Zatímco herec Bolek Polívka pořídil každému ze svých dětí luxus vlastní matky a právnička a politička Hana Marvanová dopřála zase každému dítku luxus vlastního otce, Zdenička prohlašuje, že její dvě dospívající dcery žádné otce nemají. A skutečně, lze říci, že se podobají jenom jí samotné. Možná, že to žena dokáže, chce-li opravdu, že cizí geny potlačí. Svět je magické místo, ne že ne.

Občas, když s těmi dcerami hovořím a nečekaně se po ní ohlédnu, ji přistihnu, jak se na mě a na tyto dcery zadumaně dívá a oči má zúžené jakýmsi záhadným podezřením. Ovšemže je každá dospívající dcera svému rodiči hádankou, ale já tuším, o čem Zdenka přemýšlí.

Svou historii mi totiž jednou v posteli vyprávěla.

Víte, drahý čtenáři, Zdenička nebyla nikdy příliš problematická dívka, dá se říci. Poprvé utekla z domova, až když jí bylo už dvanáct, a tvrdila tehdy, že šla na ulici hledat otce, který jí doma scházel. Obávám se, milí mladí čtenáři, že ho hledala stále. Asi i ve mně, ovšem zklamala se, chuděra, nemám na to talent.

Možná to bylo způsobeno tím, že její fyzický otec, jistý Olek Krákora, její matku opustil asi pět let po dceřině narození, respektive, jak později vyšlo najevo, byl tou matkou z domova vyhozen. Nerozuměli si. Není divu.

Olek Krákora byl totiž původně vášnivý stalinista, potom stejně vášnivý reformní komunista ( a dnes stejně razantní antikomunista, což mu umožnilo až dodnes neustále někoho kádrovat a vždy z té správné strany barikády), zatímco maminka Marie už tou vášnivou a věřící stalinistkou (avšak velice pohlednou ženou a v rámci možností vzdělanou vědeckou pracovnicí) zůstala. Když se jí na to dcera zeptala, odpověděla prý rezolutně, že se nerada mění.

Tato Zdenčina matka Marie byla v jednom vědeckém ústavu, kdysi dávno za totalitního režimu, milé mladé čtenářky, předsedkyní stranické organizace. To byla významná funkce. Někdy podstatnější než ředitel.

V tehdejších vědeckých ústavech, zejména šlo-li o filozofii či společenské vědy, hrál důležitou roli alkoholismus, jelikož byl jednak koníčkem většiny společenských vědců, jednak stmeloval kolektivy. Nu a v osmdesátých letech už nebyl ani sex ničím vysloveně protistranickým, zejména, neodehrával-li se příliš daleko od kolektivu.

"Nihil humanum a me alienum puto" (doufám, že si to pamatuji správně, klasické gymnázium mi díky Olekovi, Marii a jim podobným nebylo dopřáno) - nic lidského není mi cizí - bylo koneckonců jedním z životních hesel Karla Marxe, jenž se vyspal se všemi služkami, které u Marxů doma měli - a rozhodně se soudruhům víc líbilo než to druhé jeho životní motto, jež znělo "de omnibus dubitandum est" (o všem jest pochybovat). Pochybování jim bylo velmi cizí.

Jednou po takovém intenzivnějším stmelování kolektivu gruziňákem1 řekl podnapilý mladý společenský vědec Josef K. soudružce Marii, že ho to překvapuje, ale že má vlastně hezkou prdelku. Nejprve byla překvapená, pak jí došlo, že jde o poklonu, díky té zdrobnělině.

Tak se přihodilo, že se soudružka Marie -- nechce se mi používat příliš poetický tvar "pomilovala" a tak nezbývá než popisný chlad -- dopustila sexuálního styku s mladým společenským vědcem Josefem K. a to tak, že zezadu a na náměstkově psacím stole. Josef K. byl dobře vybaven a Marie našla v tomto kancelářském sexu zalíbení.

Ani mladý společenský vědec Josef K. nebyl proti; soudružka Marie byla v té době stále pohledná a výtečně použitelná a navíc to bylo dobré a prospěšné pro jeho vědeckou kariéru.

Jejich láska potom nacházela průchod zpravidla v pondělí v poledne mezi jednou a půl třetí, kdy náměstek obědval s ředitelem, a ve čtvrtek odpoledne mezi čtvrtou a pátou, kdy chodil na ústřední výbor; někdy pak také náhodně, jestliže na ústavu probíhalo nějaké vhodné stmelování kolektivu.

Až potud nic zvláštního, kamaráde čtenáři. Nudný úřednický sex, řekl byste. Mladý společenský vědec Josef K. se od zkušené soudružky mnoho naučil -- zpočátku ji pobavilo, že o některých zajímavých praktikách neměl ani tušení, a trochu se styděl - a zkušenosti předával dál, zcela v duchu dobových hesel, a zejména mládeži.

Posléze se však Josef K. jednoho dne zase jednou seznámil v hospodě U malířů, která tenkrát ještě byla levná, s příjemnou pohlednou studentkou, řekl jí, že má opravdu hezkou prdelku -- stalo se mu to oslovení skoro machou, jelikož mělo zpravidla úspěch - a nabídl jí předávání zkušeností. Studentka nabídku přijala a skončili v jeho ušmudlané garsoniéře. Pobavilo ho, že o některých praktikách studentka skutečně neměla ani tušení a trochu se styděla. Učila se však rychle a byla dobrou žačkou.

Našli v tom společné zalíbení a dalo by se říci, že spolu začali chodit, ačkoliv toho opravdu mnoho nenachodili, jak říkával herec Pavel Landovský, nanejvýš tak od dveří k posteli.

Když si potom Josef K. jednoho dne ozřejmil její identitu, byl nejprve poněkud překvapen, pak pobaven a posléze rozveselen. Zdeničce o svých kancelářských pletkách samozřejmě nevyprávěl, Marii se zase nezmínil o studentce.

Jinak se nic nezměnilo, a na nic by se bylo bývalo nebylo přišlo, nebýt jako vždy náhody. Náhoda chtěla tomu, aby studentka Zdenička pravila matce, když tato stála u žehlicího prkna (to se ani marxistkám nevyhne), že se džíny nežehlí na puky, aspoň její přítel, ve všem dovedný Josef K. to říká.

Matka zezelenala a podrobila dceru výslechu; nic netušící Zdenička byla velmi upřímná, a tak se obě dámy dověděly, že soudruh Josef K. s nimi provozuje něco, čemu se v odborných děvkařských kruzích (ale Marie tenkrát nevěděla ani, co to znamená v tenise) říká Grand Slam -- s matkou u dcerou zároveň - a co je v oboru považováno za vrcholovou disciplinu.

V pondělí pak rozzuřená Marie svolala k úžasu všech ústavní výbor stranické organizace a pak pravila ke shromážděným teoretikům vědeckého socialismu:

"Že soudruh Josef K. spí se mnou, soudruzi a soudružky, to všichni určitě víte, tenhle ústav je strašná drbárna. Je ovšem naprosto nemorální a neuvěřitelné a především nesocialistické, že zároveň zneužil moji dceru, ale nejen to, on to provozuje i nadále! Vždyť to je přímo krvesmilstvo. A tak jako předsedkyně stranické organizace žádám jeho přísné, demonstrativní potrestání, příkladné a odrazující, zkrátka navrhuji jeho vyloučení ze strany."

Nastalo hluboké ticho.

Soudruh Josef K. seděl bledý a se sklopenýma očima, připomínal trochu Rudolfa Slánského před soudem.

Posluchači nevěřili svým uším a lapali po dechu. Někteří si závistivě utírali pot s čela a někteří potlačovali smích. Překvapení a poněkud pobavení členové výboru se dívali jeden na druhého. Posléze si odkašlal jeden starší akademik a vzal si slovo.

"Krvesmilstvo, soudružko předsedkyně," řekl, "je něco jiného. K tomu doufám ještě nedošlo."

Nu, soudruzi posléze pomocí gruzínského koňaku Marii nakonec s poukazem na nevyhnutelnou ostudu toto sexuální vydírání rozmluvili a po delším rozhovoru s náměstkem, o jehož stůl šlo, se nad sebou zamyslel i Josef K., konečně, vždyť zůstal členem strany, nechtěje být z ústavu vyhozen.

Hádejte, milé dámy, komu, respektive které prdelce dal přednost.

Zdenička sama tedy dnes hledí na své dospívající dcery se zádumčivým podezřením a někteří víme proč. Nu, jen mezi námi, asi se bojí zbytečně.