Nacher správně poukázal na skutečnost, že masový vliv televizního pořadu VyVolení umožnil národu, aby se seznámil s nepříliš zkarikovaným typem homosexuála, Vladkem. Vladko tak homosexuuály pro český národ zlidštil - ukázal jejich existenci v každodenních, neohrožujících situacích.

Samozřejmě, mnoho lidí nyní bude říkat, že v pořadu VyVolení nevidíme nikoho ve skutečných životních situacích, že všichni lidé v tomto pořadu se předvádějí a předstírají. Jistě, pořady reality television nejsou skutečností, jsou to parodie na skutečnost.

Jsou to improvizované telenovely. Herci sami jsou jejich autory. V obou typu telenovel hrají všichni špatně. Avšak v obou případech se autoři pokoušejí ukázat určitou verzi skutečného života.

Herecké výkony jsou možná v telenovelách a v pořadech jako VyVolení zcela groteskní, ale nejde o pohádky - spíš je to fantastický realismus.

Takže Vladko samozřejmě není přesně takový, jakého ho vidíme v televizi, ale velká část jeho skutečné osobnosti z něho opravdu vyzařuje.

Osobně se mi nelíbí, jak Vladko neustále křičí, jak na lidi hystericky útočí. Ani se mi nelíbí jeho arogantní výraz. Nicméně heterosexuálové po celém národě na něho reagují se sympatiemi. To je zjevné nejen z půl milionu hlasů, které nedávno získal, ale protože všude sebe slyším, jak o něm lidé hovoří - a chválí ho.

Avšak takto se nechovají jen postavy v pořadu VyVolení. Chová se tak většina z nás v každodenním životě - kdykoliv se na nás dívají lidé, které neznáme, většina z nás se přizpůsobuje rolím, které jsme si vytvořili a které hrajeme světu.

Vladko pro mě však potvrzuje karikaturu homosexuála, i když nikoliv v extremní formě. Nechci, aby mě představovali muži, kteří parodují ženy, i když nejsem proti jejich existenci. Vladko takový případ není, ale stejně jako každý jiný gay, který se objeví ve sdělovacích prostředcích, se nutně stává symbolem nás všech.

Lidé pak od nás očekávají, že se budeme určitým způsobem chovat. A když se pak v televizi vyskytne Vladko, který neodpovídá běžnému stereotypu homosexuála ve společnosti, lidé jsou příjemně překvapeni, reagují pozitivně, protože si mysleli, že "jsme horší". "Tak oni možná nejsou nebezpeční sexuální devianti" usoudí lidé navzdory zavedenému stereotypu.

Vladko se v pořadu často chová energicky a "mužsky", není příliš zženštilý ani neříká nic, co by na lidi působilo trapně, dosáhl - aniž by si to přál - toho, že pozměnil názor české veřejnosti na to, co to znamená být homosexuál - a česká společnost se nyní cítí méně ohrožena.

Ve světském národě, jako jsou Češi, s výjimkou pár lidovců, není pro lidi problémem to, že homosexuálové údajně páchají "hřích". Dosud existující mírné předsudky proti homosexuálům v české společnosti pramení z obav z něčeho odlišného, jak jsem v těchto Britských listech argumentoval v článku "Gayové a banány". Takže když se ukáže, že se Vladko od nás tak moc neodlišuje, podvědomě ho víc přijímáme. Nebojíme se. "Je, nakonec vlastně, jedním z nás."

To se mi děje celý život. Protože se nechovám jako "typičtí homosexuálové", jaké vidíme v komediích či na homosexuálních demonstracích, jsem "přijímán". Je to přesně jako v Americe, kde přijímají černochy, kteří mluví bělošskou angličtinou, anebo v České republice, kde přijímají Romy, pokud se chovají přesně tak, jak se chová česká bělošská většina. Viz letošní vítěz pořadu Česko hledá SuperStar.

Když mluví Jiří Hromada, prezident Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR, lidé mají smíšené pocity. Hromada je dobrým symbolem gayů, podle mého názoru, je to respektovaný herec z dabingu, profesionál, člověk, který vypadá jako váš strýček nebo soused, není zženštilý ani není na jeho zjevu nic přehnaného. Přesto je to však politický aktivista, a tak mnoho lidí přistupuje k jeho slovům s přirozeným filtrem, který si vytváříme, když nám někdo chce něco prodat. Hromada zastupuje "ghetto", jehož nejsme součástí. Vladko se naproti tomu nezajímá o nic jiného než ostatní účastníci televizního pořadu - o slávu a možná nakonec o peníze.

Všechny tyto podprahové informace, které jsou vysílány každý večer směrem k většinové české veřejnosti, jsou daleko pozitivnější pro gaye než případné schválení homosexuálního manželství.

To, co dělá v současnosti Vladko v České republice, dokázal loni v Brazílii určitý Jean. Zvítězil tam v pořadu Big Brother. V Brazílii, v národě, který je silně ovlivněn katolickou morálkou a typickou mužskou, machistickou latinskou kulturou, kde jsou gayové v chudších čtvrtích často zbiti nebo zavražděni, zvítězil v pořadu Big Brother hlasováním 52 milionů lidí homosexuál. Proč? Z téhož důvodu, proč je v ČR populární Vladko: nikoho neohrožoval. Byl desinfikován. Neměl pohlavní život. Jean se stal celebritou, protože byl pro masy pasterizován. V každém dalším televizním pořadu, kde vystoupil, se moderátoři divili: "Ale vy nevypadáte jako homosexuál!"

Díval jsem se na původně třináctidílný televizní seriál o homosexuálech Queer as Folk, který původně vyrobila britská televize Channel Four a nyní jej znovu ve 100 pokračováních nafilmovala americká kabelová televize Showtime. Seriál se mezi politicky korektními americkými homosexuály stal skandálem, prootže se příliš zaměřoval na sexuální situace, na promiskuitu, zneužívání drog, posledlost krásou a dalšími klišé o životě homosexuálů. Mnoho gayů se obávalo, že tento seriál u heterosexuálů potvrdí a obnoví všechny staré protihomosexuální předsudky.

Realita toho, jak vystupuje tento gay v pořadu VyVolení, je částečně pravdivá. Vladko skutečně je jedním z nás. Má mnoho společného s námi všemi, gayi i negayi. Lidé mají tendenci přijímat ty lidi, s nimiž se mohou ztotožnit. Lidi, kteří jsou jim podobní.

Díváme-li se na sebe navzájem příliš zblízka, všichni se od sebe velmi silně odlišujeme. Teprve když začneme hrát laboratorní krysy v pořadech tzv. reality television, začneme dělat to, co většina lidí dělá pořád: snažíme se vystupovat tak, aby to bylo pro ostatní přijatelné.