V samotném středu města - dokonce na "posvátném" území Hösók tere (pro návštěvníky Budapešti spíše známém Náměstí hrdinů), se konala "Budapest Parádé 2005". Po krachu berlínské Love Parade je to nejspíše největší akce tohoto druhu v Evropě. Na místě, kde mají mohutné sochy v impozantním půlkruhu všichni "otcové vlasti" (a v Maďarsku je jich opravdu dost...) bylo centrum house a techno párty pod širým nebem (asi jako kdyby se konla v Praze na Vyšehradě). Na patnácti až dvaceti obřích nákladních vozech byly zvukové aparatury a kroutící se dívčí omladina ve velmi sporadickém oblečení, stejně tak jako na věžích, plných go-go girls. Mládí se bavilo. Sexem i tancem. K místu přiléhá veliký park a čtvrť patřící k těm nejlepším ve městě, je plná ambasád (jako náš Bubeneč, ale 10x větší). Místní široké třídy byly rovněž zaplněny nepřehlédnutelným davem.

V dosahu snad více než stovka mobilních záchodů, stánky s občerstvením, víc nealko než pivo. Nálada veselá, taneční a v podstatě pohodová. Viděl jsem jen jednoho "unaveného" mladíka (byl však teprve podvečer). Někdo dokonce mával českou vlajkou a nedaleko jsem míjel několik autobusů s "SK" značkou z Dunajské Stredy s mládeží, hovořící svoji mateřštinou - maďarsky. Evropská mládež vytváří globalizovanou kulturu i globalizovanou společnost rychleji, než politický establishment.

Hudbu nehodnotím, i když jsem ji slyšel - sebe v tu chvíli ne. Ministerský předseda Paroubek se vyjádřil k technopárty, že v podstatě nevěděl, co to je. Nedivím se mu, já to také nevěděl. On se poučil přes videa ze zásahu policistů a já se ocitl uvnitř. Cítil jsem cosi, co se nedá dost dobře definovat, ale je to přesto popsatelné.

Být uvnitř je lepší, než být mimo

Mohu se podělit - o motivy k přemýšlení. Známe "květinové děti". Bylo to naše mládí. Známe protestsongy. Bylo to naše mládí. Viděl jsem a byl při "revoluci" v New Yorku na Columbijské universitě. Byla to velmi podmanivá doba. Bylo to naše mládí. Ta doba však měla jednoznačný politický podtext (za volnost, proti měšťáctví, establishmentu, konvenci a nakonec i vietnamské válce). Nic takového jsem nyní nezaznamenal.

Ba naopak, zdálo se mi, že každý přišel sám za sebe, nebo v malé skupině a chce žít svým samostatným vnitřním životem uprostřed anonymity davu. Nepopírám, že mu nemusím rozumět, ani ho chápat, ale nic s tím nenadělám. Je tam atmosféra neorganizované moci. Má sílu a spojuje. Navíc je mladá. Objektivně, možná i nechtěně, ale nepopiratelně se stává politickým faktorem s dosud nepředvídatelnou perspektivou. Uvědomil jsem si, že bychom alespoň tuto skutečnost měli alespoň vědět. Každý přišel sám za sebe a přesto byl spojen s ostatními. Zvuky. Tóny. Rytmem. Dnem i nocí.

"Naše" chyba asi je, že jsme si zvykli respektovat jen sílu zbraní, řízených střel a brnění ozbrojenců. Neštěstím je, že nám pro ně chybí dost důvodů k uplatnění. Zjednodušujeme si tak své uvažování, přestože chceme formovat svět. Za těchto podmínek je to velmi smutná a nepříliš nadějná role.

K ránu začalo silně pršet a potvrdilo se tak klasické anglické "The rain is the best policeman friend". To mi připomíná, že jsem vlastně nikde neviděl jediného policajta, natož nějaký anton nebo policejní stan. Až řadu bloků od akce se dva dopraváci snažili odkloňovat dopravu.

Takže, až budete chtít jet na techno - jeďte do Budapešti. Až budete chtít vidět rudě zahalené město na 1. máje a zazpívat si Internacionálu - jeďte do sociálně demokratické Vídně. U nás má ale sociální demokracie jiné, "důležitější" úkoly.

Jak se neshromáždit

Ministr vnitra Bublan připravuje zákon, jak se máme shromažďovat. Co předem zajistit, kolik razítek předem nasbírat (kdo modernizoval koupelnu či přistavoval garáž, ví, o čem píši). Prostě dát jasná pravidla, aby se nic nekonalo, nebo raději tehdy, až zestárnete. Proč také. U voleb jsme byli - a až přijde čas, budeme moci jít opět. Myslím si, že to nebude tak snadné. Bohužel je dost dobrých důvodů se sejít i mimo vůli úřadů a třeba i proti vůli vlády. Vídáme to v těch zralejších demokraciích, kde shromáždění jdou do miliónů a jsou až podezřele častá. Mnohdy nejsou ani "sametová"... Stejně jako důvody pro jejich konání.

Ve svém minulém článku k předmětné věci jsem varoval před zneužitím "analogie iuris" a naznačil, že Bublanův zákon by mohl snadno sloužit zcela jinému účelu. Dostal jsem však odbornou oponenturu, že v případě Czech Teku není analogie na místě a analogia legis i analogia iuris jsou explicitně vyloučeny. Rád akceptuji, až na to, že zneužití bývá právě v tom, že se odpoutáváme od právní a přesouváme se do politické roviny. A právě zde je náš problém. Je možno uvést řadu příkladů, ale pro stručnost i jasnost jeden z posledních.

Žoldácká analogie

Media uvedla minulé dny zprávu, že v Iráku byl zabit Čech, který byl příslušníkem ozbrojené soukromé jednotky, nasazené k plnění úkolů v poli. Byl tam jako žoldák. Padl. Není to nic tak výjimečného ani tajného. V Iráku je nasazeno na 140 000 amerických vojáků a další početně nejsilnější skupinou nejsou Angličané, jak by se předpokládalo, ale soukromé žoldácké armády. Ty plní úkoly v poli, při ostraze budov a rafinerií, konvojů, ale jsou tam i jako analytici či plánovači vojenských i politických postupů. Samozřejmě v úzké koordinaci s americkým velitelstvím.

Těchto žoldáků je v Iráku kolem 20 000. Psal jsem o tom v Britských listech již 23. 9. 2004 v článku "Media a tajné služby" či 28. 6. 2004 v článku "Privatizace národních zájmů".

Je tam mnoho Poláků, kteří byli vycvičeni ve vládních jednotkách GROM (něco jako "naši hoši z Prostějova") a pak šli za slušný peníz "na soukromo". Nevím, kolika Čechů se to týká. Alespoň jeden však padl. Myslím si, že by to MNO mohlo vědět. Nikdo se jich na to ale z opatrnosti neptá.

Všichni víme, že český občan bez souhlasu ČR nesmí být začleněn do organizované vojenské jednotky jiného státu či dokonce bojovat "v cizích službách". Proto se zcela logicky ČT obrátila na mluvčího MNO o vysvětlení. A pozor! Ten na ně vytáhl starou dobrou "gumovou" právní analogii. A tak jsme se dozvěděli, že k nastoupení do jednotek cizího státu samozřejmě musí být souhlas, ale když bojují jako žoldáci na soukromé bázi, pohlíží na ně ministerstvo na základě stejného právního režimu, jako kdyby pracovali někde v zahraničí. Třeba jako - a přímo uvedl - "kuchaři".

Abychom tomu dobře rozuměli, dle analogie iuris zabíjet v organizované skupině pravděpodobně po našem armádním výcviku na základě osobního kontraktu je jako vařit knedlíky. Ne právně, ale politicky erudovaný novinář raději se dále neptal, stejně tak jako původní informátor, myslím že Právo, a vzal informaci, "jako že to je v pořádku". Poslanci (ani opoziční) nenavrhli vyšetřování toho, kolik Čechů válčí a kde a kolik jich padlo (on to je vlastně jen smrťák z pracovního poměru). Svědčí to pouze o politickém standardu naší společnosti.

Je tu však i jiná rovina. Má ministerstvo obrany právo takto používat právní analogii ? Jedná se o zabíjení lidí a přesto naše právní akademická komunita mlčí, učí a vykládá právo dál. Ale i "nezávislí" a tudíž nedotknutelní soudci v Česku rovněž mlčí, i když píší do novin více než je zdrávo. Ale to jsou asi důležitější kauzy (o svých právech na peníze jako podmínku nezávislosti žalobách proti svému státu a i mediálně velmi aktivní mladiství soudní čekatelé píší také jen ve "své" věci). Ona totiž zpravidla jen právní erudice nestačí - one need to have some political gats too. A to bývá svědectvím stavu nejen společnosti, ale i jednotlivce.

Co mě osobně bohužel vadí, je, že cestu k takovýmto analogiím chce politikářům vydláždit sociálně demokratická vláda. Pěkně děkuju.