S naivitou a upřímností sobě vlastní tak vlastně přiznává, jaký je skrytý smysl činosti Ústavu paměti národa. Být nikoliv místem intenzivního historického bádání, ale naopak - klackem na historii, klackem i na tu část přítomnosti, která se historií stane. Taková má být podle senátora Občanské demokratické strany paměť národa. Selektivní. Politicky determinovaná.

V Česku existuje instituce, která se přitom moderní historií zabývá a je součástí vědecké komunity po celou dobu existence České republiky. Je to Historický ústav Akademie věd. Ústav byl obnoven k 1. 2. 1990. Je pokračovatelem Československého státního historického vydavatelského ústavu, který byl založen 17.2.1920 a začleněn k 1.1.1953 do ČSAV jako Historický ústav ČSAV. K 1.3.1970 byl tento ústav rozpuštěn a reorganizován na Ústav československých a světových dějin ČSAV, který k 31.12.1989 zanikl. K obnovenému Historickému ústavu byla 1.7.1993 připojena část býv. Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV.

Vědecká činnost ústavu je zaměřena na české, československé a obecné, zejména středoevropské a východoevropské dějiny , na hospodářské dějiny a historickou geografii a na otázky teorie a metody historické práce. Existuje zde 4. oddělení, které se zabývá historií 20. století.

Na půdě Akademie věd existuje ještě další instituce pro historické bádání. Přestože vznikla začátkem roku 1990 na základě iniciativy historické komise OF, čili na politickou objednávku, je to dnes instituce ctihodná, která zpracová dějiny původně ohraničené roky 1938-1989, ale zpracovala i řadu neuralgických kauz moderní české historie, včetně existence romského internačního tábora v Letech u Písku, včetně dějin okupace a odboje, výzkum česko-slovenských vztahů ve světle zániku Československa v roce 1992, historie listopadové revoluce a prvních roků politické, ekonomické a společenské transformace. Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky . Existuje zde oddělení pro dějiny 2. světové války,odboje a okupace , oddělení pro výzkum stěžejních otázek období 1945-1989, ale i oddělení pro dějiny po roce 1989. Na stránkách Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd se můžeme o minulosti "komunistického" režimu dočíst:

Z důvodů, jež asi není třeba zvláště vysvětlovat, byla masivním a stálým ideologickým, mocenským i personálním manipulacím vystavena ve značné míře i historiografie moderních dějin. Výklad moderních dějin měl především dodat režimu legitimitu.

Není to symptomatické? Nemá účelový výklad dějin dodat i dnes novému, právě se tvořícímu režimu legitimitu?

Chronologicky byly soudobé dějiny byly v českém (původně československém) kontextu pracovně vymezeny Mnichovskou dohodou a zánikem demokratické první Československé republiky na podzim 1938, na druhé straně je limit neurčitý - víceméně definovaný koncem 20. století. Zájem se postupně rozšířil i na dobu po roce 1990 - na minulost, která ještě nestačila zestárnout... Doposud jsem neslyšel vážné výtky na činnost hisoriků této instituce, doposud nikdo neupozorňoval na neobjektivitu vývodů v publikacích jejich autorů. Doposud je Ústav moderních dějin Akademie věd politikou neposkvrněnou vědeckou institucí, vychovávající nové generace historiků. A najednou cítí část olitické reprezentace neprozkoumanou oblast? Není nic jednoduššího, než ze státního rozpočtu prostřednictvím kapitoly školství - věda přidělit Akademi věd peníze na bádání, její pracovníky vybavit potřebnými pravomocemi pro práci s citlivými archiváliemi a očekávat výsledky.

Samozřejmě, že sociální demokracie ani František Bublan nejsou proti. Mají jen několik drobných nápadů na vylepšení zákona. Tak například, v radě ústavu nesmějí chybět komunisté. Měla by být sestavena na základě principu poměrného zastoupení, aby zajistila vyváženost a objektivitu. Asi jako kdyby obžalovaný zasedal v porotě, aby při vynesení rozsudku byl brán zřetel i na jeho, jistě oprávněný, názor. Ústav by se podle Bublana neměl zaměřovat výhradně na zločiny komunismu, ale také na dobu německé okupace a výhledově i na dobu temna (po roce 1620).

S takovou bezelstností píše Oberfalzer o tom, proč vlastně onen Ústav vzniká. Ne proto, aby nezávisle zkoumal. Aby obžaloval. Aby zajistil politickou převahu jedněm, na úkor druhých. Aby zajistil či snad i vyfabrikoval kompromateriály, které by pak ve vhodnou chvli "unikly" do stále více se bulvarizujících médií. Aby politicky zneužil vědu. Jiří Oberfalzer senátor ODS, je přitom předsedou stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky. To se pak také za několik let můžeme dožít stavu, kdy porodnictví a gynekologii bude moci studovat a praktikovat jen ten, který bude mít ferman od Pražského arcibiskupství, že věří v Pána Ježíše, ctí nenarozený život a chápe potrat jako smrtelný hřích a zločin na nenarozených dětech.

Takovou historii chceme? Jak se liší od historického "bádání" a falzifikování dějin, kterého se dopouštěli hloupí komunisté v padesátých letech když zamlčovali, utajovali či překrucovali část moderních dějin? Vznikne opět zjednodušený výklad dějin, podobný pseudovědeckému spisku Černá kniha komunismu či pseudovědeckým spiskům popíračů holocaustu?

Moderní dějiny jsou nedělitelné, nerozparcelovatelné a nevyložitelné dnešními měřítky a dnešními pojmy. Vykláýdat se musejí v souvislostech a samozřejmě doba nejen německé okupace, ale celé první republiky určovala sociální a politickou zkušenost generací, které v roze 1945 přivítaly své osvoboditele na tancích s rudými hvězdami a v roce 1948 zvolily kandidátku číslo 1. Nemalou měrou se na tom podepsalo například nesmyslné bombardování českých továren a ničení českého průmyslu americkými letadly, které bylo z hlediska vojenského nesmyslným krokem. Z hlediska poválečného vývoje ale nikoliv.

Nemalou měrou se na poválečné politice podepsalo například kolaborace politických, ale hlavně ekonomických špiček i obyčejných fabrikantů s okupanty a potírání domácího odboje "ve jménu pořádku". O poválečném rozdělení Evropy se dohodly, stejně jako o souhlasu s obsazením Československa, velmoci. O tom, že Československo bude patřit do sféry sovětského, stalinského vlivu, se rozhodlo v Jaltě. USA i Velká Británie s tímto vývojem souhlasily.

Byla to doba velkých a jednoduchých globálních řešení, daných převahou smrtících prostředků na straně těch silných a odhodláním ukončit velkou válku a nezačít hned novou, stejně zničující. Stejně jako o dvacet let později... A to vše patří mezi důvody, proč volby v roce 1948 dopadly tak, jak dopadly. A to vše patří mezi důvody, proč dnešní historici s dnešním chápáním humanity, lidských práv, politické korektnosti a politické odpovědnosti nemohou vyložit minulost. Mohou ji jenom popsat. Ale o to přeci při vzniku Ústavu paměti národa nejde, viďte, pane senátore?

Jde o to, najít klacek pro evropské konzervativní hnutí po vzoru polského Institutu národní paměti (Institute of National Remembrance --- Commission for the Prosecution of Crimes against the Polish Nation ; Instytut Pamięci Narodowej --- Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu), a pomstít se tak za více než padesát let existence levicových myšlenek a ideálů, které změnily nejen mapu Evropy, ale i mysl lidí, v ní žijících. Jak prosté. Nemůžeme-li dějiny pochopit, je nejlepší je přepsat.

Jiří Oberfalzer: "Ústav národního zapomnění" ZDE