Tisková zpráva Amnesty International ze dne 29. března 2007

Mezinárodní centrála Amnesty International (AI) vyzývá české úřady, aby prošetřily procedurální chyby, ke kterým došlo v soudním procesu s tureckým občanem kurdského původu Yektou Uzunoglem. Ten byl v roce 1994 zatčen na základě svědectví tureckého občana Göksela Otana, který ho obvinil z únosu a mučení. Na základě dostupných informací se AI obává, že MUDr. Uzunoglovi bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, a to včetně práva být souzen bez zbytečného odkladu. Další nedostatky AI vidí zejména v porušení práva vyslýchat a předvolávat svědky a odepření práva na účinnou obhajobu.

Jan Potůček projevil notnou dávku odvahy, vcítění a komentátorské zdrženlivosti při psaní svého nejnovějšího článku o bývalých spolupracovnících StB i členech KSČ v médiích (Reflex 29.3.2007) . Autor, který do roku 1989 nebyl ve věku, kdy by se o něj zajímala StB či KSČ, uchopil téma s vhledem k oné "šedé zóně" mezi dobrem a zlem, mezi ideály a prodejností či kariérismem. Až nevšedním vhledem, protože hodit všechny do jednoho pytle je tak pohodlné. Potůček, který sám tu dobu a lidi v ní nezažil, nesklouzl do pasti primitivního mejstříkovského antikomunismu a nepotřeboval si při tom léčit vlastní mindrák. Neuchopil sice téma s objektivností historika, neboť seznam jmen by pak vydal na zvláštní monotematické číslo Reflexu, ale s objektivitou větší než mnozí dnešní historikové pochopil, jak nejednoznačný musí být výklad minulosti, kterou jsme nezažili...

Milicionář Lambert může zůstat v ČT, ředitel Janeček zatajoval svoje členství v KSČ, expremiér Tošovský spolupracoval s StB. Pomalu se chce říct "no a co?", když na tyto poklesky upozorňují média, v jejichž čele sedí bývalí agenti StB, kovaní komunisté i lidé, kterým ve vstupu do strany zabránil listopad 1989. Není čas podívat se přímo na sebe? Nebo to je tabu, protože bychom zjistili, že "JSME JAKO ONI"?

Věnováno těm, kteří se, byť zvolna a nenápadně, stali součástí stejné řeky, co jim do listopadu 89 tolik páchla...

Vzpomínám, jak jsme si v týdnu následujícím po sedmnáctém listopadu 89 po skončení jedné z vydařených diskusí v ostravském klubu Delta povídali. Organizátoři, studenti VŠB, tehdy vyslovili obavu, že když přijdou represe, vyhodí je ze školy a skončí jako nekvalifikovaní bůhví kde. Vzpomínám, jak jsem je uklidňoval s tím, že na to je zbytečné myslet, protože když se nepodaří změna, skončíme špatně všichni. A jak jsem vyslovil úplně jinou obavu, s kterou jsem ale tehdy zůstal osamocen -- abychom to z jedné škarpy nesmýkli do jiné. Ve dnech a týdnech následujících ale události nabraly rychlé tempo a přišly jiné starosti. Začala vznikat Občanská fóra a já se snažil být u všeho, co se jen dalo stihnout.

Byla to doba, která voněla nadějí, že se může podařit udělat svět trochu lepším místem k životu. A bylo hodně těch, kteří tomu opravdu věřili a leccos se pro to snažili sami udělat. Pak se najednou objevil někdo, kdo působil velmi přesvědčivým dojmem, že ví přesně, co a jak je potřeba a že všechny diskuse jsou jen nesmyslným hledáním třetích cest.

Tisíce demonstrantů ve Varšavě požadovalo absolutní zákaz potratů i v případech znásilnění či incestu. 3000 osob, které se účastnily na demonstraci, zdůrazňovali, že by měly být potraty zakázány i v případech, kdy ohrožují matčin život.

Jiného shromáždění, požadujícího pro ženy právo volby, se ve Varšavě účastnilo 1000 lidí.

Minulý týden udělil Evropský soud pro lidská práva odškodné jedné polské ženě, protože jí byl při porodu poškozen zrak poté, co jí polští lékaři odepřeli možnost potratu.

Protest zorganizovala extremně pravicová Liga polských rodin. Demonstrace se konala proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva udělit Alicji Tysiacové 25 000 euro.

Britské ministerstvo vnitra deportovalo uprchlíka z Darfuru do Súdánu, kde byl mučen.

"Vrhli se na mě ze všech stran. Tři lidi mě mučili - jeden mě vyslýchal, druhý mě bil a třetí byl za mnou," vysvětluje Sadiq. Na těle má četné jizvy od bodných ran. "Bili mě všude. Celé mé tělo bylo znecitlivěné, už jsem nic necítil. Všude jsem krvácel. Byl jsem naprosto celý od krve a v místnosti byly všude mé výkaly a moč. Očekával jsem, že zemřu. Nemyslel jsem, že přežiju."

Sadiqův příběh se stal základem mimořádného investigativního pořadu o žadatelech o azyl z Darfuru a to, jak s nimi nakládá Británie. Bude se vysílat dnes večer v televizi Channel Four. Sadiq se nyní skrývá v třetí zemi a charitativní organizce The Aegis Trust, která uvědomila britskou televizi o jeho osudu, požádala, aby místo jeho úkrytu nebylo prozrazeno.

Během tří dnů reportérům vylíčil svůj příběh, o tom, jak požádal o azyl v Británii, jak ho Británie odmítla a deportovala v únoru 2007 zpět do Chartúmu.

Aktivisté poukazují na to, že se stává velmi zřídka, aby byl odmítnutý azylant po mučení schopen vystoupit na veřejnosti a svědčit o svém případu. Britské ministerstvo vnitra argumentuje, že deportovat žadatele o azyl do Darfuru je zcela bezpečné. Ignoruje varování od OSN a od lidskoprávních organizací.

Podle OSN bylo v Darfuru usmrceno asi 200 000 lidí. Tento týden označil Tony Blair situaci v Darfuru za "nepřijatelnou" a chce vynutit na Súdánu bezletovou zónu.

Povzbuzeni těmito slovy se tisíce osob z Darfuru snaží dostat do Evropy a do Británie. Sadiq přicestoval do Británie v září 2004, ale jeho žádost byla odmítnuta, navzdory důkazům, předloženým britským imigračním úřadům, že na něho existuje zatykač od vojenského soudu.

Čechoslováci, kteří za komunismu žádali o azyl na Západě, měli velké štěstí. Dnes už by ho nedostali.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Dne 4.3 2007 v pořadu Otázky Václava Moravce, pan RNDr. Alexandr Vondra, místopředseda vlády, reagoval na moderátora Moravce, který zmínil, že referendum ohledně americké základny by bylo demokratičtější, slovy:

"Podívejte, my k jistým otázkám referenda neděláme ...." a jako argument uvedl, že laická veřejnost by nedokázala rozhodnout dostatečne kvalifikovaně. "Chcete udělat referendum k tomu, že budou nulové daně? Jak budete hlasovat? Jak budeme hlasovat?" řekl pan Vondra.

Zdeněk Macura, koordinátor strany 4vize, se rozhodl, že experimentálně ověří oprávněnost tohoto argumentu. Najal studentku vysoké školy, která nemá se stranou nic společného a tato studentka náhodně oslovila v ulicích Prahy 116 lidí. Všem položila stejnou otázku:

Kdysi dávno, když jsem pracoval na právním oddělení hutního podniku, sdílel jsem kancelář se dvěma kolegy. Věkově jsme si byli blízcí a pocity zbytečnosti z mnohdy absurdních sporů mezi státními podniky vedenými u státní arbitráže, jimiž jsme jako nováčci byli pověřováni, jsme kompenzovali ponory do právní minulosti.

Autoritativní závěry Pavla Párala kontrastují s fakty. Výjimkou není jeho obhajoba vládní daňové reformy (Ulétlé daně se vrací zpět, MFD 17. 3.). Páral se rozhořčuje nad tím, že v ČR je zdanění práce vyšší než v západoevropských sociálních baštách. Pro srovnání si ale musí dojemně vybrat onu jedinou příjmovou kategorii, ze které je dětinsky snadné odvodit jeho plat. Kdyby operoval aspoň váženými průměry, byl by zcela jinde.

Zdanění práce navíc nelze jednoduše srovnávat, protože řada zemí silně dotuje své sociální systémy z jiných daní.

Konkrétní návrhy finančních reforem lezou z vládní kuchyně jak z chlupaté deky. Lidu však stačí málo. Intelektuální výchova bulvárních plátků a komerčních televizí vede k plochému chápání reality. Zaměňujeme otřepaná hesla za argumentaci: pravice šetří a levice utrácí. Statistika, která to klišé vyvrací, je trapnou školometskou přítěží: Máme svou "Bleskovou" pravdu.

Etický panel považuje za nutné reagovat na skutečnost, že oba články vyvolávají dojem, že panel rozhoduje pod cizím vlivem. Proto považujeme za nutné zdůraznit, že podklady Etickému panelu, jak vyplývá už z jeho statutu a jednacího řádu, připravuje výhradně tajemník panelu. K projednání sporné reportáže o dění na Vysoké škole umělecko-průmyslové, která je zmíněna v obou článcích, připravovala podklady z pověření generálního ředitele České televize pana Jiřího Janečka standardním způsobem tajemnice Etického panelu paní Zora Blümlová. Členové Etického panelu dále zdůrazňují, že v případě jakýchkoli pochybností neuzavírají žádný projednávaný případ bez důkladného posouzení a žádají o doplnění podkladových materiálů.

Zastupitelé města dnes na svém jednání odsouhlasili odpověď MUS, a.s., (dále jen MUS) na její výzvu ze dne 20. února 2007 k jednání o "vypořádání střetů zájmů". Zastupitelstvo rozhodlo, že město Horní Jiřetín s těžební společností o své likvidaci jednat nebude.

Je frustrující, že někteří lidé okamžitě vidí chuť poučovat za každým námětem k zamyšlení... pokud je tento námět cizí provenience. Má poznámka k otázce přistěhovalectví se skutečně k polemice o Blansku vztahovala jen volně, byla uveřejněna jakožto aktualita. K "blanenské otázce" není ani tento příspěvek, pokusím se spíš analyzovat slovník, který se v debatě o ní na BL používá.

Prezident nadace "Pro -Tell, pro svobodný zbrojní zákon" Willy Pfund triumfoval, když koncem března švýcarský parlament opět odmítl pozměňovací návrhy k omezení držby zbraní. Svobodu vidí v počtu patron slovy: Ročně je vystřeleno ve Švýcarsku 75 milionů kulí při lovu, sportu a vojenských cvičeních. Z toho pouze 227 je zneužito pro sebevraždu. Není to tudíž vina zbraní, že Švýcarsko má přední místo v počtu sebevražd v Evropě.

Vlastně je jasné, že se zákaz kouření může se dotýkat pomalu všech obyvatel, kuřáků a nekuřáků, mladých i starých lidí. Zjistil jsem ale, že v diskusi o kouření se jen někdy najdou informace o tom, kolik lidí vlastně kouří nebo nekouří. Hledal jsem z toho důvodů na stránkách německého Federálního statistického úřadu odpovídající informace a našel jsem tam tiskovou zprávu o mikrocensu z roku 2005.

se vyskutuje ZDE

V Britských listech vznikla debata o Marxově myšlenkovém odkazu. Rád bych se zde pokusil vyvrátit argumenty, které pan Binka směřuje vůči Marxovi, a dokázat, že se zakládají na mylné interpretaci Marxova díla.

Pan Binka se dle mého názoru nechává příliš strhnout Popperovou interpretací Marxe.

Až doposud bylo velmi snadné pro USA dodržovat hospodářské sankce proti Kubě. Jenže jak se zdá čas oponou trhl a zásady obrany svobody a demokracie se začínají bortit před vůní ropy. Ropy, která se nachází v na dně moře v severokubánské pánvi. Americký geologický úřad odhaduje, že by zde mohly být zásoby ropy ve výši 4,6 miliardy barelů. Jiné odhady hovoří až o 10 miliardách barelů. Kuba má tak šanci stát se jedním z významných producentů této suroviny.

Letos uplyne 30 let od svatořečení prachatického rodáka a biskupa filadelfského, Sv. Jana Nepomuka Neumanna. Po Chartě 77 další významné, a přinejmenším stejně kulaté, výročí, míní Oldřich Janouch.

Narodil se 28. března roku 1811.

Se zájmem jsem si přečetl text "Nerozumím ničemu" Když dozní fascinace tím, jak neuvěřitelně je přesný a výstižně dobu popisující, musím se začít ptát, jak na něj reaguje elementární logika a racionální rozum.

Pokud tedy vnímáme společnost ve svém celku, připadne mi samozřejmá zcela základní otázka: Známe smysl a účel lidské společnosti?

"...prezident republiky je člověk, který se má za prezidenta republiky, jemuž se však na rozdíl od šílence, jenž se má za Napoleona, přiznává, že má na to právo." P. Bourdieu, Teorie jednání

Že český Hrad opanoval nevědomec, to už se teď doneslo až za moře. Holuby se občas uletí daleko. Českému vladaři se dostává notné pozornosti, slyšení i slova, a dozajista zaslouženě. Kdo by si přeci nevyslechl takového kacířského hlasu, který mluví tolik "proti všem". Vzdor tomu, že v úvodu užitý citát je vytržen ze souvislostí Bourdieovy pečlivě stavěné teorii symbolické kapitálu, jehož je stát "vlastníkem", i přesto jej lze vyvázat a užít jako vhodný pro vystižený stavu, v němž se český prezident nachází. Máme ho mnozí za šílence a Napoleona i bez toho, že by na Hradu hověl. Kde pro takové pocity a podezření, že se "naše hlava" pomátla, hledat odpovědi?

Prohlášení Ministerstva zahraničních věcí Kubánské republiky

Dne 31.ledna se vláda Spojených států uchýlila k další právní kličce, aby nemusela obvinit Luise Posadu Carrilese z toho, čím opravdu je: vrahem a teroristou.

"Naše práce je poskytovat inspiraci a výbušniny kubánskému lidu," říká Amerikou najatý vrah ZDE

Ministerstvo zahraničních věcí Kubánské republiky je instituce komunistického totalitního režimu na Kubě.

Jak se nám ten svět mění a tím nemyslím jen naše nejbližší okolí! Včera jsme nenáviděli cizí vojska na českém území a dnes naši demokratičtí politici zvou jiná cizí vojska, aby si laskavě udělala pohodlí a postavila si základnu podle svých potřeb. Včera se většina lidí v Iráku obávala státních (tedy "Saddámových") bezpečnostních sil, ale ono to bez nich nepůjde. Tak tedy dnešní irácký prezident i ministerský předseda podali návrh zákona, podle něhož by se dřívější členové Husajnovy vládnoucí politické strany, včetně členů obávaných policejních a polovojenských jednotek vrátili ke své dřívější práci.

Dinesh D'Souza, The Enemy at Home: The Cultural Left and Its Responsibility for 9/11 (Nepřítel doma: Kulturní levice a její odpovědnost za 11. září)

D'Souzova kniha je výmluvným důkazem krize amerického konzervatismu, argumentuje Andrew Sullivan ve své recenzi v časopise The New Republic. Tato kniha má odvahu sledovat logiku konzervatismu Bushovy éry až do jeho nejzazších důsledků. V tomto smyslu je to mainstreamová konzervativní kniha, svým způsobem vizionářská.

D'Souza energicky odmítá kulturní a filozofický modernismus. Je přesvědčen, že hlavní rozdíly v americké politice už nejsou mezi hospodářskou pravicí a hospodářskou levicí. Hlavním rozdílem v jednadvacátém století je rozdíl mezi autoritou a autonomií, mezi politikou založenou na náboženské víře a individuální svobodou.

D'Souza válčí proti modernímu Západu. Kdyby byl nucen se rozhodnout mezi teokratickým řádem, který vynucuje tradiční morálku a světským řádem, který by takovou morálku odsunul stranou, D'Souza podporuje to první. Píše to docela otevřeně: "Ano, raději bych šel na baseball anebo na drink s Michaelem Moorem než s velkým muftí z Egypta. Ale když jde o hlubinnou víru, musím se přiznat, že mám blíž k tomu důstojnému muži v dlouhém hábitu než k tomu nepořádnému člověku v baseballové čepici."

Odpověď na dopis ze dne 23. března 2007

Vážený pane ministře, děkujeme za Vaši odpověď na žádost o poskytnutí nóty USA ohledně umístění protiraketového radaru v ČR ze dne 14. března. Tato žádost byla vedena zájmem o problematiku mezinárodní bezpečnosti, jíž se naše organizace zabývá od svého vzniku v roce 1971. Od té doby jsme měli mnohokrát možnost zjistit, že v podmínkách mezinárodního napětí a závodů ve zbrojení se ochraně přírody a zdravého prostředí zpravidla příliš nedaří.

Jsme velmi potěšeni, že jsme se mohli seznámit s textem neoficiálního překladu předmětného dokumentu, ačkoliv nám není zřejmý důvod, proč jsme nemohli obdržet originální anglický text. Vámi poskytnutý dokument sice není úplný, neboť postrádá obě přílohy evidované v režimu vyhrazené, umožňuje však učinit významné závěry o charakteru a dosahu probíhajících jednání mezi Spojenými státy a Českou republikou. Na základě jeho studia musíme konstatovat, že obavy, jimiž byla vedena naše první žádost, se jeví jako do značné míry oprávněné.

Odpověď organizace Greenpeace na dopis od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga ohledně plánované americké základny v ČR.

Schwarzenbergův dopis - faksimile ZDE

Nóta Velvyslanectví Spojených států Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve věci umístění radaru Spojených států amerických na obranu proti balistickým střelám

Nedávno som čitateľov Britských listov informoval o ansbachskej občianskej iniciatíve proti zámerom Američanov rozšíriť vrtuľníkovú základňu US-Army v regióne Ansbach. Medzitým udalosti nabrali spád. Členovia občianskej iniciatívy sa rozhodli založiť vlastný spolok, ktorý by presadzoval ich záujmy. 23. 3. 2007 o 19.30, sa v hostinci Rangau v Ansbachu-Elpersdorfe konalo verejné valné zhromaždenie, na ktorom bolo prezentované založenie spolku.

Jedním z nejděsivějších poučení, jakého se mi dostalo, je to, že celkem vzato dospělí nevědí, co vlastně dělají. Jako dítě ve škole jsem si mylně myslel, že moji učitelé jsou neomylní, znají všechno, chrání je neviditelné silové pole dospělosti. I jako student jsem se mylně domníval, že lidé, kteří mají významné postavení, jsou "dospělejší" než já - že mají v hlavě nějaký duševní počítač, který je vede k správným rozhodnutím, i když s nimi vždycky nesouhlasím.

K pozdnímu prozření u mě došlo kolem pětadvaceti, na mejdanu, kde jsem mluvil s dívkou asi tak mého věku, která byla učitelkou, a přiznala se mi, že většinou učí žáky to, co se sama naučila z jejich učebnice pouze o týden dříve. Pokud se jí daří být před žáky o jednu kapitolu napřed, je to v pořádku, píše v deníku Guardian Charlie Booker a pokračuje:

"Evropě je padesát. Pojďte a slavte s námi..." říká v televizním spotu, který v posledních dnech zaplavil Německo, ministr zahraničí předsedající země Unie Frank-Walter Steinmeier. Padesát let evropské integrace je již úctyhodným jubileem a Evropská unie tak skutečně důvod k oslavám má. Vždyť přísně vzato je evropská integrace starší než např.česká moderní státnost.

Spolek původně šesti vcelku homogenních států se během oněch padesáti let výrazně rozrostl a i přes značnou vnitřní různorodost, která s každou rozšiřovací vlnou nabývala na síle, tvoří současná Evropská unie v porovnání s okolním světem zcela unikátní projekt, který slouží jako inspirace i dalším regionům planety.

V poslední době se však Evropská unie ocitá často pod palbou kritiky.

(Autor je historik, působí v Berlíně)

Protestní hladovka, kterou vyhlásil obžalovaný Erguen Uzunoglu 13. března 2007, mohla vyvolat ve veřejnosti dojem, že vinou soudu hrozí další nekonečné protahování trestního řízení, které trvá již dvanáct a půl roku. Ve skutečnosti se vynesení rozsudku neodvolatelně přiblížilo veřejným zasedáním soudu v úterý 27. března na dosah ruky.

Začátek jednání zpestřila polemika mezi panem Uzunoglu a předsedou senátu o tom, zda je možno zahájit řízení, když obžalovanému nebylo doručeno předvolání. Když pak soudce chtěl předvolání doručit, s tím, že to není nezbytné, pan obžalovaný je odmítl převzít. Vzrušení bylo zbytečné: na konci předešlého jednání všichni přítomní vzali na vědomí odročení se všemi podrobnostmi, takže nedoručení předvolání nebylo překážkou zahájení jednání. Takových drobných potyček jsme během tohoto procesu zažili v soudní síni desítky.

Mediálně výrazná v uplynulém měsíci byla vyjádření některých představitelů členských zemí NATO (konkrétně např. Německa, Lucemburska nebo Norska) a Ruské federace. Výtky na nedostatek transparentnosti a informování, které v těchto vyjádřeních zazněly ČR odmítá, neboť se nezakládají na pravdě a agresivní ruskou rétoriku odmítá zcela. Většinu uvedených vystoupení MZV interpretuje jako mediální sebeprezentaci konkrétních politiků před domácím auditoriem. A to buď z důvodů ideologických, předvolebních nebo vycházení vstříc očekávání pacifistického elektorátu."

"Ani s pokusy některých zemí a některých poslanců Evropského parlamentu (včetně českých), aby se otázkou zapojení ČR do projektu protiraketové obrany začala zabývat EU, MZV nesouhlasí. Jde o problematiku, která není v kompetenci EU. EU se nikdy problematice protiraketové obrany nevěnovala (...). Stejně tak EU nikdy neprojednávala otázky související s americkou vojenskou přítomností v kterékoliv ze 14 zemí EU, kde má v dnešní době USA své vojenské základny"

Zdroj: ZDE

Mnozí političtí komentátoři, například Lída Rakušanová ZDE, právem poukazují na to, že žádná jednání mezi supervelmocí, jako jsou Spojené státy, a desetimilionovou zemičkou, jako je ČR, nemohou být rovná. Proto - argumentují, pokud by byli čeští politikové aspoň trochu chytří, využili by při jednání s Američany Evropské unie - což je celek, který je aspoň trochu schopen vyvážit sílu USA.

Jenže, jak vyplývá z uvedeného, na ministerstvu zahraničí ČR nejsou vůbec žádní diplomati, kteří by si byli vědomi toho, že mocenské zájmy na světě musejí být vyvažovány, pokud se moje země nemá stát naprostým otrokem. Ne jsou to ideologové, kteří prostě chtějí dnešní americké vládě lézt kamsi, bez ohledu na zájmy své země a bez ohledu na fakta. Dokument, svědčící o takovýchto postojích současného českého vedení je nesmírně deprimující, protože z něho vyplývá, že česká strana se nechce spojit s dobře mínícími evropskými spojenci, avšak ze zaslepených ideologických důvodů prostě udělá pro Spojené státy cokoliv. Bez ohledu na názor české veřejnosti.

Je to nesmírně nebezpečná hra a nedovedu si vysvětlit, proč se čeští diplomaté a politikové takto chovají. Snad to lze jedině vysvětlit čtyřicetiletou zkušeností z komunistického otroctví a přežívajícím přesvědčením, že nevýhodnější českou politikou vůči mocným je nikoliv se spojovat se spojenci, s nimiž nás pojí společný zájem, ale zalézt nejsilnější supervelmoci do zadního traktu co nejhlouběji, naprosto se jí otrocky oddat a doufat, že "vládce nás za naši neomezenou úslužnost po zásluze odmění."

Je to otřesný způsob jak bránit české zájmy na mezinárodním fóru.

V únoru 2007 přispělo celkem 104 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 49 141 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 28. 2. 2007 částku 243 997.58 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffaisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffaisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.