ČT v poslední době průběžně v tomto pompézním, muzikálově -- katastrofickém stylu sází do svého hlavního zpravodajského pořadu "Události" jakési odrážky, naposled třeba ke Katrině, Kašmíru, Ptačí chřipce, ale samozřejmě hlavně k domácím "politickým krizím" -- CzTek, spory o Zákoník práce, všechny hrozící rozpady koalice atd.

Tedy snaha o změnu formy se na Kavčích Horách, (na které se soustředím po zbytek článku, protože mezi rádiem a televizí není U Nás valného rozdílu), koná každou chvíli. Ale obsah ...?

Ano, to je ten stále stejně mdlý, prý veřejnoprávní orloj, který si na českém občanstvu vymohl zvýšení televizní daně. Forma, "rám" je v ČT povýšen nad jalový obsah - obraz a jeho sdělení.

Co nám ČT v Událostech dnes a denně, nehledě na to, co se právě děje doma a v zahraničí, ukazuje?

ČT předvádí mluvící hlavy hlasatelů. (V televizi lze očekávat, že něco uvidíte, ale pro ČT to neplatí. Minuty běží, hlava -- busta hlasatele na nás hledí a mluví.) ČT ukazuje ze zahraničí několikavteřinové vystřižené agenturní obrázky, na kterých se třeba něco hýbe, ale náš redaktor ČT mluví o něčem úplně jiném. (ČT ráda opakuje pořád ty samé tématické, schématické sekvence. Týden, měsíc, když je téma příbuzné...

Když je málo materiálu, běží obrazová smyčka.) ČT miluje ilustrační záběry. Jsou spolehlivě ploché, nicneříkající, některé však zřejmě natolik vděčné, že se nimi lze setkat i po letech, tzn. po sérii změn ve znělkách - a nejedná se vůbec o ilustrace historické, ale prostě o tzv. civilní výjevy z našeho soudobého života -- důchodci, školáci ...

Z domova: na obrazovce je známý nebo neznámý panák (bez titulku), který hýbe rty, ale jeho šotové sdělení přesto recituje redaktor ČT. (ČT obecně neumí podtitulky: pokud si zapnete zpravodajský nebo publicistický pořad později, v půli, prostě nesledujete od začátku do konce a neznáte účinkující, zůstane pro vás anonymem.)

ČT pak ukazuje uzavřený okruh mluvčích, politologů, expertů a analytiků: není pravda, že jiní v ČR nejsou. Jiní se prostě jen neobjevují v televizi. Vybraní (nasmlouvaní?, spřátelení?) a nikým nevolení analytici -- reprezentanti privátních bank a fondů - nám pak sdělují (a stále opakují) takové triviality, jako včera: že nejlepší daně jsou ty nejnižší daně atd. Monopolním politologem je v ČR pro Události ČT jen pan B. Doležal, třeba psychologem je dnes (dříve jen na Nově!) jen pan Humhal, který jednou větou rozkryje Lesního vraha, pocity osiřelého dítěte i psychologii vánoc. (Ano, byl to právě on, kdo mě opět přiměl pozastavit se nad českým televizním orlojem, protože on přece doposud patřil do exkluzivního okruhu expertů TV Nova!)

Je sebemrskačské sledovat otupující, tendenční mediální mašinérii, jejíž informační hodnota je ve srovnání s Pražským orlojem mnohdy žalostná: je příznačné, že vytržením z monotónní produkce se na české mediální scéně stávají právě takové události, když se figurka z jedné televize objeví náhle na jiném kanále. (Kariéra někdejšího redaktora -- žurnalisty dostoupí zenitu na českém mediálním nebi, když ex"novinář" se stane mluvčím firmy nebo úřadu. Pojem věrnost značce nezávislosti, veřejnoprávnosti nebo étosu žurnalistickému čistě fenomenologicky v ČR nemá konkrétnější obsah.)

Závěrem se svěřím, co se mi v Událostech ČT nejvíce líbí. Je to tajemné, nejasné, matné, poněkud neostré, ale také přitažlivé, až vzrušující. Děje se to za zády čtečů zpráv. Za sklem, v prostoru vysílacího studia, se před zraky národa kolem monitorů nenuceně procházejí, telefonují, protahují se, poposedávají, přicházejí a odcházejí, odkládají si, pijí cosi, pojídají, spolu konverzují lepé dívky v módních oděvech...

(Jak pravidelně zaznívá koncem hlavního zpravodajského pořadu ČT, který je ve srovnání se zahraničními ekvivalenty nepoměrně kratší, "více toho pro vás nemáme.")