Někdy šlo o kramářské písně čili rýmované politické komentáře či údernou černou kroniku. Jindy lidskou závist a nenávist (sem patří poezie protektorátního prezidenta Emila Háchy). Žijící klasik Wernisch s nakladatelem Pluháčkem velkorysou redakcí na chvíli oživili střípky minulého, třeba na okamžik umrtvili obavu z pomíjivosti a zapomínání. Výběrem ale nutně odsoudili tisíce jiných ke konečnému zmizení. Programově se například vyhýbali některým kontroverzním tématům jako český nacizmus. Proti výběru jen výběr širší, ale díky za to.

Od historie literární zbývá kousek k dějinám politiky. Českým a světovým, jak charakteristicky dělí minulost učitelé na vysokých školách. Některé události i osoby projdou -- jako symbol širších souvislostí - "sítem víry pravé", jiné propadnou v hodnocení novodobých šamanů, kteří mají na starost výklad rodové tradice. Zachovaná historická paměť může někdy působit přímo bizarně. 28. říjen patří mezi podobné zvláštnosti. Ne snad, že by hold státnosti, která bezmála dvanáct let neexistuje, neměl určitou platnost pro dnešek. Oslavuje též českou a slovenskou vzájemnost, demokratické hodnoty a výjimečné osobnosti. Na prvním místě Tomáše G. Masaryka.

Tento velikán moderních československých dějin (po otci Slovák), vůči kterému se kriticky vymezovala i nynější hlava státu, získal ke svým osmdesátinám v zákoně zakotvenou poctu "zasloužil se o stát". Nynější prezident, ještě v pozici premiéra, sehrál svého času důležitou roli při právně diskutabilním dělení společného státu Čechů a Slováků. Tedy dělení odkazu TGM. Dost možná mu tedy, my, občané, dlužíme normu připomínající jeho zásluhy o státy dva. Zvláště proto, že ve zmenšené vlasti náleží mezi čelní obránce neodvislosti. Zůstává otázkou, jakou roli si v našich dějinách zachová. Jakou paměť si zachováme my.