I. Pesimistický projekt impéria

I když svět kolonizujících a kolonizovaných je neoddělitelný, pojetí vysídlení se častěji vykládá z perspektivy první skupiny, tj. kolonizujících. Pokud ovšem dislokace chce vysvětlovat zkušenosti osob, které jaksi hledají svou ztracenou identitu, pak to musí platit i pro ně tím, že se jejich koloniální snažení neobejde bez jejich dislokace; musí opustit své kontexty neboli zvyklosti. Případná odlišnost, kterou způsobuje jejich postavení ve vztahu k metropoli, a tudíž možnosti ovlivňování procesu rekonstrukce a mocenské struktury, jež podmiňují poznávací souvislosti mezi Já a novou lokalitou, je spíše kvantitativní než kvalitativní a nemůže je ochránit od rozvrtaných podstat (subversive nature), jež v sobě inherentně nese kolonialismus.

Koloniální expanze, zamyšlená jako prostředek k udržení dominance metropole, nese prvky s rozvratnými účinky i ve vztahu k vlastní činnosti i struktuře moci. Koloniální svět, nadměrně natahující obvyklé souvislosti, vyvolává jakýsi "přetlak" tím, že veškeré zkušenosti se stanou výstředními, což podmiňuje právě dislokace. Základní formou jeho projevu je nově vymezená sociální role založená na tvrzení o existenci hierarchizované rasové, národní a kulturní variace ve vztahu k "Jinému" (Other).

Albert Memmi ve své pronikavé knize The Colonizer and The Colonized (1991) popisuje zásadní vlastnost kolonizujícího, bez níž nemůže existovat; jeho nutkavou potřebu vytvářet zobrazení kolonizovaného. Pro něho mění právě tato charakteristika koloniální praxi z nějakého blíže neurčitelného zážitku v konkrétní zkušenost s dopady na materiální i duševní stav všech jejich účastníků. Díky těmto zobrazením se ospravedlňuje přítomnost i jednání kolonizujícího. Jako mýty slouží k vulgarizaci jinak složitých společenských vztahů založených na nerovnosti, pohrdání a vykořisťování. Kromě ovlivňování poměrů ekonomicko-politických a kulturních slouží k naplnění základní potřeby lidské projekce, kterou často doprovází záměna racionální za iracionální nebo marná snaha tyto navzájem oddělovat. Motivem přitom bývá podvědomá potřeba jakési "katarze," která se ovšem spokojuje pouze s hledáním známých, tudíž pohodlných mechanismů jako náhražky mnohem obtížnější reorganizace vlastních myšlenek.

II. ... může plodit pouze brak

Imperialismus pozdního 20. století byl mezinárodní geopolitickou skutečností stejně jako kulturním fenoménem. Rychlý rozvoj měst a základní vzdělání vytvářely nenasytný trh pro lehkou četbu zaměřenou na masy, jež byly zásluhou pocitu nadřazenosti ochotny nastoupit do rozjetého vlaku impéria. I když myšlenku impéria tolerovala, a později i nadšeně vítala celá západní Evropa, toto zvláštní sebevědomí a přesvědčení o vlastním imperiálním předurčení dosahovalo svého vrcholu v Anglii; bylo to něco jiného než francouzské chápání slávy vlasti s revoluční tradicí nebo prosté představy Němců o tom, co jim Západ dluží, byl to pocit, že bůh stvořil Angličana, aby jen on byl předurčen vládnout, neboť může nabídnout něco jedinečného.

To je svět, do něhož se Idi Amin narodil a v němž prožil významnou část svého života, kdy se mimo jiné podílel i na jeho udržení. Není snadné uniknout něčemu tak pronikavému, odmítnout jeho ideologii a praxi a přitom zůstat ve spojení s ním. Idi Aminova kariéra začala jeho rekrutováním do koloniální armády, konkrétněji do jejího slavného regimentu King's African Rifles, v r. 1946. Je téměř jisté, že vojenská služba v KAR znamenala pro něho nejen živobytí, ale především spojení s mocí a monarchií, jejichž nejvyšším představitelem a propagátorem byla Alžběta II. Musela mu imponovat důstojnost jeho britského velitele s jeho klidnou sebejistotou, že má vždy a ve všem pravdu. Není ani bezvýznamné, že v r. 1954 při vojenské přehlídce uspořádané při návštěvě Alžběty II. v kolonii byl I. Amin zvolen jako nejlepší.

O tom, že Idi Amin prokázal jako loajální a statečný voják, svědčí skutečnost, že vedl několik pacifikačních výprav proti vzbouřencům, mimo jiné i v sousední Keni, kde britští velitelé selhali. Ke své trpkosti musel ovšem čekat na povýšení až do r. 1961, rok před získáním nezávislosti Ugandy; koloniální pravidla neumožňovala povýšení Afričanů do důstojnické funkce. Je více než pravděpodobné, že toto zklamání mělo vliv na jeho pozdější rozpolcené vztahy k monarchii, za jejichž dobyvatele později ve funkci prezidenta veřejně prohlašuje. To vše svědčí o tom, že hledáme-li nějaký neklamný památník britského koloniálního působení ve východní Africe a jeho projevy prostřednictvím fenoménu dislokace, pak bezesporu musí Jeho Excelence Doživotní Prezident Polní Maršál Al Hadži Doktor I. Amin, VC, DSO, MC, ...Dobyvatel Britského Impéria v Africe ... stát v první řadě.

III. ... i když se do něho vkládají velké naděje

Idi Amin se dostal k moci 25. ledna 1971 po vojenském převratu a odstraněním prvního premiéra a prezidenta Ugandy Apolo Miltona Oboteho. M. Obote a I. Amin si vzájemně důvěřovali a Aminova vojenská i politická hvězda začala stoupat pod ochranou prezidenta, na jehož straně stál při mocenských šarvátkách, které charakterizovaly ugandské etnicky a regionálně rozdělené post-nezávislostní politiky.

I. Amin sice při uchopení moci v lednu 1971 slíbil, že zavede demokracii a otevře politiku vyšší participaci, ale ve skutečnosti zemi řídil na základě vyhlášky, která z něho udělala despotu. Provedl čistku všech domnělých či skutečných stoupenců svého rivala, Oboteho, ve státním aparátu a zařídil vojenské trestní výpravy proti jeho etnickým soukmenovcům.

I když později Británie odsuzovala jeho režim jako brutální a způsob jeho vládnutí jako diktátorský, patřila mezi jeho první přívržence. Britská vláda uznala jeho vládu jako první. I. Amin po svém nástupu k moci navštívil Londýn, kde se potkal i s královnou. Dalším přívržencem I. Amina byl Izrael, který se spolu s Británií podílel na vyzbrojování jeho zhoubné armády. David Kibirige z online ugandského listu The Monitor (www.monitor.co.ug) uvádí ve svém zvláštním zpravodajství, že britský velvyslanec v Kampale byl hostem zasedání Aminovy vlády, stejně jako izraelský velvyslanec na jeho recepcích.

To všechno se změnilo brzy poté, co vyhlásil "ekonomickou revoluci" a zahájil plošné vyhoštění desítek tisíc Asiatů, potomků pracovníků, které britská koloniální správa přitáhla do Ugandy a kteří dominovali střední a nižší podnikatelské vrstvě. Británie i Izrael reagovaly zmrazením bilaterálních vztahů. V nové situaci spolu s ropnou krizí r. 1973, která vedla k ekonomicky podmíněnému plošnému přerušení diplomatických vztahů afrických států s židovským státem, se I. Amin orientuje na Libyi s tím, že vybuduje v Ugandě pro-islámský stát. Vztahy s bývalým východním blokem budou rovněž mít aktivnější dimenzi.

Každé umělecké dílo má nějaký smysl, i když se k němu programově nehlásí. Smysl je objektivní kategorie, tedy nemůže existovat mimo člověka, a v případě nějakého uměleckého díla je ovlivněn historickými skutečnostmi a dobou svého vzniku. V tom smyslu je každé umělecké dílo výzvou, s níž je třeba vyrovnat pochopením a podstaty jeho poselství. To platí i pro filmy "The Queen" a "The Last King of Scotland."