Ještě předtím jsem ale přečetl stohy titulů brakové literatury, jako byl Tarzan, pán opic (čteno v 10 letech), ještě před tím pak četné knihy Karla Maye a Jaroslava Foglara (jeho četní ctitelé nechť mi prominou, ale pokud vezmu v úvahu literární kvality, pak přes nepopiratelný výchovný rozměr se i jeho tvorba pohybuje v literárním suterénu). Vydatnou a mnohaletou konzumací špatné literatury jsem si svůj vkus pokřivil natolik, že jsem časem sáhl po Čechovovi, Valtarim nebo Marquezovi.

Pokud bych měl jako fanda žánru sci-fi reagovat na dva texty Filipa Sklenáře, ZDE ZDE, rozdělil bych svou odpověď na dvě a možná i více částí a začal bych oklikou -- a to určitým pokusem rozčlenit kulturu a její produkty. Podle mého názoru má smysl rozdělit jakýkoli kulturní žánr a jeho sdělení v zásadě do tří rovin -- nízké, střední a vysoké. Produkty nízké úrovně kultury jsou vyráběny pro zábavu ve volném čase a vyžadují pouze povrchní pozornost. Naprosto rezignují na estetiku a vyšší poslání kultury ve smyslu sdílení kulturních hodnot, jsou určeny v pravém smyslu slova pro masový konzum.

Na střední kulturní úrovni se autoři ve svých dílech snaží o dodržení estetických kritérií, o dosažení a udržení určité umělecké úrovně. Z nejrůznějších důvodů, mezi které můžeme zařadit např. komerční tlaky, snahu zpřístupnit svou tvorbu širšímu okruhu konzumentů či omezení daná talentem, používají ve svých dílech už osvědčených výrobních postupů, pracují s obvyklými postoji a fungují vlastně jako neustálé potvrzování toho, co si myslíme. Nejsou to zkrátka díla avantgardní.

V rovině vysoké kultury se pak tvůrci snaží o dosažení co největšího estetického prožitku, experimentují a hledají nové možnosti vyjádření. V české filmové produkci patří do nízké úrovně kultury filmy režiséra Trošky, v rovině střední kultury se pohybují Svěrák nebo Hřebejk a v rovině vysoké úrovně pak Jan Švankmajer. V české fantastické literatuře zařaďme do nízké úrovně práce Trosky, v rovině střední pak Ondřeje Neffa a v rovině vysoké úrovně, řekněme, Dům o tisíci patrech J. Weisse nebo nejlepší práce Josefa Nesvadby.

A nyní pozor: to, že se nějaký autor pohybuje v oblasti vysoké kultury, naprosto neznamená, že vždy vytvoří umělecké dílo špičkové kvality. Naopak. Právě proto, že vstupuje na nevyzkoušenou půdu a riskuje, výsledek často neodpovídá očekávání. Navíc v případě vysoké kultury víc než kde jinde existuje efekt již jednou dosažené hladiny. Pokud jste autorem úspěšné románové prvotiny vysoce oceňované kritikou, pak vězte, že vaše příští dílo nesmí být stejně dobré nebo, nedej bože, horší, ale naopak musí být výrazně lepší, jinak vás čeká ostré odsouzení. Přesně to se stalo Stanislawu Lemovi. Ten jako autor světového formátu převyšoval v Polsku v době své největší slávy jiné autory rozdílem minimálně dvou tříd. Jeho poslední práce byly stále ještě velmi dobré, ale už ne výjimečné. Polská kritika unavená léty neomezeného Lemova kralování ho za tyto pozdní romány, podle mého názoru, hrubě nespravedlivě, zatratila, když ve stejné době vyzdvihovala průměrné, ale dosud neokoukané autory.

Na druhé straně existují četné produkty svou podstatou zhotovované jako výrobky určené ke spotřebě na nízké úrovni kultury, ale protože se na nich podílejí špičkoví tvůrci, stávají se z nich zcela svébytná umělecká díla zasahující svým významem až do úrovně vysoké kultury. To je myslím případ sci-fi snímků Terminátor či Vetřelec. V případě Terminátora režisér pro roli bojového kyborga geniálně využil toporného projevu Arnolda Schwarzeneggera, který při pokusech o charakterní herectví bývá dokonale směšný. Atmosférou a stupňovaným napětím vytvořil originální a působivou podívanou přesahující hladinu masové kultury. Oba dva výše uvedené filmy měly pochopitelně pokračování s větším rozpočtem, lepšími triky a dokonalejší výpravou, ale přestože si udržely vysokou úroveň, postrádaly originalitu prvních dílů, a je nutné je proto zařadit pouze do střední úrovně kultury. Vynikajícím tvůrcem, který z tisíckrát provařených prvků a postupů popkultury dokáže navařit originální a chutnou krmi na světové úrovni, je dejme tomu David Lynch.

Uvedená klasifikace je znesnadňována existencí kýče a přetvářky. Ty se zdaleka netýkají jen produktů masové kultury, které se maskují jako díla vysoké kulturní úrovně. Existují rovněž nepovedené výrobky "vysoké úrovně", které jsou typické zvlášť pro evropskou filmovou tvorbu, ale i pro tzv. americký nezávislý film, a zaplavují filmové festivaly. Jsou svou povahou určeny pro kulturní snoby a říkají: "Nejsem jen tak obyčejný film -- plebs mé poselství nikdy nepochopí, ale ty, vzdělaný diváku, mé výjimečné kvality jistě oceníš." Jenže i produkt vysoké umělecké úrovně musí být pochopitelný, a tak, pokud nenajdeme odvahu odhalit, že král je nahý, riskujeme, že stejně jako v případě pohádky o císařových nových šatech ze sebe uděláme pěkné hlupáky.

Kýč a přetvářku považuji v umění za daleko větší nebezpečí než je brak. Brak si na nic nehraje a nic nepředstírá. Pro člověka s určitým estetickým cítěním nepředstavuje žádné nebezpečí. Kýč a přetvářka tím, že se maskují, dokážou často okupovat prostor určený pro skutečná umělecká díla. Ideálním příkladem kýče s přeslazeným dějem a bombastickými efekty je v oblasti žánru sci-fi cyklus Hvězdných válek George Lukase a v jeho rámci je bezkonkurenční první alias čtvrtý díl. Lucas debutoval počátkem 70. let nádhernou a velmi temnou sci-fi THX 1138 o přetechnizovaném světě, kde lidé zdegenerují do role robotů obsluhujících technologické systémy. Tento film obsahuje všechny náležitosti nutné k tomu, aby byl zařazen do horní úrovně kultury, a patří do zlatého fondu děl žánru sci-fi. První díl Hvězdných válek je zase unikátním příkladem, kam to může dopracovat nadějný tvůrce, když myslí příliš na peněženku a vychází vstříc zájmům masového publika. Drobným problémem zůstává, že fantastická pohádka Hvězdné války je obrovským fenoménem světové popkultury, kdežto THX 1138 kromě hrstky fajnšmekrů vlastně nikdo nezná.

Příkladem díla, které se maskuje přetvářkou, je filmová trilogie Matrix. V době svého uvedení se stala v pravdě kultovní záležitostí. Zatímco původní film Matrix přicházel s určitými originálními postupy a nápady, díky nimž patří do té lepší části sci-fi produkce (i ten je ale jednoznačně svými fandy přeceňován), jeho dvě pokračování jsou jen nastavovanou kaší a nesou všechny náležitosti filmového braku. Divák může díky investovaným milionům sledovat vizuálně nádhernou bezduchou podívanou s dokonalou choreografií bojových sportů bez jakékoli dějové logiky, zato doprovázené neskutečně stupidními dialogy, které se maskují jako intelektuální moudra.

Po tomto úvodu se v příštím pokračování pokusím definovat brak a Filipu Sklenářovi vysvětlím, že je k Jiřímu Kulhánkovi hrubě nespravedlivý. Velice jednoduchým způsobem lze myslím dokázat, že je jedním z největších, ne-li největším českým žijícím spisovatelem.