Ze společnosti mnoho nezbylo a z jejích zbytků sestavit osazenstvo večírku bylo těžké: nakonec byla ráda za manžele Štechrovy, aspoň měli s Vincencem averzi k té dvojici rozdělenu spravedlivě: Laška nesnášel zejména jeho, říkal, že Pavel Štechr je blbý hejsek a hogofogo, ale byl snad schopný obchodník a Laška zachraňoval jeho národní správu největšího řeznictví tím, že je střídavě zařazoval a vyjímal ze seznamu průmyslových podniků, nakonec mu navrhl, aby z toho udělal družstvo, což se lépe hodilo do nového řádu; Irene zase popuzovala Zuzana Štechrová, která si hrála na femme fatale a používala nečistých prostředků při získávání mužské pozornosti -- například jí při kulečníku jaksi jako náhodou vypadlo z výstřihu ňadro a ona sama si toho všimla až poslední. Také byla příliš zrzavá.

Večírek se stále nemohl rozběhnout. Sabina si sedla ke klavíru, ale nehrála, jen občas ťukla mollový akord, většinou, když končila nějaká historka. Nicméně nálada nebyla dobrá: Malvína vyprávěla, že odpoledne zatkla policie v penziónu, kam se zatím ti poslední filmaři přestěhovali, režiséra Ptáčka a také herce Hoška, s odůvodněním, že se dopouštěli sodomie; skutečně prý je dopadli s nějakými nezletilými chlapci. Jen produkční Majer tomu unikl, protože vezl oba chlapečky zpátky k jejich matce do Prahy a Malvína mu stihla zatelefonovat, co se zatím v lázních stalo.

(Později se ukázalo, že oba dva sliční sedmnáctiletí cikánci byli nejspíše volavky, které na Hoška nasadila policie, ale samozřejmě se to neprokázalo. Produkční se vzápětí odebral na Barrandov k řediteli a ujistil ho o své věrnosti znárodněnému filmu. Ředitel mu příliš nevěřil, ale ze staré známosti se přimluvil, aby Majer směl zůstat ve stavu zaměstnanců, byť už ne jako vedoucí produkce. Majer mu byl za podporu vděčný a utekl až za půl roku. Zemřel za dvanáct let v Mnichově v kině na infarkt myokardu -- nic neobvyklého. Chodil dvakrát až třikrát týdně do kina, sám, protože žil sám; film - byl to Norimberský proces se Spencerem Tracym a Marlene Dietrichovou -- skončil a diskutující Němci z biografu odcházeli, až odešli, jen jeden divák v sedmé řadě zůstal sedět. Dalo se říci, jak to ostatně v nekrologu formuloval Ivo Ducháček na Hlasu Ameriky, že Jarmil s  filmem žil i zemřel. )

"Stejně už je dávno po filmu," usmála se. "Ještě že jsem vdaná."

"Kde je Poldi?" zeptala se pak Sabiny.

"Odjel," odpověděla Sabina. "Je v Praze..."

"Proč?" otázal se Somr. "Má snad zaječí úmysly?"

"Ne, se zajíci to nesouvisí," řekla Sabina a zahrála g-moll.

"Buď tak hodná," řekl Somr, "a buď hraj, nebo nehraj."

"To mi něco připomíná," chytila se Malvína. "Kdysi si Lála Pešek koupil garsoniéru, mansardu v novém domě na Vinohradech, ale netušil, že stavitel švindloval a postavil půdy ze starých cihel."

"A jeje," hvízdl Bedřich Somr. "Spadlo to?"

"Mlč," napomenula ho Štechrová, "Lála se mi dycky líbil."

"Lála se v tý době tahal s Ljubou," pokračovala Malvína, "tak chtěl tu garsonku samozřejmě zasvětit s ní, jenže jen vlezli do postele, začaly všude jukat štěnice, z těch starých cihel... Ljuba se štěnic štítila, a tak šli do hotelu, myslím, že to byl Beránek, ale zrovna byl veletrh, a tak ani pan Pešek nemohl dostat nic zvláštního, dali mu jeden z těch pokojů, který jsou spojený dveřmi s vedlejším, aby se z toho dalo udělat apartmá, samozřejmě byly ty dveře zamčený... No a Lála s Ljubou se do toho pustili, a Lála, že je romantickej, tak jí při tom recitoval Aldingtonovu Noc v Lucemburský zahradě... Vedle, hned za těma zamčenejma dveřmi spal nějakej židovskej cesťák, teda nemohl spát, a tak najednou zaklepal na ty dveře a řek: Pane Pešek, Mistře, jsou tak hodnej a buď šoustaj, nebo recitujou..."

Somr se zachechtal, Zuzana Štechrová vybuchla klokotavým smíchem, Štechr se usmál, Irene pousmála a Sabina zahrála na piano počátek Malé noční hudby.

"Stejně je to divný," zamyslel se Bedřich Somr, "že se herci, který člověk zná jenom jako promítaný fantomy, chovají úplně jako lidi..."

"Kde je sakra ten Vincenc?" zavrtěla Malvína hlavou. "Snad by do toho umírání dal trochu života..."

"Možná je s tím Rusem," mínil Somr, "tomu se těžko uniká..."

"Jestli padl do drápů Komarovskému,"vzdychla Malvína, "potom ho hned tak neuvidíme... Co budeme dělat? Co kdybychom zkusili citovat duchy?"

"Jako seanci?" podivil se Štechr.

Jeho žena zatleskala rukama, narovnala si úzké ramínko od šatů, které jí stále padalo, a prohlásila, že by to mohla být sranda.

"Opravdu?" řekla od klavíru Sabina.

Irene si povšimla, jak do sebe Zuzana Štechrová obrací skleničku za skleničkou. Snad nic neprovede, říkala si.

"Pár seancí jsem kdysi absolvovala, moje kolegyně Sylva Sylabová měla dokonce svého spřáteleného ducha, se kterým často mluvila i v šatně, totiž mluvila -- psali si v takovém sešitku, jmenoval se Mlejnek."

"Duch Mlejnek?" vyprskla paní Štechrová a ramínko se jí sesulo po rameni. "To je ale blbý jméno pro ducha, ne? Mlejnek se jmenoval jeden kluk z oficírský školy, kterýho jsem znala."

"To má u tebe ovšem jenom jeden jedinej význam, Zuzano," zahučel její manžel. "Ojela jsi ho."

Zuzana se zachichotala.

Malvína lehce zkřivila rty a Irene si s překvapením uvědomila, že se Malvíně paní Štechrová nelíbí -- původně očekávala, že si ty dvě, snad kvůli slovníku, budou sympatické, teď bylo jasné, že je dělí oceány. Stále ještě neuměla dost česky, přiznávala si, ale už rozeznávala, že Komarovskij dělá v češtině chyby a má někdy směšný přízvuk.

"Mezi Mlejnkem a třeba Brownem není žádný rozdíl," řekla Malvína posléze, "ducha mohou mít oba. Mlejnek provázel Sylvu skoro všude, ptala se ho, co má dělat a jak má hrát, ale když se vdala, začal na něj manžel žárlit a Sylva se ke komunikaci s Mlejnkem musela zavírat na záchodě a Mlejnek se nakonec urazil."

Somr se zasmál a Malvína ho zpražila pohledem.

"Tak se do toho dejme," pravil Štechr.

"Potřebujeme stolek, k jehož výrobě nebylo použito žádného kovu," vzpomínala Malvína. "Buď nám bude odpovídat klepáním, anebo na něj napíšeme do půlkruhu abecedu a duchové budou jezdit nějakým nekovovým předmětem, třeba skleničkou, od písmene k písmenu. Tak to aspoň dělala Sylabová... Máte takovej stolek?"

Irene zavolala Frau Šanovský a zeptala se, zda se takový stolek v domě nachází. Němka se zdála být znepokojená a jen rozčileně vrtěla hlavou jako šedivý papoušek.

"Opravdu chce gnädigste pořádat spiritistickou seanci? To může být gefährlich. U nás v Annathalu měl nějaký pan Schmidt Glasfabrik, ten byl duchař a citoval die Geister a potom se v noci sama otevírala okna a museli dát dům vykropit. Ten Schmidt se pak zbláznil, a když mu umřela dcera, nechal jí do hrobky zavést telefon."

"A zavolala?" ptala se se smíchem Zuzana Štechrová. Zula si mezitím střevíčky. Irene si povšimla, že má nehty natřené jasně červeným lakem.

"Das sind keine guten Witze," pravila pobouřeně hospodyně. "To se vymstí."

Kulatý stolek, jen klížený a bez jakéhokoliv hřebíku, se našel v pokoji paní Šanovské a Somr se Štechrem ho přinesli do velkého pokoje za jejího polohlasného bědování. Malvína zatím napsala na druhou stranu plakátu s kalendářem do půlkruhu písmena abecedy a pod ně vlevo znaménko plus a napravo minus. Objevila malou dřevěnou misku a obrátila ji dnem vzhůru.

"Posaďte se kolem stolku," řekla ostatním, " a vezměte se za ruce."

"Um Gotteswillen, nedělejte to," zaprosila slabě Frau Šanovský. Nikdo si jí ale nevšímal.

"Já se nechci s Pavlem držet za ruku," protestoval Bedřich Somr.

"Sedni si vedle mě," přesadila ho Malvína. Somr se spokojeně posadil mezi ni a paní Štechrovou.

Irene se už málem posadila, ale nesedla si, když zjistila, že by měla sedět vedle Zuzany a zůstala stát za židlí.

"Vyměňte si místa," požádala manžele Štechrovy. "Bude to tak lepší."

Zuzana na ni krátce pohlédla, bylo jasné, že všechno pochopila, ale nezdráhala se a přešla na protější stranu stolku.

"Já hrát nebudu," řekla Sabina.

"Proč?" podivila se Malvína.

"Nemám to ráda," odpověděla Sabina. "Nechci mluvit s žádným duchem, a některé bych... ne, nehraju."

"Nedá se vyloučit, že stejně přijde některej za tebou," naklonila Malvína vážně hlavu. "Nemůžeme si je vybírat, říkala Sylva, duchové si vybírají nás."

"Stejně a tím spíš nebudu," odvětila Sabina.

"Tak do toho prosím ale nehraj," požádala Malvína. Posadila se k zbytku a uchopila ruce Bedřicha a paní Štechrové. "Doufám, že se vám nepotí ruce."

"Nepotí," řekla Zuzana Štechrová. "A vám?"

"Jen při orgasmu, jestli víte, co je to," odsekla Malvína. "Ztlumte světlo, prosím," křikla na paní Šanovskou. "Dva musí držet prsty na té misce. Třeba Irene a Pavel, ano?"

Frau zhasla velký lustr. Bylo slyšet, jak popotáhla.

"Děkuju," řekla Malvína, "a teď se vraťte do kuchyně."

Hospodyně poslechla, avšak nerada.

"Co bude teď?" zeptala se Zuzana.

"Chvilku seďte se zavřenýma očima a zkuste se soustředit, myslete na to, že by měl někdo přijít. Prostě myslete na hosta..."

Několik sekund seděli mlčky bez hnutí, jen Somr se začal tiše pochechtávat. Malvína ho beze slova kopla do kotníku, až sykl bolestí. Pak už nerušil ani on a po minutě nebo dvou se dřevěná mistička pod spojenými prsty Štechra a Irene začala cukavě a zdráhavě pohybovat, jako kdyby si nějaké zvíře prohlíželo svou ohradu. Několikrát se dřívko opatrně přiblížilo písmenům, ale vrátilo se na výchozí místo a jen popojíždělo, jako kdyby přešlapovalo.

"Jsi tu, hoste?" zašeptala Malvína hlasitým jevištním šepotem.

Dřívko sebou cuklo, ale nerozjelo se.

"Vítáme tě," pokračovala Malvína. "Chceš mluvit s někým z nás?"

Mistička se pomaloučku rozhoupala a dojela ke znamení minus, kde se zastavila. Irene se podívala na Štechra s podezřením, že misku posunuje on, ale viděla v jeho očích stejnou nedůvěru.

"Ne," přečetla Malvína. "Proč jsi tedy přišel?"

Dřívko se ani nepohnulo.

"Čekáme tě, hoste..." řekla Malvína tentokrát skoro nahlas.

Dřívko se nehýbalo. Zuzana Štechrová zhluboka povzdychla a Sabina se napila, bylo slyšet, jak vydechla, když pila, a jak postavila skleničku na klavír. Irene pocítila prudkou touhu být někde jinde.

"...čekáme, prosím, přijď...," řekla náhle Sabina.

Dřevěná miska se pohnula, popojela, ale vzápětí se prudce stáhla na znamení minus a zastavila se.

Sabina klepla na nejnižší klávesu. Zvuk zazněl tichou místností, jako kdyby vycházel z nitra sopky.

Zuzana Štechrová se spadlým ramínkem pustila Malvíninu ruku a vstala.

"Je to kravina," řekla, "a nuda. Pojďte hrát flašku."

Postupně se přestali za ruce držet všichni, kruh se rozpadl.

"To není dobrý nápad," řekl váhavě Zuzanin manžel. "Nebo možná..?" A zadíval se zvědavě na Malvínu.

"Ne, to nebudeme dělat," pronesla Sabina od klavíru a vyťukala začátek melodie Für Elise.

"Co je to za hra?" zeptala se Irene.

Somr se zachechtal.

"Aha, ty to neznáš? Prostě se roztočí prázdná Flasche a na koho ukáže, ten si musí něco svléknout..."

Irene zavrtěla hlavou.

"Nein, da spiele ich nicht mit," řekla svou mateřštinou.

"Jděte do háje," mávla rukou se stejně červenými nehty jako na nohou Zuzana Štechrová. "Nechcete, nechcete."

Během těchto slov jí spadlo i druhé ramínko a Zuzana ho už nevrátila na původní místo, ale rozepnula si za zády knoflík a stáhla si šaty. Podprsenku shodila vzápětí, stáhla si i kalhotky a stála před nimi až na podvazkový pás a americké nylonky nahá.

"Tak co," řekla a zavlnila se v bocích, "jedem?"

Muži se na ni dívali, Irene s otevřenými ústy také, Sabina hrála tichounce Für Elise jen pravou rukou. Malvína poklepala třemi prsty na stolek jako nespokojený havran a vstala. To byl konec seance.

"Jdi do hajzlu s tou zrzavou píčou," řekla. "Nevidíš, že tu na ni není nikdo zvědavej? Bedřichu, už jsi toho viděl dost, jdeme."

Za jejími zády dřívko na stolku, kterým při vstávání pohnula, sklouzlo na znamení lus.

2.

(Irene odešla jako poslední, potom co se závěrem večírku strhla rvačka mezi nahou Zuzanou a Malvínou - Malvína jasně zvítězila a Zuzana měla na tváři červený otisk pěti jejích prstů; Pavel Štechr svou manželku odvlekl do koupelny a násilím ji tam oblékl, Sabina se jen smála a smála a pak sebrala dřevěnou mističku, která sloužila k citování duchů, a odešla s ní, stejně jako zmizeli Bedřich a herečka, ne, po té seanci nemohla zůstat sama doma jen s paní Šanovskou a jejíma posměšnýma očima.)

3.

Laška na narozeniny své manželky nezapomněl, jen se na ně nedostal. Prožil nepěkný den. Nausea byla stále všudypřítomnější, skrývala se pod příkrovem zdánlivosti jako krab v cizí ulitě a náhle vyrážela ven, kdykoliv v něm spatřila vhodnou kořist. Vincenc, který se životu s nauseou vědomě učil a věřil, že je v jeho silách se to naučit, už někdy ztrácel naději.

Zatímco na schůzích potkával veselé, nadšené mladé lidi a v tisku zněly optimistické intrády a z rozhlasu povzbuzující písně, v jeho blízkém okolí bylo všechno naopak. Slečna Pischingerová vypadala v poslední době stále smutněji a sklíčeněji, na otázky, které jí Laška opatrně kladl, však odpovídala jen tvrzením, že je všechno v pořádku a že smutná není.

Velmi mu chyběl páter. Páter Rampouch byl totiž nejprve povolán do Prahy k nějakému jednání, ale už se nevrátil, prý byl řádem převelen jinam, Laška ho hledal, nenašel, viděl ale, že v klášteře mniši uklízejí cennější věci, protože mají zprávy o tom, že brzy bude s klášterem konec.

(Stejně to nestihli a vojáci, kteří se do kláštera nastěhovali, vyhazovali lopatami knihy na korby nákladních aut.)

Infekce nausey se šířila i nečekanými směry. Vlastimil Bláznivý byl zatčen a zmizel. Luft také zmizel a byl nahrazen novým tajemníkem, chladným mladíkem jménem Fuchs s kulatými drátěnými brýlemi a skoro vždy špinavými polobotkami, kterému byl Laška na první pohled nesympatický a podezřelý. Ani ona pojistná přihláška, kterou po Buddyho smrti našli v jeho stole, Vincencovi nepomohla.

Večer, když se chystal odejít z kanceláře domů, byl tímto tajemníkem povolán na prý naléhavou schůzi strany; zavolal domů, ale telefon měl poruchu, byl hluchý. Schůze byla jako vždy dlouhá a její naléhavost mu byla dlouho nepochopitelná, dokud tajemník nepoužil slovo prověrky. Když odcházeli, zastavil Lašku Felix Hejlek, který předtím pronesl několik příspěvků, a posadil si ho do svého auta. Řídil sám.

"To nedělám vždycky," řekl Hejlek, "ale řidič by žvanil."

"Chápu," souhlasil Laška.

"Doufám, že jsi pochopil, co to Fuchs opravdu říkal..." pokračoval Hejlek vážně. "Budou čistky, na soudruhy jako ty není strana moc zvědavá..."
Laška marně vzpomínal, zda si někdy začali s Hejlkem tykat, nevzpomněl si, ale dospěl k závěru, že to bude patrně soudružské tykání, když se ocitli pod prapory téže partaje. Navíc už Hejlek neměl čapkovskou šošolku...

"Hm," kývl opatrně.

"Strana se hodlá zbavit nespolehlivých členů. Mimochodem, dělá to pravidelně, je to docela dobrá metoda, mezi námi... Uvolníš otěže a hned vidíš, jestli koníček bude zlobit, nebo sám táhnout dál - no a pak je zase utáhneš, jen švihneš bičem."

Laška mlčel.

"Odjíždím do Prahy," oznámil po chvilce Hejlek, "žena už je tam. Fuchs není můj šálek čaje. Bude tu s ním ošklivo. Nechceš se mnou do redakce Středočeských novin? Plat nic moc, ale můžeme se toho celého postupně zmocnit..."

"Ne," odpověděl Laška. "Anebo ne teď hned."

"No dobře, dobře," řekl Hejlek. "Pošlu ti kontakt. Furt se nemůžu zbavit dojmu, že my dva jsme ze stejného vrhu."

Zastavil vůz za rohem, Laška vystoupil, Hejlek mu zamával a zmizel. Laška chviličku zůstal stát a přemýšlel o tom stejném vrhu. Proboha, z jakého důvodu si to ten oportunistický šmok myslel? Nausea se kolem něj znovu roztančila. Z pouličních lamp svítila jen každá druhá a ještě slabě. Bylo jedenáct hodit večer, přehlídka ztraceného času pokračovala.

Pak si uvědomil, že se rozešli na rohu uličky, ve které se nacházel noční podnik Zanzi-bar, kde se kdysi sešel pod stolem naposledy s Gustou. Bylo to něco jako znamení, aby se něčeho napil a spravil si chuť po to všem, řekl si Laška a zamířil ke vchodu. Reklama nad vchodem nesvítila, ale dveře nebyly zamčeny a uvnitř bylo slyšet hudbu, někdo hrál na piano. Když však vešel do lokálu a rozhlédl se, měl pocit, že je ve snu, v blázinci, v grotesce nebo ve filmu. Bar nebyl velký, měl kruhový parket uprostřed, malé pódium pro několik hudebníků, na němž teď seděl jen klavírista, který měl ubrouskem zavázané oči a po paměti cosi preludoval. V lokále nebyli žádní hosté, za barem, kde na regálech nestály skoro žádné láhve, nebyla barmanka, jen u prvního stolu seděl stejný vrchní v nepopsatelně umaštěném smokingu; když zahlédl Lašku, vstal a přiložil prst na ústa. Laška nechápal, co se děje.

"Co to má být?" ukázal na klavíristu. "Máte otevřeno?"

Vrchní k němu po špičkách přiběhl a mával rukama.

"Pšššt," šeptal, "tiše, já vám to vysvětlím... Máme takového hosta..."

"Vždyť tu nikdo není," namítl Laška hlasitě.

Klavírista přestal hrát.

"Proč ty nehraješ? Já chtěl, aby ty hrál," ozval se za jejich zády sonorní baryton. "A ty sem nikoho nepustíš, řekl jsem. Ta hospoda dnes moje."

Laška se fascinovaně obrátil. Ten hlas znal.

V jednom separé se posadil člověk, který tam předtím ležel a nejspíše spal. Byl to Komarovskij a Laška spatřil, že má na hlavě velký bílý obvaz. Když Komarovskij uviděl před sebou Lašku, zaradoval se.

"Vot Láška!" řekl a vzpřímil se.

"A jeje," odpověděl Laška.

Komarovskij vstal, šel k němu, objal ho a políbil na obě tváře. Byl cítit jakousi intenzivní kolínskou a alkoholem. Vincenc pochopil, že Rus je úplně opilý. Na útěk bylo pozdě.

"Láška, to dobře, že ty zděs. A ty hraj a nesundávej šátek, jasné?" otočil se k hudebníkovi na pódiu.

Pianista začal znovu brnkat, byla to jakási směska oblíbených melodií z filmů. Komarovskij držel Lašku kolem ramen a vedl ho ke svému stolu, ačkoliv byl evidentně strašlivě opilý, šel klidně a rovně. Na stole stálo snad dvacet skleniček, všechny už prázdné. Laška se ohlédl po vrchním a ten jen krčil rameny.

"Pán nedovolí odnášet skleničky..." zakníkal. "Prý přehlídka..."

"Ruce ti urazím," pravil spokojeně Komarovskij. "Ach, Láško, já zapíjím velmi smutek. Pomysli, já tvůj nádherný avtomobil rozbil, totálno. Znáš, kočka šla po cestě, já nechtěl jí ublížit, já uhnul se a tam... dům. Brána, kámen... Karambol."

"Hlavně, že ty..." začal Laška, ale Sergej jen mávl rukou.

"Já?" řekl. "To nic." A zachytil za límec vrchního. Laška měl pocit, že slyší praskat švy starého smokingu.

"Ty," oslovil Komarovskij číšníka důrazně, "doneseš šampaňské a vodku. Přišel můj jediný přítel. Dnes popijeme bílé medvídky."

"Bohužel," zesmutněl pingl, "jako dosud privátní firma máme výhradně tuzemský rum... nebo je tam nějaké víno..."

"Ješče raz ty řekneš slovo rum," zvedl Komarovskij chlapa za klopy dvacet centimetrů od země, "a já z tebe tvou hnusnou duši vymáčknu! Rum dobrý pro mne, ale teď mám hosta. Davaj šampanské a vodku, svoloč! Ty máš, ty najdeš... Jasné?!"

Polouškrcený vrchní odcouval, stále se ukláněje.

"Serži, já nemůžu pořád chlastat," řekl Laška smutně. "To není řešení."

Komarovskij ale jen mávl rukou.

"A co jest řešení?" řekl. "Víš, někdy den pes a takový den hlava strašně bolí. A u mne je lebka tvrdá. Tři dny se musí pít, napsal pisatel Andrejev, až ten třetí den začne duše mluvit. Jsi ty můj přítel?"

Laška přikývl.

"Česky se řekne spisovatel, pisatel napsal třeba dopis, ale knihy píše..."

"Neotravuj," řekl měkce Komarovskij. "Neotravuj, neopravuj. Víš, tebe já mám rád. Lásku si člověk nevybírá, Láško, láska přijde sama. Žena, to je jiná láska, ale tam taky nevybereš... To oni vyberou. Láska, to osud. Nemůžu jinak, Láško, nemůžu jinak."

"To je štěstí, že jsi naživu..." pomyslel si Laška nahlas.

"Ščestí? Ščestí?" zavrtěl Sergej hlavou v obvazu. "Znáš, ty ještě nevíš, co je osud, ty ne ryba, ty ne rak. Ale ty můj přítel. Řekni mi, chceš zabít toho člověka? Nebo toho? Všechno pro tebe udělám."

"Všechno?" zhrozil se Laška. "Raději prosím tě ne všechno."

"Ty bojíš!" řekl Komarovskij. "Ty jsi jako všichni tady, ty bojíš!"

Umaštěný vrchní se vynořil odněkud ze zákulisí a Laška s úžasem a hrůzou spatřil, že skutečně nese v kýblu s ledem sekt a v druhé ruce láhev čiré tekutiny. Asi to nebyla pravá vodka, ale o to hůř, pomyslel si.

"A kde jsou sklenice?" zeptal se vyčítavě, téměř zraněně Komarovskij. "Ty přines dvacet, třicet sklenic."

Komarovskij urazil hrdlo láhve sektu hranou ruky jako úderem šavle, a když vrchní postavil na jejich stůl tác s batalionem vysokých sektových sklenic, smíchal sekt a vodku do dvou až po sám okraj a jednu posunul před Lašku.

"Napij," pohladil Vincencovu ruku.

"Ježíši Kriste," řekl Laška. "Tak... tak na zdraví... Ale pak musím jít."

"Ty nemůžeš," usmál se Rus. Vypil svou sklenici, díval se tak dlouho upřeně na Vincence, dokud nedopil i on, prázdnou mu vzal a hned mu nalil další. Pak náhle políbil Laškovi ruku jako ženě.

"Víš, ty nevíš," řekl, "co jest ščestí. Budu ti vyprávět. Znáš, já měl raz jednoho přítele... Davno. Davnym davno. Láska nebo směrť, vsjo ravno, směrť, eto tože ljubov."

"Samaja balšaja," řekl Laška odevzdaně.

"Já měl přítele a přítel za vojny popal v plen," vyprávěl Komarovskij pomalu, "Germán ho zajal. To špatné - ale on žil a to dobré. Dali ho do lágru, tam hlad a zima, to bylo špatné, a zastřelit ho chtěli a to velice špatné. On chtěl žít, zraněný utekl, šla fronta a on schoval do sklepa. To dobré. Ale fronta šla dlouho a on deset dní v sklepě jen sám, bez vody, bez jídla, jen horečka... To zlé..."

"Serži, já odejdu," zamumlal Laška.

"Ne, ty zůstaneš," objímal ho velmi pevně Rus. "Teď je to důležité."

Laška zavrtěl hlavou.

"Pryč, z téhle země odejdu..." zašeptal.

Komarovskij ale nechtěl slyšet, co říká a ucpal mu ústa třetí skleničkou.

"Mlč. On umíral, můj přítel. A vdrug do sklepa vskočila kočka. Znáš, kot, tak prosto kočka, malá, šedivá, ubohá. Zvěrok. Byli tam spolu... A on... On zabil tu kočku, měl hlad... Nočju vyšel pak ven a na ulici... a tak žil... To dobré..."

"Proč mi to říkáš?" zdráhal se Laška.

"To příběh mého přítele... Znáš, kde beránky, tam i vlci - a kde vlci, tam i beránky. To nikdy neskončí. To pořád znovu. Znaješ, v tom všechno - jen když všechno ztratíš, ty můžeš pak všechno dostat... věs mir dobyť i Boha ukovať v železo... To strašná svoboda, Láška... To já nabízím tobě. Buď se mnou..."

"Bůh není a nebe je pusté," zavrtěl Laška hlavou.

Kdo ví, jak chutná mrtvá kočka... Laška se otřásl při té představě. Ale následovala jen čtvrtá sklenice, pak pátá, šestá a sedmá.

Komarovskij ho objal a napili se spolu, všechno ztichlo, divný okamžik, říkal si Laška, jako kdybych právě podepsal smlouvu... Jenže já přece odmítl podepsat skoro všechny smlouvy. Skoro, psala malá ohnivá ručička na zeď umístěnou zevnitř na jeho čelní kosti.

Pianista začal hrát melodii Cole Portera Heaven, I am in heaven. Komarovskij několik sekund poslouchal, pak vstal, uklonil se před Laškou, nečekal na jeho souhlas, zvedl ho, vzal za ruku a kolem pasu jako ženu a začali tančit. Laška zatoužil, aby s ním byl Poldi Fialka. Rus tančil kupodivu zřejmě docela dobře, Lašku vedl a Laška se vést nechal.

"Poprvé jsem to odmítl," zasmál se Laška sklíčeně.

"Co ty odmítl?" zeptal se Komarovskij.

"Tančit s mužem," odpověděl Vincenc. "Hned po válce... lejtěnant Ajvazov... rozplakal se..."

Komarovskij se usmál.

"Krásná melodie," řekl jen, zavřel oči a tančili dál.

"Serži, to - to byla pravda?" zeptal se Laška. "Ten přítel..?"

Rus pokrčil rameny, ale oči neotevřel.

"Já rozbil tvůj automobil a zůstal živ. To pravda. Už druhý krát s tím automobilem já zůstal živ, už ho spravují."

"Ale kočka - a sklep?"

"Ach, družok moj, přítel... tři dny třeba pít a třetí den duše začne hovořit, ale znáš - duše těžká jak šlágbaum, ona někdy strašně lže."

Laška také zavřel oči -- a když je otevřel, spatřil Irene, která vcházela do lokálu, vrchní jí šel vstříc, ukláněl se a zároveň ji zkušeným pohledem hodnotil. Také Sergej se na ni díval...

"Dobrý večer, milostivá - dáma je sama, nebo očekává společnost?" zeptal se vrchní v předklonu. Irene se ale na číšníka nedívala, vytřeštěně chvilku pozorovala tančící muže na parketu, kteří se pomalu zastavili, jen klavírista se zavázanýma očima hrál dál pravou rukou a levou se napil.

"Láška - tam - tvoje žena," zašeptal Komarovskij

"Nepřišla sem za mnou," odpověděl stejně šeptem Laška.

Komarovskij zavrtěl hlavou.

"Láška, víš - já svině," řekl. "Já svoloč. Zabij mě, jestli ty chceš. Hlavu mi uřež. Za mnou přišla..."

"Nemluv o tom," sykl Laška a nespouštěl s Irene pohled.

"Ty nehněváš? Měl bys hněvat..." podivil se varovně Rus.

"Hněvám, ale vlastně jenom na sebe," odpověděl Vincenc a sklopil hlavu.

Irene se otočila a odešla, slyšeli jen, jak zaklaply dveře jako padací dvířka za kočkou. Komarovskij popadl Lašku za hlavu, zlíbal ho a pak se rozběhl za Irenou, klopýtl o schůdek, upadl, odstrčil vrchního, který mu chtěl pomoci, vstal a běžel potácivě dál.

4.

Klavírista zůstal, tvář měl pořád zavázanou červeným šátkem a Laška - osmá sklenice - pochopil, že je to proto, aby nikdo nepoznal, že hudebník je černoch, asi nechtěl, aby to všichni věděli. Za pianistou se zvedla vysoká štíhlá dívka -- jak to, že si předtím nepovšiml, že tam za pianem seděla? -- držela v dlouhých prstech se spoustou prstenů saxofon, a když se za ní rozsvítilo modré světlo, začala hrát. Laška s radostí poznal, že hrají jeho oblíbenou skladbu, Stardust. Takovou žízeň může mít jen bernardýn...

Slabě zatleskal, aby je nerušil.

Do baru vstoupil blondýn v nemoderním šedém obleku s nemoderní kravatou a zamířil rovnou k Vincencovi, posadil se k němu, usmál se při pohledu na armády sklenic na jeho stole a pak ho něžně pohladil po hřbetu ruky.

"Konečně vás poznávám," usmál se.

"Měl jsem pocit, že už jsme se viděli," vrtěl Laška hlavou. "Opravdu, odkud vás mohu znát?"

"Možná jste někde viděl moje fotografie," souhlasil plavovlasý muž. "Jednu dobu mě hodně fotografovali. Ale je to už dlouho... Choval jste se k mému miláčkovi hezky, ale příliš snadno jste ho přenechal jiným..."

"Vy jste Sepp Wachtel?" užasl Laška.

"Ale ne," odmítl ten nápad blondýn, "copak toho chudáka by někdo fotografoval? Jen jeho matka a možná existuje nějaké třídní tablo, znáte to, jak sedí tři řady chlapečků a mezi nimi učitel s cvikrem... No, tak přestaňte vtipkovat a pořádně si mě prohlédněte... Já jsem přece Bernd Rosemeyer."

"Vážně?" Laška si blonďáka lépe prohlédl. "Ale ano, vzpomínám si, když jste vyhrál Masarykův okruh, měl jsem vystřiženou vaši fotku. Jakého miláčka myslíte?"

"Přece můj rudý fantom, příteli... Škoda, že jsem se v něm moc nepovozil," řekl Rosemeyer lítostivě, "ale to jsem prostě nestihl. Firma nechtěla, aby světový rekord měl Rudolf Caracciola a hlavně mercedes, takže mě poslali okamžitě za volant. Vyjel jsem na dálnici hodinu po něm a byl jsem rychlejší, ale -- byl to myslím boční vítr. Když vás chytne ve 440 kilometrech za hodinu boční vítr... Nic neobvyklého."

"Aha," zakoktal Laška.

"Narazil jsem jen do mostu," usmál se závodník, "nic jsem o tom nevěděl. Ale jak to bylo úžasné, drahý příteli, jaký to by božský a nevyrovnatelný pocit, ta moudrost, která vás v té rychlosti obklopuje, pohlcuje, naplňuje, to štěstí, ta nesmírná a bezhraničná svoboda jako nad mraky, moje žena byla pilotka, proto vím, jak to je nádherné, utrhnout se, řítit se a letět a nikdy se nevrátit... být sen..."

"Já nechci být sen, chci být živý," odpověděl Laška.

"Nejste snad básník?" zavrtěl plavou hlavou závodník. "Víte přece, že je lepší sedět než stát, ležet než sedět a být mrtvý než ležet..."

"Psal jsem verše," odpověděl Laška, "to ano, ale to není práce pro dospělého muže, to přece víte..."

"Proč jste se mého začarovaného auta tak snadno zbavil? Kvůli tomu pokaženému závodu? Spojovalo nás, mohli jsme se v duhové nádheře sejít... A být navždycky zajedno..."

"Copak jsme se nesešli?" podivil se Vincenc.

Rosemeyer mu odpověděl ženským hlasem:

"Bohužel sešli."

Saxofonistka zmizela a Laška si uvědomil, že Rosemeyer má Sabininy oči. Sabina stála před ním, kolem ramen ji držel jakýsi ramenatý mládenec s knírem, měl snědou pleť, copak... copak to byl cikán? Asi ano.

"To je cikán," řekl vesele a ukázal prstem. "jak jsi mě našla?"

"Co je to za chlapa?" zeptal se snědý muž a v ústech se mu zableskl zlatý zub, "co to kecá?"

"Jednou," řekl Laška a sklenice na stole kolem něho tančily, rozčileny tím, že klavírista už neměl šátek na očích a nehrál, ale opíral se o barpult a díval se na ně, byl to hubený starší chlapík s úzkým knírkem, jaký se nosil ve třicátých letech... Za pultem je pozoroval také vrchní. Všichni byli nějací unavení.

"Jednou jsem byl na cikánským pohřbu," vyprávěl Laška se smíchem, "koncem pětačtyřicátého, dávali do rakve mrtvému peníze a začali se hádat, jestli v nebi platí i koruny, nebo jenom zlato a dolary, a jeden hodil do rakve prošlé protektorátní marky, že prý si to ten nebožtík v ráji vymění, a vdova křičela, že je to podvod. Byla z toho rvačka na nože, přijela policie, málem sebrali i tu mrtvolu..."

Cikán se na Lašku zahleděl, zašklebil se a pak vzal Sabinu za ruku.

"Bazmeg," řekl, "jdeme."

"Počkej," bránila se Sabina.

"Kdes ho sebrala, na ulici?" zeptal se Laška.

"Ano," odsekla Sabina, "prostě jsem někoho potřebovala."

"Pošli ho pryč," pravil Laška. "jak se jmenuje, Dežo?"

"Nevím, jak se jmenuje," řekla Sabina.

"Koho budeš posílat pryč, ty?" zahučel výhružně snědý mladík. "Kdo je u tebe Dežo? Dža andre bul..."

"Jdi domů," mávl Laška rukou, vstal a snažil se přitáhnout Sabinu k sobě. Cikán ho hrubě odstrčil, Vincenc se napřáhl k ráně a nastala tma.

"Laško, jsme vůbec živi?" zeptala se Sabina.

Zjistil, že leží na podlaze, a nejprve si ohmatal bradu. Následkem studeného obkladu, který cítil na hlavě, pomalu střízlivěl. Brada byla v pořádku, ale oko ho bolelo. Cikán nikde nebyl. Bolely ho ale i klouby na pravé ruce a z toho usoudil, že se musel také jednou trefit.

"Kde je?" zeptal se namáhavě. "Leží tu někde?"

"Poslala jsem ho pryč," vzdychla Sabina. "Byl to blbý nápad. Ale najednou jsem na ulici zjistila, že nemůžu být sama..."

"Odvedu... odvedu tě domů, Sabino," řekl nevesele a pokusil se posadit.

"Kam domů?" mávla rukou. "A kam půjdeš ty, Laško? Byla doba, kdy jsem si myslela, že někdo jako ty by mě mohl zachránit. Ale ty nemůžeš nikomu pomoct, protože nechceš nic dát. Myslíš jenom na sebe, Laško, jenom na to, čemu říkáš tvoje práce, a na bolavá místečka své duše... Jenže tobě se nic nestalo, Laško, nikdy se ti nic nestalo, i teď máš jen modřinu, a proto se na tebe každý vykašle, i já... Sbohem, Laško, měla jsem tě docela ráda..."

"Počkej, Sabino..." zkusil vstát a zapotácel se.

"Ne," odpověděla, "už jsem si objednala taxík. Už vím, že naopak musím být sama. Není to daleko. Nic tu není daleko, a když, tak odkud?"

Zamávala mu a odcházela. Slyšel, jak si zpívá:

Vlasti zdar, židům zmar, židi na Madagaskar...

"Asi už nebudete chtít bílého medvídka?" otázal se vrchní.

"Pošlete je do zoo..." řekl smutně Laška.

MINULÁ KAPITOLA: Děti ráje ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL