Nejde snad o to, že by nikdy dříve nebyl porod v televizi, instruktážní záběry nezapadaly do výuky školní mládeže a tak dál. Na internetu ostatně najdeme leccos, jenže tentokrát rozehrává Velký bratr hru úplně novou.

Obrazný pojem pro úpadek společností z vizionářské Orwellovy knihy pojednou ztrácí sice podivnou, ale členům totalitních společností známou polaritu "my" a "oni". Lidé proti mocným ideologickým šmírákům. Spojení získává ekonomický rozměr, ve kterém každý je vinen, nikdo není viníkem.

Velký bratr se dívá malému člověku do hlavičky, kterou má -- jak symbolické -- přicházet první na svět. Jedinec stále více panstvím zdětinštělý hledá oporu, například u silných osobností vybavených "jednoduchým" řešením a zvláštním náboženským zážitkem ucelené společnosti, bezmála rodiny.

Raduje se vlastní ubohostí včetně možnosti ztotožnění s produktem sociálního inženýrství, čímž míním "rodinnou" společnost většinou podprůměrných a průměrných osobností. Ví, že žije správně, nebo lépe. Ale zůstává ve skutečnosti sám, připraven k dalšímu zpracování. Na pomoc přicházejí i svatí. Například nedávno v mnoha zemích zavedený Valentýn, který nemá kulturní zakotvení, ale obchodníkům zvyšuje odbyt.

Velkým bratrem je naprosto nepokrytě Kapitál. Ba ne, není. Pravý Velký bratr je někde uvnitř každého z nás. Autocenzura strachu ztracených, obava použít pojmy, které nejsou v módě, myslet bez frází. (Text je dopsán, dívka u vedlejšího počítače surfuje po síti, obhlíží příslušné stránky a tvoří dílo Velkého bratra.)