovací prostor se však zúžil ne pod tlakem, ale vlastním nepochopením posledních trendů vývoje. O německé zahraniční politice, která se v posledním období velmi aktivizuje, se to říci nedá. Ale naopak může mít a já doufám, že bude v součinnosti s novým zahraničně politickým prostředím positivním faktorem.