Ta byla viditelně kritická ke stávajícímu stavu na VŠUP, nesmlouvavá, razantní, nic z toho ale Boris Jirků v přítomnosti svých protivníků, členů senátu a studentů verbálně z očí do očí nepředvedl. Na dotazy odpovídal vyhýbavě, byl pasivní, ba se téměř omlouval za to, že se ve svých tvrzeních v několika případech unáhlil. Bohužel nedostal mnoho otázek na tělo, ale svým vystupováním nepochybně zklamal řadu svých přívrženců, jimž se jeho předvolební teze líbily.

Naproti tomu text jeho nejvážnějšího protikandidáta Richarda Druryho, se zdál být méně konkrétní a více obecný, avšak Drury naprosto excelentně a s britským nadhledem aktivně argumentoval, byl přesvědčivější, lépe formuloval své myšlenky, zatímco Boris Jirků byl v kontextu tvrdosti své předvolební koncepce téměř apatický. Bohužel opět se ve fóru žvanilo a čas vyměřený k obhajobě kandidátů se až na výjimky rozmělnil v neadresných otázkách. Fórum nechalo Borise Jirků odejít bez velkého boje.

Přitom hned v úvodu své předvolební koncepce uvedl: "Napsat lákavý volební program není příliš složité, složitější ovšem už je ochota, odvaha nebo schopnost dostát oněm krásně znějícím slibům". To jistě, jenomže už na rektorském klání měl příležitost uvedené vlastnosti prokázat a měl výbornou možnost se stejnou razancí obhájit to, co napsal.Vzhledem k jeho kritice současné situace na VŠUP se to ve fóru také všeobecně očekávalo. Při představování se mluvil Drury spatra, Jirků jen četl z toho, co už napsal.

V následné diskusi napadl Jindřich Vybíral z hlediska své přímé osobní zkušenosti jeho tvrzení v koncepci o tom, že AVU daleko předběhla VŠUP ve vědním oboru restaurování, a kandidát na rektora se vzápětí přiznal, že vycházel pouze z informací uvedených na webových stránkách AVU. V konfrontaci bylo zřejmé, že si předem hlouběji neověřil některé informace, které použil ve své koncepci a následně si na fóru veřejně sypal popel na hlavu. Nikdo prý není neomylný.

Také v případě údajného netransparentního toku peněz na VŠUP nebyl schopen přesvědčivě argumentovat proti kritice vedoucího atelieru malby Stanislava Diviše a téměř bezbranným se stal po vystoupení bývalého rektora Jiřího Pelcla, kterého ve své koncepci kritizoval za to, že nedokázal přesunout zlínské ateliery patřící VŠUP do Prahy. Doslova uvedl, že otázka zlínských atelierů je velmi obtížně řešitelný problém, čímž svoji vlastní kritiku bývalého rektora Pelcla veřejně zdiskreditoval.

Svým kritikům rovněž Jirků sdělil, že v případě svého zvolení rozhodně nepřistoupí k personálním změnám. Přitom ve svých tezích psal o nutnosti zásadních změn na VŠUP a touto informací dal přítomným najevo, že nikdo se nemusí bát o svoji židli, protože s ním se žádné podstatné změny na VŠUP nestanou. Vrcholem jeho naprostého selhání byl moment, kdy pedagogický sbor servilně ujistil o tom, že pedagogové na VŠUP jsou vůbec ty nejlepší umělecké osobnosti z nejlepších.

To samozřejmě není pravda, vzhledem k tomu, že na konkurz pedagoga se hlásí jen mizivé procento uchazečů umělců. Byla to pouhá volební rétorika, ono známé plácání se po zádech, v případě kandidáta Jirků zřejmá snaha zalíbit se těm, kteří ho budou volit. Avšak připustím-li, že jakkoliv učí na VŠUP kvalitní umělci, ještě to neznamená jistotu toho, že jsou to dobří pedagogové. Mnozí z nich jsou velmi špatní, protože neumí neumějí komunikovat se svými studenty v rovině jejich tvůrčích potřeb.

Po volbě rektora zůstaly rozpaky a řada otázek. Kandidát Richard Drury, absolvent Cambridge University, obor bohemistika a evropská avantgardní kultura, zcela jasně dominoval svojí bystrostí, intelektuální orientací, otevřeností i kritičností k sobě samému. V odpovědích prokázal dostatek synergického přístupu, k němu také směřovalo paradoxně nejvíce otázek, avšak přestože se na české výtvarné scéně jako historik umění pohybuje už od roku 1992, chybělo mu jediné, zkušenost s vysokoškolským uměleckým prostředím.

Tuto nezkušenost také přiznal a dle mého soudu, byla zřejmě důvodem k tomu, že neuspěl i přesto, že prokázal nad svým protikandidátem jasnou převahu. Myslím si ale, že problém je širší, totiž neochota českého prostředí integrovat do poklidného rybníčku české společnosti jinou (cizí) zkušenost. Došlo tak k paradoxu, kdy se na jedné straně škola proklamativně otevírá ke světu a na straně druhé, se před ním tímto způsobem zavírá. Pro mě to v konečném součtu znamená jediné: VŠUP je nekonzistentní a nadále se ocitá v problémech.