Pokud jde o první pochybení, kvalitu braku, přičemž osobně dávám přednost označení "pokleslé formy", je rozumné posuzovat podle jiných než uměleckých kritérií. Umělecká kritéria má cenu vztahovat na produkty střední a vysoké kulturní úrovně. Podle Sklenáře ta část literárního braku, která splňuje alespoň minimální estetická měřítka, je brakem kvalitním, zatímco ta, která je nesplňuje vůbec, je jakýmsi brakem braku. Bojím se, že takhle to nefunguje. Už ve svém textu "Chvála braku" jsem se pokusil definovat produkty nízké kulturní úrovně jako ty, které nevyžadují soustředění, jsou vyráběné výhradně pro zábavu a, ať už záměrně či nikoliv, rezignují na estetické normy. Tak k nim přistupují i jejich čtenáři, diváci i posluchači. Jaký má pak význam vyčítat takovému kulturnímu výrobku absenci uměleckých kvalit, když jsou lhostejné tvůrci i spotřebiteli.

Je smysluplné analyzovat umělecký záměr a zatěžovat se uměleckou kritikou zábavné estrády na Nově nebo 975. dílu telenovely Tak jde čas? Samozřejmě i role v telenovele může být ztvárněna hůře i lépe a režisér se s její výrobou může vypořádat různým způsobem. To už ale posuzujeme technickou stránku věci, nikoliv uměleckou. Na nízké úrovni kultury má smysl hodnotit kvalitu pokleslých forem výhradně podle kusů prodaných nosičů a spokojenosti jejich konzumentů.

Jiří Kulhánek jen stěží povede ligu dle prodaných výtisků, protože se nepohybuje v hlavním proudu literatury. Nicméně, pokud jde o ohlas a nadšení, míru ztotožnění se se svým autorem, pak je Kulhánkovo postavení u nás celkem výjimečné. Může se kterýkoli jiný český spisovatel pochlubit heslem značné části čtenářů "Kulhánek je bůh"? Autor tak dosáhl druhé nejvyšší mety, o jaké může spisovatel snít -- stal se pro určitý čtenářský okruh ikonou. Nejvyšší metou je pak stát se ikonou, tedy uznávaným pojmem pro celou společnost. Takové pocty se u nás dostalo v oblasti nízkých forem snad jen Foglarovi. V oblasti středního proudu literatury se to částečně podařilo Vieweghovi. Kulhánek této hranice mimochodem nikdy nedosáhne, protože se skutečně nepohybuje v oblasti mainstreamu. Kdyby se o něm Sklenář nezmínil, zůstala by většině čtenářů Britských listů jeho existence utajena.

Když už přišla řeč na Viewegha, právě na jeho případě je možné docela dobře popsat rozdíl mezi středním a nízkým proudem kultury. Viewegh není jen řemeslně zručný autor, ale zároveň přistupuje ke své tvorbě s určitými literárními ambicemi, takže mu vadí negativní odsudky kritiků. Dokonce do té míry, že s nimi vede svého druhu válku, takže se můžeme na malém českém písečku docela dobře pobavit publicistickými šarvátkami. Stejnou pozici na světové úrovni zastává i nekorunovaný král hororu Stephen King. Ten, ač obdivovaný svými čtenáři, a přes nesporně slušnou literární úroveň některých prací marně léta usiloval o uznání americké kritiky, která jeho tvorbu považovala za nepřípustný průnik popkultury do vyšších literárních sfér. Na rozdíl od výše zmíněných spisovatelů je autorům na nízké kulturní úrovni reakce odborné kritiky většinou zcela lhostejná a plně se spokojí s úspěchem u svých klientů. Autoři těch nejpokleslejších forem dokonce běžně publikují anonymně.

Filip Sklenář hledá u Jiřího Kulhánka vlastní jazyk a pojetí žánru, kultivovaný sloh a styl, metaforu, jenže přesně tohle jeho čtenáře nezajímá. Jde jim o napětí, akci a dobrodružství a těch se jim od autora dostává vrchovatě. Rozdíl mezi myšlením a hodnotícími měřítky uměleckého kritika a průměrného konzumenta popkultury bývá propastný.

Kritik dí: "Fuj! Už na páté straně knihy krvavý masakr -- toť ohavný brak!"

Čtenář nízkých forem vzdychá: "Proč mi ubližuješ, milý autore? U tvé poslední knihy byla krvavá řež už na druhé straně? -- Že bys ztrácel erudici? Uvědomuješ si, že jsem peníze za první čtyři strany tvé knihy vyhodil oknem? Hrdinu jsi poslal na obludu s pouhou sekerou? Vraž mu do ruky motorovou pilu, než bude pozdě!"

Kritik si zoufá: "Jak chudý slovník, jak povrchní text!"

Čtenář jásá: "Jak skvěle, jedním dechem, se ta kniha čte!"

Kritik vzdychá: "Samé klišé!"

Čtenář si lebedí: "Aspoň nemusím dlouho přemýšlet, co tím chtěl autor sdělit."

Kritik s hlavou v dlaních: "Vždyť je to kompletně nepůvodní!"

Čtenář se vznáší blahem: "Za jedny peníze si nejen přečtu knihu a navíc si připomenu všechny ty skvělé filmy a seriály."

Snad nejvíce konzumenta pokleslých forem šokuje kritikova poznámka o únikovém tématu a přání, aby už konečně autor stvořil něco ze života. Čtenář s divákem třeští oči a úpí: "Myslí to ten nešťastník vážně? Cožpak nechápe, že si nepřeji nic tak toužebně jako aspoň na chvíli uniknout z toho nudného a šedivého světa? Nebudu vyhazovat peníze za to, co mě obklopuje."

Dovolím si odhadnout, že typickým čtenářem bude mladík mezi 14 a 22 lety, nejčastěji středoškolák. Výraznou část budou tvořit takzvaní "pařani", tedy vášniví hráči počítačových her. Předpokládám, že mnozí z nich přistupují ke Kulhánkově knize úplně stejně jako k médiu, které vkládají do jednotky počítače. Je to zkrátka pokračování hry jinými prostředky. Pokud bude čtenář takovou knihu považovat za scénář počítačové bojové hry, může být překvapivě spokojen. Svět počítačů a mobilních telefonů ovlivňuje mladou generaci neuvěřitelně silně -- v něčem ji obohacuje, o něco ji ochudí. Kolik současných středoškoláků dokáže místo SMS nebo dvouřádkové reakce v internetové diskuzi napsat plnohodnotný čtyřstránkový dopis? Pokud bychom jim promítali tak skvělý film, jakým ve své době byla, dejme tomu, Vesmírná odysea 2001, budou se patrně již po několika minutách nepokojně ošívat. Pro generaci odchovanou videoklipy a manipulací s počítačovou myší to bude příliš pomalé. Na druhé straně tohoto fenoménu počítačové generace využívá zábavný průmysl a vznikají např. četné (většinou velmi špatné) filmy na motivy úspěšných videoher, jako byla Lara Croft nebo Resident Evil.

I na videohru je jistě možné napsat recenzi -- kolik má úrovní, jakou má grafiku, obtížnost... Ale stěží mohu podrobit počítačovou hru umělecké kritice. To už by bylo možné psát kritiky na partičku mariáše. Vezměme za příklad pornografickou povídku otištěnou v "lechtivém" časopise. Pornografie je pokleslou formou erotické literatury, která si neklade žádné vyšší cíle a jejím jediným úkolem je vyvolat pohlavní vzrušení. Literární kritik, který by se pokoušel vytýkat pornografickému časopisu nízkou uměleckou úroveň, by byl patrně za blázna. Pokud někdo touží hledat vysoké umění v erotice, musí se poohlédnout jinde.

Moralista může káravě zvednout prst a prohlásit, že něco tak pokleslého jako je pornografie či krvavý brak vůbec nepatří do kultury -- je to pouhá deviace, zvrhlost. K tomu mohu dodat jediné -- nejsme ničím jiným než živočišným druhem, který je díky evoluci vybaven intelektem. Jako takoví jsme plni pudů a atavismů lehce překrytých nánosem civilizace. Každý čtvrtý návštěvník internetu neomylně zamíří na pornografické stránky a pornografický průmysl nezná slovo recese nebo krize. Stejně tak je neutuchající zájem o filmy plné brutálního násilí jako byl před několika dny na Nově odvysílaný Texaský masakr motorovou pilou. Jako milovník hororu nemohu než ocenit vytříbené ukázky vysílané na Nově v sobotním dopoledni.

Dělicí čára mezi vysokou kulturou a popkulturou bude existovat i v budoucnu a určitě stojí za to pokusit se ji posunout ve prospěch té "ušlechtilejší" části. Je ale nutné upustit od zbytečného moralizování a dívat se na věc s nadhledem. Pokusím se o to v závěrečné části svého seriálku o pokleslých formách.