Strana zelených si zvolila do svého čela Martina Bursíka. Kromě jiného proto, že si jej delegáti přítomní v aule pardubické univerzity vyhodnotili jako člověka lidsky i profesionálně nepochybně zralejšího, než je Jan Beránek. Ten bohužel neměl ani takovou míru sebereflexe, jakou měli předsedové dvou dalších českých politických stran, Grebeníček a Gross, takže jej sjezd musel odvolat. Učinil tak přesto, že Beránek tvrdil, že se nemá za co stydět. Na jeho manažerské kvality a především schopnost spojit rozhádanou stranu však měli delegáti diametrálně odlišný názor.

Bursík má spolu s konsensuálně naladěnými kolegy z nově zvoleného předsednictva velkou šanci uspět v boji o lepší pozici SZ na české politické scéně. Má dobře zmapovaný politický prostor a ví, že je v něm výseč, která hladoví po tom, aby byla vyplněna politikou, na niž nedosáhnou ani ODS s KDU-ČSL, ani sociální demokraté s komunisty. Dokáže ji s pomocí dalších lidí formulovat, opírá se o věrohodné informace o elektorátu strany. Může si být jist tím, že ti členové, kteří v ní v minulých měsících vydrželi, čekají jen na dobrého manažera, jenž dokáže využít jejich potenciálu. Nejsou to však jen oni. Po skutečné zelené politice je prostě poptávka u voličů, zhnusených jak mediálním pošťuchováním reprezentantů etablovaných partají, tak jejich rezistencí vůči tlaku na oslabení imunity jejich poslanců.

Nový předseda SZ dal zřetelně najevo, že na něčem takovém rozhodně není ochoten se podílet. Chce oslovit mladé lidi, ženy, spotřebitele, chodce ohrožované proudy kamionů, automobilisty deptané vysokými cenami ropy, občany, hrozící se rostoucích cen energií. Těm všem, samozřejmě ale i jiným, chce SZ nabídnout alternativu šetřící jak je, tak životní prostředí.

Sekta, vedená Jakubem Patočkou, jenž v SZ dlouho bojoval o to, aby se v ni proměnila celá strana, se zredukovala na dvě desítky zoufalců, kteří se cítí být VyVolenými zelené politiky. Vizionářství utrpělo porážku, většina delegátů sjezdu SZ dala jasně najevo, že dává přednost realistické politice. Jasnozřivý Patočka prostě nedokáže opustit své představy o "neodemokracii", o předurčení jakýchsi zelených nadlidí, vzorů politické kultury a čistoty. I bez Beránka touží své ovečky dovést k vybudování nějaké nové, vyfiltrované, čistě zelené společnosti.

Není pochyb o tom, že ti sektáři, kteří přes Patočkovo vábení v SZ zůstali, budou do její politické praxe promítat své představy dál. Jejich působení však sjezdové výsledky značně oslabily a ještě více je může oslabit úspěch realistické politiky, která se bude opírat o praktická řešení konkrétních problémů, kvůli nimž je budou podporovat ne lidé vesmírní, ale lidé z masa a kostí, nadaní přednostmi i chybami.

(Autor je členem Strany zelených)