Mezi lepším a horším

V nejširším slova smyslu je etika studiem lidského chování či jednání. Etymologicky vychází pojem etika z řečtiny (éthos = zvyk, obyčej, charakter). Podobný význam má v latině termín mos, od něhož je odvozeno slovo morálka. Etika jako součást filozofie (popř. filozofická disciplína) se zabývá především morálními jevy. Morálka jako náplň etiky následně obsahuje vše, o čem člověk přemýšlí a co činí vzhledem k nejhlubší rovině svého lidství: k uskutečňování dobra.

Významná část etiků však upozorňuje, že to, co je v současnosti snad nejobtížněji uchopitelné, je nejspíše právě fenomén morálky. Svou roli při tom, jak je obtížné uchopit téma morálky, hraje jednak neochota dnešního člověka přijmout jakékoli "omezení", jakékoli korigování tzv. svobodné (ve skutečnosti svévolné) seberealizace v jejím rozhodování, jednak všeprostupující komplexnost fenoménu morality, vzpírající se všem pokusům o zjednodušující teorii či schematizaci. Moralita se přitom týká jak jedince, tak i společnosti, týká se rozumu i citů, morální rozhodování se odehrává na vědomé i nevědomé úrovni, může být dalekosáhle ovlivněno nejrůznějšími ideologickými tlaky, funguje dokonce i v době, kdy stojí stranou jakékoli reflexe nebo teoretického zájmu. Svou morálku mají jak lidé vědomě ctnostní, tak lidé prostoduší či povrchní, dokonce i těžcí zločinci. Porozumění moralitě komplikuje i neexistence obecně závazných hodnotových systémů a absence shody v pojetí dobra. (Šimek, Špalek, 2003)

Ke studiu etiky můžeme zvolit čtyři základní přístupy: 1. Deskriptivní etika, jejímž cílem je popis mravních rozhodnutí a hodnot, které zastává konkrétní společnost. Jejím klíčovým rysem je skutečnost, že se nesnaží zjišťovat, co je a není správné. Pouze popisuje danou situaci. 2. Normativní etika, která zkoumá normy, jimiž se ve svém mravním rozhodování lidé řídí. Jde o krok dál než deskriptivní etika. Ptá se na normy chování, na jejichž základě lidé odlišují správné od nesprávného. 3. Metaetika, jejímž cílem je diskuse o jazyce, kterým se o morálce hovoří, a jak lze tento jazyk odůvodnit. 4. Aplikovaná etika -- zabývá se konkrétními problémy, které vybízejí k vyjadřování a zkoumání mravních rozhodnutí a hodnot. K nejvýznamnějším oblastem aplikované etiky můžeme zařadit lékařskou etiku, bioetiku (zejména otázky týkající se genetiky), právní etiku, ale i etiku novinářskou. Aplikovaná etika zkoumá rozhodnutí z hlediska teorií etiky, přičemž teorii etiky a aplikovanou etiku je zapotřebí zkoumat ve vzájemném vztahu. (Thompson, 2004) Někteří autoři však oblast aplikované etiky jednotlivých oblastí či oborů označují jako etiku profesní.

Etické otazníky novinářské práce

Hlavní etické problémy, s nimiž se může při své práci novinář setkat, je možné rozdělit do následujících oblastí:

• Narušování soukromí -- jde o jev, kdy novináři porušují právo na ochranu soukromí jednotlivců či skupin (např. rodin). Poměrně často se s narušováním soukromí setkáváme při referování novinářů o obětech trestných činů či při zprávách ze života celebrit (viz referování dnes již neexistujícího bulvárního deníku Super o údajném alkoholismu a následné léčbě herečky Libuše Šafránkové). Za narušování soukromí je možné považovat i nedodržování principu presumpce neviny.
• Střet zájmů -- nastává zpravidla při posuzování práce novináře s jeho mimopracovními aktivitami. Za střet zájmů bývá považována politická kariéra novináře (například je-li novinář komunálním politikem a současně je šéfredaktorem či redaktorem místních novin), poradenská činnost novináře pro politický či podnikatelský subjekt, referování novináře o firmě, jejíž akcie vlastní atd.
• Úplatky -- rozumí se jimi především finanční a hmotné výhody, které se nabízejí novináři při jeho práci. Peníze nebo dárky dávají subjekty, které se stávají objektem zpravodajství, v očekávání příznivého zpravodajství. Za úplatky je možné považovat i volné vstupenky na koncerty, sportovní utkání atd.
• Klamání -- tato kategorie etických otázek zahrnuje novinářské postupy, které mohou klamat čtenáře, zdroje informací nebo ty, kteří jsou předmětem zpravodajství. Jde například o vydávání se novináře za někoho, kým není.
• Osobní účast na zprávě -- především v krizových situacích se novinář spíše než nezaujatým pozorovatelem stává přímým účastníkem zprávy (například když je svědkem závažné dopravní nehody, pokusu o sebevraždu či účastníkem ve válečném konfliktu). V takovém případě vyvstávají etické otázky: Má novinář natáčet televizní reportáž nebo zabránit pokusu o sebevraždu?
• Plagiátorství -- převzetí cizích textů či jejich částí a vydávání je za vlastní. Může jít i o přebírání zpravodajských či publicistických námětů bez uvedení média, které se tématu věnovalo jako první. V některých případech je velmi obtížné rozlišit mezi opisováním a rešeršní prací. Literární kritik Wilson Mizner v této souvislosti ironicky poznamenává: "Když opisuješ od jednoho autora, je to plagiát; když opisuješ od mnoha, je to rešerše."

Krom výše uvedených hlavních problémů, které souvisejí s novinářskou etikou, existují i okruhy další (například vztah ke kolegům a k majiteli média). Jejich výskyt však není tak častý. (Srovnej Ruß-Mohl, 2003; Mencher, 1994 a Fink, 1995)

Etická pravidla jako omezování svobody slova?

Počátky transformace mediálního systému v České republice po listopadu 1989 jsou charakteristické absencí hlubší diskuse o etických problémech novinářské práce. Média a novináři existující více než čtyřicet let v autoritářské (resp. totalitní) společnosti chápali každou normativní regulaci (včetně principu samoregulace) jako omezování svobody slova a médií. Svoboda slova -- a pokud možno její co nejširší vymezení -- byla hlavním principem, kterým žurnalisté v té době argumentovali. Myšlenka, kterou bychom s jistým omezením mohli nazvat společenskou odpovědností žurnalistiky, a diskuse o etických aspektech práce novinářů, které s sebou přinášejí samoregulační pravidla, se po listopadu 1989 stávaly úvahami téměř kacířskými. První hlubší diskuse o etické rovině práce novinářů a fungování médií v České republice můžeme položit až do první poloviny devadesátých let. Pravděpodobně prvním médiem, které se po listopadu 1989 rozhodlo zhostit této průkopnické myšlenky, byla Česká televize (ČT).

27. září 1995 schválila Rada ČT na návrh generálního ředitele televize veřejné služby Statut ČT, jehož přílohou byl Kodex ČT. První Kodex ČT obsahoval zásady tvorby televizního programu, pasáže o etice žurnalistiky a o zařazování materiálů zobrazujících násilí. "Rada Evropy schválila v roce 1993 Rezoluci č. 1003 o etice žurnalistiky. Tyto etické zásady žurnalistiky by měly být uplatňovány všemi novináři v celé Evropě. Vzhledem k nedostatku právní úpravy a pozitivních tradic v této oblasti v České republice považujeme za velmi důležité respektovat uvedené zásady při výrobě a vysílání pořadů v České televizi," stálo v úvodu části "Etika žurnalistiky" Kodexu ČT. Dokument ukotvil princip odpovědnosti novinářského povolání, zásadní povinnost "vést dělící čáru mezi zprávami a názory" a ochranu svobody projevu pracovníků ČT.

Pasáž věnující se zásadám zařazování materiálů zobrazujících násilí ve vysílání televize veřejné služby byla v Kodexu ČT uvozena slovy: "Vzhledem k tomu, že násilí je součástí života, který nás obklopuje, nelze se jeho zobrazování a informacím o něm vyhýbat. Je však povinností České televize hledat všechny cesty, jak omezit nepříznivý dopad zobrazování násilí na televizní diváky a zejména na děti. Jediným řešením je neustále obnovovaná nepsaná dohoda mezi zodpovědným televizním redaktorem-dramaturgem a informovaným divákem o tom, co je a co není přijatelné. Proto nelze stanovit žádná obecně platná a neměnná kritéria, jimiž by se pracovníci médií mohli beze zbytku řídit. Zobrazování násilí působí přímo na diváky negativně několika způsoby: deprimuje, šokuje, může u citově nevyrovnaných jedinců způsobit snížení prahu vnímavosti vůči násilným řešením konfliktních situací a v ojedinělých případech může vést i k přímému napodobení." Na základě Kodexu ČT byl v roce 1995 ustaven i Etický panel, který se stal konzultačním orgánem vedení České televize.

Ukázka z knihy "10 let v českých médiích", autorů Jana Jiráka, Milana Šmída, Miloše Čermáka, Václava Moravce, Milana Stibrala, Daniela Köppla, Barbary Köpplové, Barbory Osvaldové, Petra Saka, Štěpána Kotrby; kterou uspořádal Josef Beránek a Silvie Hekerlová a vydal Portál, 2005