Redakcím zpočátku nebylo vždy jasné, jaký je rozdíl mezi publikováním určitého obsahu třeba v tištěném médiu a publikováním na internetu. Často si neuvědomovaly, že jde o dvě různé formy publikování, a že tedy k tzv. překlopení novin na internet je třeba souhlasu autorů článků a dalších dodavatelů obsahu. Především však mezi uživateli internetu panoval (a z části ještě panuje) názor, že informace publikované na internetu jsou tzv. volné a je tedy možné s nimi dělat cokoliv.

V Čechách v polovině devadesátých let vzniklo hned několik agentur, které, aniž by k tomu měly souhlas vydavatelů, informace českých deníků stahovaly a po určitém zpracování pak prodávaly dál jako elektronickou výstřižkovou službu. Zdánlivě se nedělo nic jiného, než to, co tu bylo již dříve. Vždyť Pražská informační služba (PIS) poskytovala placenou výstřižkovou službu již dlouhé roky. Rozdíl byl v tom, že PIS musela nakoupit určitý počet výtisků novin, ty pak nůžkami rozstříhat a výstřižky poslat klientovi. Nyní se však začalo pracovat "jen" se soubory digitálních dat, které mohly být staženy zdarma a pak opakovaně prodávány, aniž by vydavatel, který vynaložil na jejich pořízení nemalé náklady, z jejich prodeje v elektronické podobě získal jedinou korunu.

Od těchto dřevních dob se však již mnohé změnilo. Jednak došlo k vývoji v oblasti legislativy, dále jsou zde již určité mezinárodní zkušenosti, a v neposlední řadě se změnil přístup a pojetí aktivit na internetu -- hlavní hráči na domácím trhu informací začali postupně respektovat určitá pravidla. Internetové publikování se po určité době stalo samostatným byznysem.

V řadě zahraničních i domácích médií začaly vznikat divize či dceřiné společnosti specializované na internet, popř. na to, čemu se začalo říkat "nová média". Prudký rozvoj byl tak trochu závodem, ve kterém se každý obával, aby nezůstal pozadu. Mnohá média i agentury naplnilo velké očekávání. Po určité době nadšení přišlo vystřízlivění. Mnoho internetových vydavatelů muselo v dalších letech silně redukovat svůj personál. To se týkalo např. i deníku New York Times, CNN či internetové dcery vydavatelské skupiny Handelsblatt. Bylo to tak trochu jako na houpačce. Nicméně jedna změna má trvalý charakter: na internetu se nachází a bude nacházet obrovské množství aktuálního zpravodajství, o dalších informacích nemluvě.

...

Pravidla hry na internetu

Zvláštností a živnou půdou internetu je používání odkazů. Jaký je postoj internetových vydavatelů k tomuto jevu?

Záleží na tom, za jakých podmínek je to provedeno. Pokud se někdo chce pouze bezpracně přiživit na díle někoho jiného, je to nepřípustné. Dnes platí do značné míry respektovaná zásada, která praví, že odkaz je vydavatelem internetové publikace akceptován a dokonce vítán, pokud pomůže vydavateli zvýšit návštěvnost. To pak samozřejmě znamená, že se vydavateli zvyšují i výnosy z reklamy. Další podmínkou pro akceptování odkazů je to, že subjekt, který odkazy zřizuje, tak nesmí činit za účelem vlastního výdělku. To platí tehdy, pokud by někdo vystavěl svůj internetový portál pouze na odkazech na cizí díla, ale v odůvodněné míře a v rámci vlastního díla je možné odkazy zřizovat i pro obchodní účely. Pokud se však s vydavatelem dohodne, je možné cokoli.

Mezi nežádoucí typy odkazů řadíme tzv. framing. Jde o vložení rámce s obsahem stránky cizí na stránku vlastní. Samozřejmě pokud k tomu dochází bez dohody s vydavatelem.

Pro určitý typ odkazů se pak vžil název deep links, protože jde o odkazy jdoucí do nitra webové publikace. Problematikou deep linků (hyperlinků) se již zabývaly některé evropské soudy. Velkou pozornost vzbudil proces, který se odhrával v Dánsku v roce 2002. Tehdy vznikl zřejmě první judikát, který precizně formuloval zásady přístupu k hyperlinkům.

Soud tehdy rozhodl ve prospěch žalobce, kterým byla Dánské asociace vydavatelů novin (Danish Newspapers Publishers Association), že používání hyperlinkových odkazů na novinové články na internetových stránkách novin dánskou IT společností Newsbooster porušuje autorské právo novin a že jde o jednání v rozporu s obecnou klauzulí v obchodním zákoně týkající se "dobré marketingové praxe".

Soud proto vydal nařízení zakazující Newsboosteru nabízet vyhledávací služby s hyperlinkovými odkazy ze stránek Newsbooster.dk a Newsbooster. com přímo na novinové články v internetových stránkách či verzích novin. Tento zákaz zahrnoval distribuci e-mailů se zmiňovanými hyperlinkovými odkazy, stejně tak jako reprodukování, distribuci nebo vydávání titulků z internetových stránek novin.

Nebudeme se detailně zabývat právním rozborem, poučná je však svou přesností a lapidárností jedna pasáž z odůvodnění rozsudku, která zní následovně: "Na základě faktu, že komerční služba dodávaná Newsboosterem spoléhá na materiál produkovaný internetovými médii, na který lze odkázat, že materiál užívaný Newsboosterem vytváří komerční základ média, na které se Newsbooster napojuje, že Newsboosterova zpravodajská služba s hypertextovými odkazy na noviny konkuruje těmto novinám, že Newsbooster může ochromit inzertní hodnotu internetových stránek novin, a tedy snížit zisky z reklam atp., soud shledal, že reprodukování a publikování titulků novin, kombinované s hypertextovými odkazy ke článkům, jak je prováděno Newsboosterem, nerozumně poškozuje zájmy novin."

Soudních sporů o přípustnosti hyperlinků bylo projednáváno v Evropě více. Ne všude však soudy dospěly ke stejnému rozhodnutí. Před několika lety se německé noviny Mainpost rozhodly žalovat internetovou službu Newsclub za automatické prohledávání a propojování na články umístěné na internetových stránkách novin. Soudci Mnichovského vrchního soudu rozhodli, že používání vyhledávače k nalezení novinových článků on-line porušuje směrnici EU o ochraně databází, která je zahrnuta v německém právu. V podobném případě v Nizozemí však soudce shledal, že novinová internetová stránka nepředstavuje databázi a tedy se nemůže odvolávat na ochranu databáze garantovanou směrnicí EU.

Ani dlouho očekávané první rozhodnutí Evropského soudního dvora z roku 2004 týkající se databází však nevneslo zcela jasno do otázky, které databáze jsou chráněny právem sui generis dle směrnice EU a které nikoliv. Evropský soudní dvůr byl požádán, aby vydal rozhodnutí v případech, které zůstávaly nevyřízeny u soudů ve čtyřech státech EU. Britská dostihová rada a britské fotbalové ligy v žalobách napadly nepovolené používání dostihových a fotbalových programů (které obsahují i rozpis kol a informace o hráčích) ze strany sázkových kanceláří a podobných institucí. Své žaloby opřely o právo pořizovatele databáze na ochranu.

Evropský soudní dvůr rozhodl, že tento typ databází nepožívá ochrany, protože při jejich pořízení nebyla pořizovatelem vložena podstatná investice do pořízení databáze, (neboť náklady vzniklé v souvislosti s pořádáním soutěží nelze ztotožnit s náklady na vytvoření databáze). Zdůvodnění rozsudku pak jistě pomůže v další soudní praxi.

Praktickým přínosem tohoto rozhodnutí je skutečnost, že bylo jednak autoritativně rozhodnuto a současně byl podán určitý výklad. Je tedy nyní zřejmé, že ochrany nepožívají takové databáze, jako jsou třeba přehledy televizních programů.

Ukázka z knihy "10 let v českých médiích", autorů Jana Jiráka, Milana Šmída, Miloše Čermáka, Václava Moravce, Milana Stibrala, Daniela Köppla, Barbary Köpplové, Barbory Osvaldové, Petra Saka, Štěpána Kotrby; kterou uspořádal Josef Beránek a Silvie Hekerlová a vydal Portál, 2005