Ruku v ruce se zakládáním vysokých škol se společností v posledním desetiletí nesla diskuze o nutnosti zavedení školného. Zatímco jedni trvali tvrdošíjně na finančním podílu vysokoškoláků na svém studiu, jiní zdůrazňovali nutnost udržet možnost studia pro všechny sociální vrstvy. Jak to už v Česku bývá, diskuze nikam nevedla a nic se nevyřešilo. Nikoho přitom nenapadlo, že situace se bude vyvíjet úplně jiným směrem a nastane jiná, třetí varianta: že totiž náklady na studium budou vysokoškolákům platit samotné univerzity. Tato neslýchaná věc je již v Česku realitou. Dle zpráv v denním tisku platí nově univerzity vysokoškolákům příspěvek na bydlení ve městě. Masarykova univerzita v Brně, jejíž studentstvo patří k nejpočetnějším v zemi a stále roste, bude příspěvky dávat všem vysokoškolákům se vzdáleným místem bydliště. Ne, není to na bydlení na univerzitních kolejích, ale na bydlení kdekoli a u kohokoli. Zatímco kolejní ubytování je součástí univerzit a příspěvek na kolejní bydlení bylo vždy možné chápat jako neškodné přerozdělování přidělených finančních prostředků v rámci univerzity, je vyplácení peněz na ruku studentům již faktickým financováním nákladů vysokoškolského studia. Stát, od kterého ony finance většinou pocházejí, tak nejenže umožňuje svým občanům absolvovat zdarma vysokoškolské studium, on jim za to ještě platí. Dnes jim dává peníze na bydlení, zítra možná na jídlo, školní potřeby, kapesné nebo kdovíco ještě přijde.

Příčiny takového chování ze strany univerzit jsou přitom lehce odhalitelné. Chronické problémy českých univerzit, které sahají až do období jejich vzniku, lze shrnout do jedné věty: nízká kvalita a nízká společenská rentabilita. České vysoké školství, které nikdy nedosáhlo úrovně evropských univerzit, se v devadesátých letech ocitlo v nebezpečí, že přicházející tržní hospodářství odřízne pohodlný zdroj financí, který tekl po celou dobu socialistického Československa, ale i v období první republiky, kdy národnostní nadšení z nově vzniklého státu se promítalo do zbrklého zakládání univerzit. Protože současné vysoké školy mohou společnosti máloco nabídnout, jsou cesty alternativního financování vysokých škol dosti omezené.

Do země přicházející zahraniční kapitál se v rozhodující míře zajímá jen o levnou pracovní sílu a existenci univerzit v Česku přehlíží. Řada jejich absolventů je nucena přijmout práci, pro kterou by v normálně fungující společnosti vysokoškolský diplom nebyl zapotřebí. Asi nejlepším příkladem jsou studentky pedagogiky, o kterých je známo, že jen malá část z nich po skončení studia vykonává to, pro co jim univerzita poskytla vzdělání. Místo povolání učitelky končí třeba jako sekretářky a tato kariéra jim přináší lepší finanční ohodnocení. Podobná situace je i u řady jiných vysokoškolských specializací.

Absolventi přírodních věd povětšinou zakotví ve firmách, kde často zastávají pozice, pro které vysokoškolský diplom je zbytečným luxusem. Špičkové odborníky navzdory častým proklamacím akademických funkcionářů firmy do Česka hledat nejezdí. Například firma IBM, která nedávno přišla se svým plánem přesunout do Brna některé své servery ze západní Evropy, oznámila při náboru pracovních sil, že je vedle vysokoškoláka ochotna zaměstnat stejně tak i středoškoláka, bude-li mít požadované počítačové dovednosti. Původní sebevědomé prohlášení univerzitních profesorů z Brna, že příchod IBM do města, na jehož realizaci se prý podíleli, umožní jejich absolventům uplatnění, tak dostalo již v počátku citelnou trhlinu. A to nemluvím o absolventech tzv. postgraduálního vědeckého studia, které stát všem studentům velkoryse platí formou automatického a štědrého stipendia. Tato rovněž neustále stoupající vrstva studentstva, pokud vůbec studium dokončí, odchází na pozice, které nejenže nemají mnohdy s vědeckou aprobací nic společného, ba často nejsou hodny ani univerzitního diplomu. Namístě je otázka, zda raketově stoupající počet postgraduálních studentů není ze strany mladých lidí jen jednoduchou kalkulací, jak se vyhnout nezaměstnanosti po ukončení řádného vysokoškolského studia a ještě k tomu dostávat od univerzity nemalý finanční příspěvek na živobytí - jak získat jakousi luxusní podporu v nezaměstnanosti.

Z výše uvedeného je proto zřejmé, že vysoké školy v Česku, aby udržely náklady na tradičně stoupající počet pracovníků univerzit, přebubřelou administrativu a často předimenzovanou strukturu vysokých škol, sahají k řešení nejjednoduššímu a spolehlivě fungujícímu, totiž nabírat co nejvíce studentů. Jsou to právě studenti včetně těch postgraduálních, za jejichž hlavy univerzita dostává od státu peníze. Je logickým chováním škol, že ty s malým počtem studentů budou mít jen malé státní příspěvky a jejich šance v dnešním tržním hospodářství budou rovněž hodně malé. Když k této problematice připočítáme ještě četné skandály, které v posledních letech vypluly na povrch (např. podvody s přijímacím řízením na právnických fakultách, zapletenost vedení jedné vysoké školy do šetřených zločinů, skandály děkanů apod.), vyplývá z toho všeho jednoduché zjištění, že pozice českého vysokého školství není vůbec růžová. Jak se bude situace dále vyvíjet je těžké dopředu odhadnout. Ale podle pravidla, že české vysoké školy jsou školami neomezených možností, se možná v budoucnu dočkáme dalších překvapení. Vždyť přece na druhé největší Masarykově univerzitě v Brně se razí názor, že ne společnost, ale právě samotný student je našim pánem. Jeden takový student tam nedávno dokonce kandidoval na rektora. Tak se nechme překvapit.

Poznámka autora: Šéfredaktor Jan Čulík poukazuje na to, že zásada, že vysokoškolské studium by mělo být vyhrazeno jen úzké vrstvě lidí je zastaralá, platila ve střední Evropě v dobách dávno minulých, kdy bylo třeba většiny lidí pro manuální práce apod. Jistě, společnost pokročila, dnes je mnohem více lidí zaměstnáno tzv. duševní prací, ale statistické členění společnosti podle vzdělání zůstalo zachováno a to nejen ve střední Evropě. Dělnictvo je pořád největší skupinou v evropské společnosti a každé volby to dávají znát. Stejně tak potřebujeme všichni jíst, takže zemědělci jsou nezbytní a pokud nebudeme dovážet potraviny z málo rozvinutých (zemědělských) zemí, tak i počty zemědělců musejí zůstat v Evropě zachovány.

Chápu asi kam Jan Čulík míří, tedy že moderní doba vyžaduje více studentů. To je pravda, nic to ale nemění na faktu, že větší kvantita vždy ředí kvalitu. Pokud jsem vyjádřil přesvědčení, že prudké rozšiřování vysokých škol v Česku je dosazuje do role jakýchsi nástaveb gymnaziálního studia, jsou právě rozšířená gymnázia možným řešením situace, kterou zmínil Jan Čulík. Je-li potřeba v dnešní společnosti opravdu tolik intelektuálně vzdělaných absolventů, pak by ze společenského hlediska bylo mnohem ekonomičtější rozšířit gymnaziální výuku o nějaký rok celoplošně pro veškerou středoškolskou generaci než degradovat samodestrukčním procesem vysoké školství. Setkal jsem se již několikrát s názorem, že střední školy vyučují odbornou látku v podobném rozsahu jako některé české školy vysoké.

Stejně tak ale klade moderní doba stoupající odborné požadavky na vzdělání třeba učňů (dnešní řemeslník musí mít například odborné znalosti práce s počítačem.) Zvýšená potřeba vzdělanosti se proto týká všech vrstev společnosti a za století vytvořenou tradiční strukturu evropského vzdělávání nijak nenarušuje. Potřeba elitních vzdělávacích institucí se moderní dobou neodstranila, ba právě naopak, vzdělanostní společnost potřebuje elitní vrstvy vzdělanců mnohem více, než kdy jindy.