Pokud by někdo na vystřižený dialog z Českého snu naaranžoval paragraf o poškozování dobrého jména firmy, musel by mít hodně přebujelou představivost. Právní design sice připouští kdejakou extravaganci, ale tohle už by asi překračovalo hranice demokratického stylu. A za tyto hranice by se určitě žádný slušně vychovaný právník ani nepodíval, protože tam stojí paragraf nade vším, hlavně nad právem samotným.

Z tohoto důvodu se korekce ve filmu jeví jako nesmyslná, a to i podle českého právního systému. K čemu je taková pštrosí prevence dobrá? Místo obavy z toho, že by někdo chtěl odsoudit, dokonce pravomocně, odvysílání takového materiálu, by měla každého hlídacího psa demokracie (metaforické označení pro platónskou ideji žurnalisty) zcela určitě zuřivě rozštěkat a ne zahnat do boudy, kde bude jen dlouhých dvacet vteřin kvičet.

Text tohoto dialogu by mohl dobře posloužit jako modelový příklad do testů logického uvažování. Malé děti by mohly dobře posoudit, zda z uvedeného textu vyplývá nějaká hanobící informace o reklamní agentuře, nebo jestli se jedná o ryze osobní výpověď člověka o jeho motivaci pracovat v reklamě.

Je možné, aby měla taková osobní výpověď vliv na dobré jméno reklamní agentury? Jaké sdělení vlastně přinesla informace o tom, že pracovník reklamní agentruy rád uskutečňuje svůj vliv: přinesla sdělení o tom, že mluvčí má základní předpoklad k tomu, aby dokázal záměrně působit na ostatní lidi, protože to chce dělat a přináší mu to uspokojení. Není moc velkým tajemstvím, že v reklamních agenturách takoví lidé pracují a lidé, jimž je vliv na obec ukradený, zase ne.

Dobré jméno reklamní agentury by si mělo gratulovat, že takového člověka má. On totiž věří, že když se mu podaří prodat to, co je mu předloženo, že uskutečňuje svůj vliv. Je mu v podstatě jedno, co prodává, ale je šťastný, že se to prodává podle jeho představ. Podle vlastních slov je zřejmé, že je pro to ochoten hodně udělat a dobré jméno své agentury dál šířit.

Není podstatný rozdíl mezi reklamním agentem a politikem z kategorie falešných a prázdných, aniž by tím byl myšlen někdo konkrétní. Oba pečlivě zjišťují, co by se lidem mohlo líbit a oba se to snaží, v rámci daných možností, dělat.

Platónská idea politika je ale taková, že nechce dělat to, co se lidem líbí, ale to, co jim prospívá. Platónská idea reklamního pracovníka takovým požadavkem nadána není a otevřeně o tom mluvit nemůže být škodlivé ani pro její zhmotnělou podobu, ani pro jejího zaměstnavatele.

Sprostý lid by se tak "dozvěděl" jen jednu fádní samozřejmost.