Kněžský celibát, který se od katolického kněze vyžaduje, znamená přísnou pohlavní zdrženlivost. Z logiky věci pak vyplývá, že by mělo být lhostejno, zda je tato zdrženlivost hetero nebo homosexuální. A stále by měla platit obecná mravní zásada, že sklon k nesprávnému jednání není hříchem, hříchem je vyhovění tomuto sklonu (J. Skoblík: Pravidla křesťanské etiky, Praha 1997, s.214).

Ne tak nyní. Připravovaný dokument se chystá trestat i ty, jež se skutkově ničím neprovinili. Homosexuální adept kněžského povolání, který bude dodržovat celibát, nebude potrestán vyloučením ze semináře za své jednání, ale za své cítění! Domnívám se, že právě na tomto faktu je jasně patrné, jak hluboce iracionální je zášť Vatikánu vůči homosexuálům.

S tématem je spojena i řada praktických otázek: jak se bude sexuální orientace zjišťovat či ověřovat? Budou v seminářích skutečně nasazení agenti, kteří budou slídit či dokonce svádět spolubratry ke hříchu? Co když si někdo nebude jistý svojí sexuální orientací? Co když někdo zjistí jak je sexuálně orientován až po vysvěcení? Bude příštím krokem Vatikánu zamezení vstupu homosexuálů (-lek) do řeholních společenství? Jakou životní perspektivu homosexuálně orientovaným katolíkům a katoličkám jejich církev nabídne, platí-li, že homosexuální partnerský vztah je pro ni nepřijatelný?

Katolická církev je hrdá na svůj konzervatismus. Současnému světu se vskutku vzdaluje mílovými kroky. S nastoupeným ultrakonzervativním kurzem se snadno může stát spolčením podivínů, kterým již nikdo nebude rozumět.