Současná reedice Netopýra v podkroví -- dvě desítiletí po pódiovém uvedení ve Viole a osmnáct roků od prvního vydání -- svědčí o tom, že látka ani autorkou zvolená forma nezestárly, ale do příběhu se už vloudila jemná nostalgie.

Je obrazem mladých lidí záměrně se oprošťujících od konzumních lákadel (ne že by jimi pohrdali -- jak by však za ně museli zaplatit?), opožděných českých hipíků té doby, toužících po niterné svobodě, hledajících v podmínkách, kde vládla pracovní povinnost, stvrzovaná razítkem zaměstnavatele v občanském průkazu, alespoň volnější škvíru. Proto jejich povolání: taxíkářka a výtvarník. Žijí společně v polorozbořeném domku určeném k zbrourání kdesi pod Bulovkou. "...U stěn, jak děti na hrachu, / stály obrazy. Otřela jsem je od prachu / až po druhém nebo třetím přespání, / prohlížela jsem si je spíš z dlouhé chvíle / než ze zájmu; tvářily se potměšile, / vlčí smečka v norách z rohoží a lišt" líčí squaterka ve vzpomínkách svůj svévolný vstup do malířova ateliéru. "...Žádný div, že jsem jednou za svítání / přeslechla, jak se sune od dveří / plechový botník, můj bodyguard. Stál nad obrazy, / ucourané plátěné kalhoty, vlasy jak pápěří; / kam přijde, tam patří, dub v hrázi."

Kdo to byl? Pro Ni zřejmě Osudový muž. Ženatý, otec několika dětí, které miloval. S manželkou Marcelou je vodíval do zoo i na výlety, ale proč by se zříkal nenadálého a navíc sympatického přírůstku ve svém ateliéru? Mohl s dívkou sedět "kolem ananasu kamen, hrát bulku nebo remy na plátně, na němž prý kdysi zkoušel trumfnout Šímu, málem jen v rouše rajských prarodičů opékat v rémosce berana, proviant na týden..."

Oba vědí, že jejich poměr nemůže být dlouhodobý, natož trvalý, přestože -- či právě proto? -- je intenzivně prožívaný. V básnířčině podání představuje cosi, o čem ženy snívají -- volnost -- protiklad či paralelu k vázanosti v rodině.

Vladimír Justl v doslovu vzpomíná, jak herečka Dana Vacková, obsazená ve Viole do hlavní postavy, se do této role vžila: "Ztotožnila se s hrdinkou, slova veršů se jí stala zpovědním přiznáním, diferencovaným dialogem, polemikou i souhlasem, skutečností i vizí."

Variabilně stylizované strofy znějí jako melancholická ozvěna něčeho, co dobře známe, co se už nikdy nebude opakovat ani v životě jedince, tím méně ve změněné době či v současném životním stylu.

Netopýr v podkroví je epický příběh i lyrické rozjímání. Je rozdělen do pěti částí s deseti extempore, jež mají většinou podobu krátkých popěvků nebo dětských říkanek. A kontrastně k nim v hlavním partu zní jeden dívčí hlas a tři mužské -- výtvarníka Jindřicha, pasažéra Kloudy, jejž si dívka zvolila za "vrbu", a Leoše, který ji naivně považoval za svou milostnou trofej -- s jejich rozdílnými programy životní náplně a životního cíle. Vypovídají o sobě dlouhým, metaforicky bohatým veršem, střídajícím něhu s drsností, se zdánlivě nenápadnými rýmy, spíše souzněním (viz výše citované ukázky). I takoví jsme tenkrát byli...

Scénické provedení této skladby mohou milovníci poezie zhlédnout ve čtvrtek 3. listopadu v Literární kavárně Obratník (Jindřicha Plachty 28, Praha 5).