Štěstí je přitom svým způsobem skutečně výjimečné. Výběrem tématu (přednost dnes mají spíše rádobyvtipné pohlednice z povrchního zábavosvěta, např. Román pro ženy, Snowboarďáci), stylizací (designovým prvkem tu opravdu není make up, jako spíš jeho do očí bijící absence), tempem vyprávění (větší protipól dnešní roztěkané klipovitosti bychom mezi současnými českými filmy jen těžko hledali). Jedná se o zajímavý snímek vzniklý v důsledku sympatické a nevšední snahy přiblížit odvrácenou a nemedializovanou (a tudíž nevědomou, nebo záměrně potlačovanou) tvář našeho světa, snahy být přesným protipólem všeho "cool", "hustého" a nebo "fičáku", abychom byli zcela aktuální...

To všechno je tak netradiční, vzácné a svým způsobem nečekané, že už jen úsilí vydat se tímto neobvyklým směrem zaslouží uznání. To by však nemělo vyústit v bezmezný a nekritický aplaus, kterému uniká, že odvážlivec režisér Bohdan Sláma se na své cestě nedostal do cíle a že občas zapadl do pořádné díry.

Sláma od začátku a bez přípravy nastoluje bídnou, těžkou atmosféru post-industriálního věku, prostředí vybydlené hospody s několika ztracenými dušemi, které se snaží nad obecný marast povznést neveselou písní. Vyrezlá šeď, chlad betonu a rozměklá nicota jsou osudovou přítěží, která předznamenává a podmiňuje vše, na co dosáhne. Je to syrové, celkem málo patetické, ale na opravdovosti tomu ubírá nepřirozeně fatální nasazení. Podívejte, i takhle dneska lidi žijou! Na břehu kalného jezera, na dohled betonových bloků elektrárny, která zakrývá slunce, v rozpadlém baráku bez pořádné střechy a s pravidelně odpojovanou elektřinou a nebo v paneláku starém, jako by byl ze začátku 19. století, odcizeném a studeném, bez špetky lidskosti.

Nedostatek peněz, přemíra alkoholu, bezútěšnost bez naděje. Jen nezřízený optimista by v takovém prostředí očekával lásku, laskavost, nezištnost, pochopení a obětavost. A přece - navzdory všemu tu existují ty pravé prototypy "lidské" (protože chybující a nejisté) lidskosti. Ona a On, kteří determinismus okolního "ekosystému" dokážou překonat a díky svému dobrému srdci k sobě najít cestu. Zní to lehce ironicky, a vzápětí zdůvodním proč, nicméně chtěl bych zdůraznit, že oba dva hlavní protagonisté, jak Tatiana Vilhelmová, tak Pavel Liška (který jen ze začátku připomíná své komediální role) jsou velice přesvědčiví, svým neokázalým, jemným projevem dokážou empaticky zprostředkovat pozitivní energii svých postav a vzbudit zasloužené sympatie. Podobně i herci ve vedlejších rolích (snad až na poněkud přehrávající Simonu Stašovou) odvádějí solidní výkon, který se hodně liší od typického afektu českých herců.

Jenže byť je to všechno myšleno velice dobře, byť se všichni snaží, film nemá takový emocionální zásah, jaký by mohl nebo měl mít. V některých svých součástech totiž vyvolává dojem intelektuálního konstruktivismu, který však záměry tvůrců činí přiliš průhlednými. Jako by dramaturgickou metodu určovala polopatistická snaha ukázat "na dřeň", jak to ty lidi maj na tom průmyslovym venkově těžký a jak jsou přitom skvělí. A tak kvůli názornosti rozbité okno přelepíme papírem, protože na skleněnou výplň nejsou peníze, děravou střechu zakryje igelit, půl metru za rodný dům postavíme elektrárnu a základní dramatický prvek vystrojíme tak, že to dojme i toho největšího cynika. A běda jak ne!

Právě hlavní zápletka, která představuje motiv většiny skutků postav, je zřejmě nejslabším článkem scénáře. Stála za ní asi pochopitelná úvaha - potřebujeme silný motiv pro zdůvodnění oběti - k tomu jsou ideální děti. Takže obětí bude péče o děti někoho jiného. Ale jak to zařídit? No, uděláme ho třeba duševně nemocného. A tak přichází na scénu psychicky více než labilní matka (v podání Ani Geislerové), na kraji mentální nemoci, která se nedokáže postarat o své dvě malé děti, jídlo nechává v lednici plesnivět, neví si rady v běžných životních situacích, a přitom nenávistně a nevděčně nadává všem, kteří se jí a především dětem snaží pomoci. Symbol absolutního rozkladu a beznadějné tragiky, položit níže už ho snad nešlo. Přitom k tomu nebyl důvod, naopak to bylo zbytečné a celá postava a její situace ztrácejí kvůli své doslovnosti sílu a věrohodnost.

Do opozice této postavě jsou určeny dvě čisté duše. Na jejich bedrech se ocitne celá tíha hned několika životů (převezmou starost o děti, dělají společnost bodré tetě, pustí se do opravy rodného domu, On přemůže svou nechuť pracovat v továrně) a snaží se ze všech sil překonat a zlomit předurčení osudu. Tyhle chvíle patří k nejsilnějším, snad proto, že nepůsobí násilně, vede je přirozené nadšení, radost a jsou ostře kontrastní vůči zbytku filmu, který se nese v pomalém, reflexivním plynutí. Realita, respektive poněkud silná touha režiséra ukázat "tu pravou těžkou osudovost", však jako bezcitná mrcha naruší veškeré optimistické plány. Nejdříve kvůli dětem Tatiana odmítne odjet za přítelem do Ameriky (Amerika je tu vypodobněná jako lehce klišovitě interpretovaný, ambivalentní vzdálený mýtus lepšího světa, který však zkazí toho, kdo se s ním potýká), pak scénář odebere snaživé dvojici děti, o které se starají (vezme si je zpátky jejich matka tak nekompromisním způsobem, že je nepřesvědčivý, až do směšnosti), pošle na věčnost jejich sympatickou tetu, aby všechno korunoval velice popisnou destrukcí domu, který se na chvíli stal jejich dočasnou nadějí.

Stručně řečeno - pomalé tempo vyprávění je zavalené poněkud monotóním, přepjatě významným akcentem, který chce za každou cenu zprostředkovat jednostranně interpretovanou realitu severních Čech. Vážností, s jakou své poslání pojímá, se Sláma liší od Miloše Formana, který podobně marnou realitu ztvárnil v Černém Petrovi, Láskách jedné plavovlásky nebo v Hoří, má panenko. A hlavně kvůli této přílišné vážnosti, která je od začátku do konce prakticky stejná, nedynamická a tím de facto plochá, nemá takovou přesvědčivost jakou Formanovy filmy a zůstává pod svými možnostmi. Sláma příliš tlačí na pilu a místo, aby použil věrohodnější motivy, které by byly na první pohled obyčejnější a zdánlivě méně vyhrocené, méně konfliktní nebo tragické, vypomáhá si zbytečnými a lacinými charakteristikami (žena nemusí být zrovna zralá na psychiatrii, když se nestará o své děti, její milenec nemůže být na jedné straně vůči jejím dětem zcela bezcitný a zároveň je pak nekompromisně brát od dočasných pěstounů atd.). Svou touhou co nejsilnější zprostředkovat zážitek ze syrové reality se tak film mimoděk ocitá mimo přesvědčivou realitu. Když je všechno černé, pak i ta nejčernější černá ztratí svou sílu.

Když kritici mluví o zralém rukopisu, dospělosti a jistotě (např. Lidové noviny: "Ryzí esence života"), zdá se mi to přehnané, protože z dramaturgického hlediska je film nevyrovnaný a chytá se zbytečně do vlastních pastí. Je to slušný film, na české poměry velice solidní, ale na skutečně výjimečný zážitek, který by člověkem otřásl, je to bohužel stále málo. Nekritické nadšení zdejších recenzentů je možná způsobeno vděčností za to, že se konečně objevilo něco netradičního a svým způsobem cenného, způsobuje však velká, o to však zklamanější, očekávání a nemohu ho sdílet. Škoda.