Pozdě k ránu (late towards the morning)

Bylo to pozdě k ránu...
Šel jsem příliš unaven polibky,
jež snesly se na mne po prvé v životě
jako prudká silice jarního deště.
Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou
svůj brzký východ,
a celá krajina neurčitá, bez kontur,
plující v sinavém a bázlivém světle,
zdála se po celou noc již od časného večera očekávati
prvných paprsků jeho.
Bylo takové zvláštní napnuté ticho,
rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trumpet
daleko vesnické nedělní hudby,
která již asi dohrávala...
Měsíc vyšel omrzele, zarudlý;
bledl a počal se chvět na řece;
vše zdálo se klekat k společné modlitbě...
A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať
rozlila mi v duši takovou zvláštní delikátní a vzácnou náladu.
Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu,
pro nejhlubší tremola skleněných fléten,
pro zádumčivé solo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou) ...
Vlažný melisový odvar,
nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeneho do staré antiky
řezané ze zeleného egyptského dioritu
žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní -
dlaní postříkanou dříve silným aroma kramínového laku...
Třel jsem nejdelikátnější nuance barev,
vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům,
zkoušel harmonie nejhlubších mollových akordů
a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních,
než jsem přikročil k realizaci svojich visí.
Chytit se sublimné, tajmné, anemické a bázlivé
v delikátní mystifikaci, v ironii
a v hřejivou intimitu -
rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou mága
tu vzácnou a tajemnou náladu zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu -,
to jest má doména, mé raison d'être.


It was late towards the morning ...
I walked, far too tired by kisses,
which have descended on me
like a sharp smell of the spring rain
for the first time in my life.
The moon announced its imminent rise
through a pale glow of burnished gold
beyond the river,
and the whole indefinite landscape,
without contours,
floating in a livid and timid light,
seemed, for the whole night,
to expect its first rays
already from the early evening.
It was such a strange, tense silence,
disturbed only by long and deep sounds of trumpets
from a faraway village Sunday band,
which was already finishing playing...
The moon came up against its will, reddish;
it paled and began to tremble
on the surface of the river;
everything seemed to kneel to a common prayer...
And all that lack of sleep, desire, subtle swoon and vertigo
poured out such a strange, delicate and precious mood in my soul.
It was something for the deepest tones of a French horn,
for the deepest tremolo of glass flutes,
for a gloomy solo of an inherited viola
(and still muffled by a muffler made of bone)
A lukewarm balm brew, a bitterish smell of fennel oil,
pressed to an old antique object
cut from a green Egyptian diorite
by a femininely subtle and unknown palm -
a palm sprayed with a strong smell of carmine varnish before...
I made the most delicate nuances of colours,
led my hand to the subtlest moves,
tried harmonies of the deepest minor chords
and composed in the most dangerous clefs and signatures,
before I stepped into the realisation of my visions.
Latching onto the sublime, the mysterious, the anemic and the timid
in a delicate mystification, in irony, and in a warm intimacy -
to fire up in some related souls with a short prayer of a magician
that precious and timid mood,
enchanted within the words: late towards the morning -,
it is my domain, my raison d'être.