Zatímco Formanovi, Papouškovi nebo Schormovi lidičkové se snažili přežít s bytem, dobrou večeří a fotbalem, dnešní lidičky, které nemají ani tolik (sociálních) jistot jako generace, zpodobňovaná Novou vlnou, jsou Velkým bratrem vedeni k tomu, aby svá slabá místa zavázali obvazem pseudoslávy.

Ne náhodou stojí psací stůl režiséra Karpattiho před plakátem filmu V kůži Johna Malkoviche.

Tak se jeden zamindrákovaný český revizor stává převtěleným tibetským lámou, což mu přináší obrovskou prestiž (nevím, zda naše generace ví alespoň z knih, že fotka v bulváru se dřív za prestižní počin nepovažovala).

Prestiž, danou faktem, že láma je služebník lidských duší. Revizor Hrubeš jde za touto vidinou až do důsledku, který znamená, že opustí jedinou duši, které mohl být skutečně něco platný - přítele Mareše. Teprve na letišti zjistí, že se jednalo o reality show. Svému příteli (který po jeho ztrátě spáchal sebevraždu) pak "násilím" zorganizuje s účastí celebrit potěmkinský pohřeb.

Už během projekce Hrubeše a Mareše jsem pochopil, že se jedná o kino pravda doby, která je od 60. let odišná jediným fenoménem: svou umělohmotností.

Život, který si dnes na sebe navlékám už nemůže patřit kdejaké pofidérní figuře, o níž si čtu v zaprášené knížce, ale figura musí být známá v televizi a v Blesku. Jídlo jen z Delvity, archetypy jen z Novy, nevěstinec jen ze Zlatých stránek.

A pod prefabrikovanými maskami se skrývají nejisté, slabé a přecitlivělé figurky začátku 21. století, v jejichž čele stojí prostitutka, která se bojí líbat. Chtěl bych vás, pane Morávku, pochválit - kolikrát jen jsem použil frázi "Já na to nemám!", než jsem si (z vašeho filmu) uvědomil, že je to výraz doby.

Nakonec pár obligátních připomínek:

Facka, kterou dává milá obou kamarádů Vaškovi Hrubešovi, je neprosto nepovedená.

Protože jsem patetik, skončil bych film oním dramatickým záběrem, kdy Hrubeš leží mrtvý ve vaně, jež je spojen se slovem Radovana Lukavského: "Osud." To, jak vypadal pohřeb, diváci z předchozího děje bez problémů pochopili.

Kdybych nebyl patetikem, skončil bych to určitě pohřbem. Závěrečná scéna vypadá samoúčelně. (Ale chodil jsem, pane Morávku, na vaše divadelní inscenace, a chápu, že ten obraz tam je kvůli vaší zálibě v dopití trapnosti až do dna.)

A pokud by se někdo z čtenářů divil, proč píšu o kině pravda, pak je třeba přiznat pár faktů: že bych se (v reálném životě) nejspíš zachoval Mareš, že můj otec má (v reálném životě) stejné reakce, fráze i fyzignomii jako otec Václava Mareše a že moje žehlička má (v reálném životě) úplně stejně obnažený drát...